Oxfordská - osmnáctá kapitola

Doufala jsem, že budu sedět u okýnka? Marně. Jako na potvoru jsem seděla přímo uprostřed letadla a ještě uprostřed prostředku. Takže všude daleko a víc než co jiného mi poměrně malý prostor letadla naplněný sedadly připomínal vagón na přepravu dobytka. Vedle mě seděla postarší, šedovlasá paní a asi desetiletý kluk – bez maminky. Hrál nějakou hru a tvářil se znuděně. Co je to za rodiče, že pošlou dítě samotné přes oceán? Na druhou stranu? Odsud asi těžko někam uteče a ztratí se. Snažila jsem se tvářit statečně, ale když se letadlo rozjelo po ranveji, nervózně jsem polkla. Jelo opravdu rychle. A pak se zvedlo a najednou bylo všechno v pořádku. Líbilo se mi to. Líbil se mi pohled z okýnka, byť vzdálený, na zmenšující se budovy. Nakonec jsme vyletěli nad věčně zamračenou Anglii i mraky a všude kolem byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Je zvláštní, jak je za každým mrakem ukryté slunce. No nic, ještě začnu z toho všeho okolo filozofovat. Vytáhla jsem z batůžku knížku a zabrala se do čtení...

            Cesta byla překvapivě ... nudná. Na mne určitě. Letadlo nespadlo (nechápu), paní si mně nevšímala a kluk vydržel celou dobu letu cvakat Tetris, nebo co to hrál. Po jedenácti úmorných hodinách jsme přistáli v Kalifornii a já konečně mohla protáhnout svoje zdřevěnělé nohy. Počkala jsem, až se všichni nahrnou k východu – za ta léta žití se sebou jsem se naučila jisté obezřetnosti, a pokud vidím dav jdoucí společně kamsi, tak já se tam rozhodně dobrovolně nehrnu – a vydala se ven, nadýchat se pravého amerického vzduchu.

            Jestli mi Londýnské nádraží přišlo obrovské, tak nevím, jak bych pak nazvala tohle. Bylo to... monstrózní. A těch lidí okolo. Netušila jsem, jak se probojuju k východu nebo dokonce jak se dostanu ne Neverland. A bylo jedno, že všichni okolo mluví stejným jazykem jako já. Jak jsem se tak rozhlížela okolo, najednou jsem o někoho zakopla a řítila se k zemi.

"Ježíší, slečno, jste v pořádku?"

Nade mnou se skláněl poměrně hřmotný černoch a v očích měl upřímnou starost.

"Já.

.. omlouvám se. Nic mi není. Nevšimla jsem si vás."

Asi si chudák, vzhledem k jeho úctyhodné velikosti do výšky i do šířky musel myslet, že jsem se pomátla, protože jeho přehlédnout muselo dát opravdu práci. Překotně jsem sbírala věci, co jsem mu svým pádem vyrazila z ruky. Mezi hromádkou papírů byla i cedulky s mým jménem.

"Máte tady napsané moje jméno." upozornila jsem ho. Začal se smát. A smál se opravdu hlasitě, takže jsem se začala cítit trochu uraženě, protože mi bylo jasný, komu se směje – mně.

"Ah, slečno, nezlobte se, pan Michael říkal, že možná způsobíte nějakej karambol už na letišti, a že se určitě neminem, ale myslel jsem si, že si dělá srandu."

Tak pan Michael. Pan Michael si asi něco vyslechne. Pak mi došlo, že neudělal nic jiného než to, že řekl pravdu. Povzdechla jsem si a vyškrábala se na nohy – konečně.

"Takže předpokládám, že mne tu máte vyzvednout a odvézt na Neverland."

"Jo... jasně... Přesně tak. Já jsem Sam."

"Jocelyn."

Třásl mi rukou tak mocně, až jsem měla pocit, že mi rozdrtil klouby. Ale Sam – to jméno se k němu hodilo. Hodný strýček Sam. Stále za doprovodu jeho upřímného smíchu jsme se vydali k autu.

           Sam mě chtěl posadit do zadu, ale to jsem odmítla.

"Pokud se nebojíte, že vám promáčknu přední sklo, ráda bych seděla vpředu. Chci toho hodně vidět a chci taky, aby mi někdo řekl, co vidím."

Zazubil se, pokrčil rameny a otevřel mi dveře.

            Cesta autem uběhla rychle –až moc. Sam pořád mluvil a říkal, co vidíme. Došlo mi, že sebou nemám foťák, protože mi Michael psal, že uvnitř Neverlandu je fotit zakázané, ale mrzelo mne, že si nevyfotím ani nápis Hollywood, ani úchvatné hory, které se vypínaly všude okolo, když jsme se přiblížili k Neverlandu.

            Neprojeli jsme bránou s obrovským nápisem Neverland, ale poměrně nenápadným vjezdem mezi loukou a ovocným sadem. Když jsem se zeptala, co se stalo s nápisem, můj řidič po mně pobaveně blýskl pohledem:

"S nápisem se nestalo nic, ale mám příkaz vás přivézt tudy. Nevím proč, ale berte to jako poctu, protože tudy jezdí jen velký šéf a pár jeho nejbližších přátel."

"Ale... ale my se přece skoro vůbec neznáme."

"Nevím. Musela jste udělat něco, co ho oslovilo. Možná i proto máte pokoj v jeho domě a nebydlíte v jednom z domků pro hosty." Kousl se nervózně do rtu "Tohle jsem vám asi neměl říkat."

"Budu dělat překvapenou a o ničem jsem neslyšela."

Vděčně přikývl.

A pak jsem vyvalila oči. Všude byly kolotoče. A kolem těch kolotočů mraky lidí. Proč jsem si myslela, že tu s Michaelem budu sama? Tohle byl lunapark a zoo v jednom. Jen kousek od obrovského kolotoče byly v ohradě dvě žirafy. Všude se hemžily děti za dohledu dospělých.

"Tohle jste asi nečekala, co?"

Němě jsem zavrtěla hlavou.

"Nečtete noviny? Novináři si rádi berou na přetřes Michaelův domov."

"Nevím, Nečtu to, a když už si něco přečtu, tak jim nevěřím. Tohle je ... neuvěřitelné!"

"A počkejte, až se svezete na nějakém kolotoči."

            Sam mne vysadil skoro až u domu a zdvořile mne doprovodil k hlavnímu vchodu, když se ukázal. Přiběhl jen v různobarevných ponožkách, v ruce stříkací pistoli a na čele se mu perlily krůpěje potu. Srdcem mi proběhla prudká radost. Ale už to nebyla ta šílená láska jako tenkrát. Na to jsem měla až moc v hlavě Cedrika. Teď jsem cítila jen ryzí radost nad setkáním s přítelem. No dobře, ten přítel je sice až moc hezký, ale není špatný mít kamaráda, na kterýho se dá hodiny a hodiny koukat. Obličej se mu roztáhl v širokém úsměvu.

"Jocelyn! Už si tady!"

Objal mne. Upřímně a radostně. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně šťastná.