Elena Sawyer - Sedmá kapitola

Uběhlo pár měsíců. Nikdo by netušil, že ta divoká dívka, které se začalo po městě přezdívat Krásná Uherka ještě nedávno sloužila na moři, její myšlenky byly počestné a myslela si, že ctí a láskou nejdál dojde. Užívala si, kradla, spala s muži, kteří se jí líbili. Byla známá po celém městě, ale nakonec, když si vyhlédla oběť, stejně jí nikdo nedokázal odolat. Dokázala nadbíhat, lichotit mužům. A nakonec, když je zatáhla do pokoje, kde si slibovali něco víc, jim nasypala do vína uspávací prášek a okradla je o poslední zlaťák.
S Davem se stali nerozlučnými přáteli. Byli jako bratr a sestra. Občas se spolu vyspali, ale nikdy jeden od druhého nečekali nic vážnějšího či snad nějaké závazky. Nostalgicky bydleli na stejné, staré a omšelé půdě, i když si mohli bez problémů dovolit hostinec či snad pronajmout byt. Bylo to tak pro oba lepší – nikdo vlastně pořádně nevěděl kde bydlí, takže je nemohl vyslídit. A že na El mělo spadeno spousta portsmouthských band, kterým kazila kšefty. Naštěstí tu byl Dave, aby jí ochránil. Většinou. Rvát se ale musela naučit tak jako tak. David nebyl vždycky s ní, a už párkrát se stalo, že si na ni pár chlapů počíhalo v tmavé uličce pustili se do ní. Chtěli ji znásilnit, ale před tím taky zbít, aby věděla, podle nich, kam patří. A to znásilnění – byla by to pro ně sladká trofej. Všichni věděli, že Krásnou Uherku ještě nikdo neznásilnil a spoustu levnejch holek a jejich pasáků to neskutečně vytáčelo. Zatím se vždy ubránila, i když ne úplně bez šrámů. Jednou se takhle navečer vrátila do jejich domova (dalo li se tomu místu tak vznosně říkat). Na tváři měla modřinu, krvácela z rozbitého rtu a paže zdobilo několik řezných ran. Dave se na ni starostlivě zadíval. "Kolik jich bylo tentokrát."
"Tři" utrousila "Musela jsem vzít roha, jinak by mě určitě dostali."
"Měl bych chodit všude s tebou. Tohle se mi nelíbí. Podívej, jak vypadáš."
"Víš moc dobře, že to nejde. A když mě nějakej dostane? Bude mě muset zabít, než se mi dostane pod sukně."
"Pojď. Mám tu trochu vody, ať ze sebe smyješ tu krev. Vypadáš hrozně."
Pobaveně se na něj ušklíbla. Ale bez většího odmlouvání svlékla zkrvavenou halenu a odhalila tak nahý trup. Dave namáčel malý hadr do vody a otíral jím její tělo. I když si to nikdy nechtěl přiznat, ve skutečnosti ho její rány bolely stejně, možná ještě více než Elizabeth. Záleželo mu na ní. A ne jen kvůli posteli a penězům, které dokázala vydělat. Za těch pár měsíců si toho prošli spolu dost.
"Nenapadlo tě někdy živit se poctivě, a pak odsud zmizet někam hodně daleko, kde nás neznají?"
Rozesmála se. "Ty si se asi zbláznil. Jak by ses chtěl asi živit? Nevím jak ty, ale já nic neumím. Kromě drhnutí prken a zlodějiny. Nejsem moc užitečnej tvor. A co ty? Umíš snad něco z minulého života? Nebo si byl vždy tady.

"
"Já jsem dítě ulice, El, vždyť to víš. Co má paměť sahá, nikdy jsem nedělal nic jiného, než že se toulal ulicemi a krad ostatním poctivcům chleba."
"Tak vidíš, jak jsme tady spokojený."
"Ale takhle tě brzo někdo zabije. Šlápla jim na bolavou ránu a to si nenechají jen tak líbit."
"A co asi záleží na životě jedný děvky?"
"Myslel jsem, že se za ni nepovažuješ."
"Podívej se. Nech to tak, jak to je. Nějak to dopadne. Co se má stát stane se."
Nechal to být. Věděl, že když se Elizabeth pro něco rozhodne, tak nemá moc valnou cenu se s ní hádat. Mlčky ji utíral a zaobíral se vlastními chmurnými myšlenkami.
            Čas plynul. Pomalu, vláčně. Vše běželo jako normálně. Elizabeth kupodivu i po dvou letech po úprku z lodi žila. A podle ní se jí žilo dobře. Na těle měla sice permanentně modřiny a přibyla taky spousta nových jizev, ale měla co jíst, kde spát, dobrého přítele a hlavně se jí podařilo zašlapat všechny vzpomínky na Richarda i na život na Renown kamsi hluboko do svého nitra. Občas sice toužebně pozorovala nadouvající se bílé plachty, ale moc dobře věděla, že tam ji už nic nečeká ani se nic nenabízí. Tenhle život jí vyhovoval.
      Poznala ho hned, jak vstoupila do hostince. Ten mladý drzý kluk, který jí dal na omotání pořezané nohy kapesník. Tenkrát ji nazval cikánkou. Zatoužila se mu pomstít. Věděla, že ji nepozná. Změnila se. Moc se změnila. Svůdně zakroutila boky a vydala se k němu.
"Je tu volno?"
Pohlédl na ni. V tom pohledu to poznala – měl rád ženský a nevynechal jedinou příležitost k tomu, jak je dostat do postele. Na rameni měl nadporučičké prýmky. ‚Povýšil‘ – pomyslela si. Bez okolků mu usedla na klín

"Mám ráda sladké, červené víno" zašvitořila a olízla si rty. Mladík polkl. Z plavých vlasů se mu uvolnil pramen a spadl přes oči. Elizabeth se do něj laškovně zakousla.

"O bože" zachrčel
"Copak, námořníku. Takovej chlap a snad by ho nedostala obyčejná holka."
Drzá slova ho vydráždila. Moc dlouho se nerozmýšlel a strčil jí jazyk do úst ‚Hm, není špatnej. Králíček na hraní."
Najednou se jí nechtělo čekat. "Bydlíš tady v tý špeluňce?"
Neodpověděl, ale vzal ji za ruku a táhl nahoru po schodech. El stačila ještě rychle vzít džbán z rukou vyjeveného hostinského.
Hodil ji na postel, až víno vyšplíchlo. "Hej – pozor – králíčku. Nebo vyleješ všechnu vodu." Zasmála se a napila. Měla pravdu. Víno bylo silně zředěné. Spíš chuť vody než vína. Ale co se dalo dělat – nic lepšího neměla. Ještě jeden dlouhý lok, a už měla košili dole. Nakonec – proč ne – měla chuť si hrát Prohnula se v kříži, když jí jazykem začal ochutnávat bradavky...
"Tak sbohem, králíčku" usmívala se, když si schovávala do záňadří jeho peněženku. Zřejmě se nedávno vrátil z cesty – byla pěkně naditá. Námořník tvrdě spal, proto neměla strach. S veselým pohvizdováním vyšla na chodbu.
"Eleno, co ty tady?"
Vyděsilo ji to. Kdo ji mohl znát? Prudce se otočila.