Talanka | Oxfordská - dvacátádruhá kapitola

"Jocelyn, vstávej. No tak, ospalče."

Nejistě jsem zamžourala do Michaelovi rozesmáté tváře. Tentokráte Mickey ukazoval tři hodiny odpoledne. No super. Vyloženě dělám dojem. Nejdřív ho napůl znásilním, pak ho přizabiju dveřma a nakonec chrápu do odpoledne. Měla jsem chuť jít se utopit do jednoho z ozdobných rybníčků (ty jsou náhodou moc pěkný). Pak mi došlo, jak asi vypadám. Rychle jsem vyskočila a vystartovala směr koupelna. Sice jsem zakopla o koberec, ale vybrala jsem to a zabouchla za sebou dveře. Pohled do zrcadla mě přesvědčil, že krásné ráno Růženko se nekoná. Včera jsem se jaksi zapomněla odlíčit, takže jsem vypadala jako kříženec koaly. Velice neupravené koaly, mimochodem – vlasy se mi uzpůsobily během spánku do velice abstraktního tvaru. Po půl hodině se mi povedlo dát se trochu dohromady a s úsměvem na tváři jsem vyšla z koupelny ven. Michael se pohodlně rozvaloval na mojí posteli a četl si nějakou knihu.

"Myslel jsem, že si utekla odpadovou rourou."

"Jsem holka, vždycky nám to trvá. Už se s tim rodíme."

Pobaveně se zašklebil, založil si knížku ohnutím horního rohu, vstal a přivinul mě k sobě. Silně voněl, ale rozhodně to nebylo nepříjemné. Nastavila jsem mu rty k polibku a on se nenechal dvakrát pobízet. Přitiskl mě k sobě a rukou mi začal prohrabovat moje pečlivě upravené vlasy. Až moc dobře jsem cítila, jak je vzrušený, abych se starala o účes.

Když jsem se mu ale rukou začala dobývat pod košili, s rozpačitým úsměvem mě trochu odstrčil.

"Ne, Jocelyn, je bílý den a navíc ... tohle je moc rychlé."

"Ale včera..."

"Včera to bylo ... impulzivní. Spontánní. Jako bych to ani nebyl já. Tohle normálně nedělám a nechci aby ... aby sis myslela něco špatného."

Musela jsem se kousnout do jazyka, jinak bych zaúpěla nahlas. Vítej zpátky, Michaeli – stydlivé děcko. No, na druhou stranu, alespoň nebudu mít tak moc špatné svědomí, když se vrátím z Ameriky a všechno bude jako dřív.

"Hm, ale nakrmíš mě, že jo? Doufám, že alespoň normálně svoje hosty krmíš."

Trochu se zarazil, ale nakonec se se zjevným ulehčením zasmál.

"Dostala si mě."

            Dva týdny na Neverlandu a mně se zdálo, že už jsem tu věčně. Tak moc jsem si uvykla na denní rytmus života na ranči, že jsem si připadala jeho součástí. A to jsem se ani s Michaelem nevídala tak často, jak bych ráda. Poměrně často se sbalil a vyrazil do studia, aby se vracel až k večeru a někdy pozdě v noci. Občas se omlouval, jaký je špatný hostitel, ale nedělala jsem si z toho velkou hlavu. I když bych ho ráda měla pro sebe čtyřiadvacet hodin (hlavně v noci, ehm), těžko bych to mohla po něm chtít. A tak jsem se raději zapojila do denního ruchu. Každé ráno přijížděly autobusy plné dětí. Zdravých, ale i nemocných s ošetřovateli, kterým jsem pomáhala starat se o ně. Možná to bylo, vzhledem k mé stabilitě, trochu riziko, ale s nemalou hrdostí můžu říct, že jsem za celých čtrnáct dní mezi dětmi nezpůsobila jedinou katastrofu. Bez dětí už to bylo horší, protože pohybovat se po domě pro mne znamenalo pořád značné riziko. Musela jsem si vytyčit trasy, kterými jsem chodila, kde nehrozilo zakopnutí a následné zabití se o některý ze zdobených ohyzdných předmětů. Ale jsem si jistá, že na konci měsíce v tom budu už fakt machr.

            Padla noc a na obloze se válely tlusté, černé mraky. Možná bude i pršet. Přehodila jsem přes sebe kostkovanou deku, která se stihla stát sentimentálně mou nejoblíbenější (až na pár ukradených polibků se mě Michael sotva od té doby dotkl) a vyrazila na procházku. Věděla jsem, že mě nikdo nebude rušit. Začala jsem se takhle procházet před týdnem a pochybuju, že si toho vůbec někdo všiml. Michael byl beztak zase ve studiu a prázdný dům byl strašidelný. V zamyšlení jsem se dostala až mezi ohrady se zvířaty. Moc jich tam k vidění nebylo. I žirafy zalezly. Zaujal mě pohyb v zadní ohradě, kde jsem ještě nebyla a zvědavě jsem vešla. V ohradě stála lama. Rozkošná, bílá lama s debilním výrazem. Ne, fakt, měla něco, co vypadalo jako předkus, což jí dodávalo lehce retardovaný výraz. Nebo se něčím sjela. Tak jako tak, nikdy jsem takovou lamu neviděla a byla rozkošná. Rozhodně jsem se přesunula až k ohradě.

"Ahooooooj, maličká. Ty si ale škaredá."

Natáhla jsem ruku, abych si ji pohladila.

"Jocelyn, ne!"

Najednou stál u ohrady stál i Michael a skočil mi po ruce, aby ji stáhl zpět. Právě včas, protože lama se přestala tvářit tak dementně a sjetě a těma obrovskejma zubama po mně chňapla.

"Přivezli jsme ji teprve před měsícem ze záchranné stanice a ještě není ochočená. Kouše, a když je v dobrém rozmaru, tak i plive."

"Ehm... Fajn, to mi stačí, už o ní nechci slyšet nic dalšího. Ani ji vidět."

"Ale notak, ona za to nemůže."

"Ta, co za to nemůže mi málem uhryzla ruku."

"Nepřijde ti, že to trochu dramatizuješ?"

"Tak dobře, ruku ne, ale pár prstů možná ano."

Vyplázla jsem na něj jazyk. Smál se.

"Sluší ti to, když se zlobíš."

Přitáhl mě k sobě. Naoko jsem se mu snažila vytrhnout, i když bych se nejraději roztekla blahem.

Nosem mi přejel po tváři.

"Pojď do domu, bude pršet. Nechci, aby si mi nastydla."

Přikývla jsem, ač neschopná pohybu. Tak moc mě přitahoval. Nejraději bych z něj servala šaty a vyspala se s ním přímo tady. Ať si ta blbá lama klidně vzteky ohryže ohradu. Nejspíš vycítil, kam se ubírají moje myšlenky, protože se trošku začervenal, chytil mne za ruky a táhl za sebou do hlavní budovy. Právě včas, protože začínalo pršet...

            Domů jsme doběhli promáčení. Od ohrad to byl pořádný kus cesty a počasí odmítlo počkat, než zaplujeme dovnitř. Nevím, jak jsem vypadala já, ale Michael s oblečením přilepeným přímo na tělo byl božský. Tche, slabý slovo. Nejraději bych si ho dala k večeři.

"Měli bychom se převléknout. Jocelyn! Haló! Posloucháš mě vůbec?"

Sedla jsem si na kuchyňskou linku.

"Neruš, kochám se!" zbláznila jsem se? Asi ano. Ale nějak mi v tuhle chvíle bylo všechno jedno.

K mému překvapení přistoupil až ke mně, chytl za boky a z linky sundal.

"V tom případě se chci kochat taky. Jednou jsem pán domu."

Asi mu přeskočilo. Celé dva týdny se obcházíme div ne po špičkách a najednou se chce kochat?

Přitiskl se ke mně a políbil. Ta dvoutýdenní pauza byla znát. Vyškrábala jsem se zpátky na linku a nohama jsem si ho přitáhla blíž k sobě. Chytil mě v pase a začal líbat na krk. Prohnula jsem se, abych mu líp nastavila své tělo k laskání, opřela se rukama za sebe a najednou myslela, že se utopím. Ve své nekonečné nešikovnosti se mi podařilo opřít se o vodovodní kohoutek tak šikovně, že jsem ho urvala. A teď z něj právě stříkal obří proud vody přímo na nás dva. Michaelovi trvalo docela dlouhou chvíli, než mu došlo, co se stalo. Stál, stříkala na něj voda a překvapeně mrkal. Pak se vrhl pod dřez a najednou bylo po sprše. Nevěděla jsem, jestli se mám omlouvat za to, že jsem mu rozbila kuchyňské zařízení, smát se jeho promáčenému a překvapenému výrazu nebo se podivovat tomu, že megastar umí zastavit rozbitou vodu. Zvolila jsem variantu jedna.

"Miku, já se strašně moc omlouvám. Nechtěla jsem to tady zlikvidovat, věříš mi?"

Vztyčil se proti mně a jak mu tak odkapávala voda z brady, vlasů a tak nějak odevšad, nevypadal ani trochu hrozivě, jak se nejspíš snažil.

"Jocelyn, až odsud odjedeš, tak si celý Neverland oddechne. Alespoň to, co z něj zbude."

"Máš to tu stavět bytelnější! Nechápu, jak tenhle barák může přežít tu hromadu dětí, když nepřežije jedinou Jocelyn!"

Byla jsem naštvaná. Nemohla jsem za to, že jsem tak nešikovná. A nemohla jsem za to, že on byl takový ťulpas, aby nerozdejchal jednu nedobrovolnou sprchu.

S hlavou vztyčenou nahoru jsem kolem něj proplula přímou cestou do své ložnice a nechala ho tam stát. Navztekaného, možná trochu překvapeného a totálně promáchaného.