Talanka | Elena Sawyer - Dvanáctá kapitola

Nakonec to byla HMS Indefatigable. Pokud se nic nezměnilo, byla to šťastná loď, kde kapitán netýral zbytečně posádku a podle toho cepoval i své důstojníky. Naštěstí mu pár lodníků chybělo, a tak ji bez okolků přijal. Nikdo se nepozastavil nad jejím vzhledem. A tak El přijala za svůj život již třetí jméno – William Sand.

            Tři měsíce na moři. Cítila, jak jí mořský vzduch a těžká práce dělají dobře. Netušila, jak moc potřebovala být zase na vodě. Její převlek zatím fungoval. Sic nebylo zrovna lehké neustále předstírat, že je chlap, ale zatím nemusela být bičována ani nebyla nemocná, aby musela být prohlédnuta felčarem.

            Strhla se krvavá řež. Elizabeth bylo od první chvíle jasné, že to nemůžou vyhrát. Avšak mladý důstojníček měl jiný názor. Nejraději by mu jednu vrazila a řádně, od plic mu vysvětlila, proč by měli vzít nohy na ramena. Jenže to by ji asi utopil. Byl chtivý boje a teď se mu ho dostalo. Ovšem jinak, než předpokládal. Už je zahákovali a teď všude po palubě běhali Španělé a zabíjeli její kamarády. Nakonec musel Smith odevzdat svůj kord. Byli zajati..

            Strčili je do tmavého podpalubí a odváželi do žaláře ve Španělsku. Nálada byla, jak jinak, než skleslá. Krčili se v podpalubí, namačkaný jeden na druhém v zlověstném tichu. Smith, jakožto důstojník, měl alespoň privilegia horní paluby a vydatného jídla s kapitánem. Oni však dostali jen plesnivé suchary a zelenou vodu. El cítila podraz. Moc dobře viděla, jak na ní Tracey s Thomasem zlostně zahlížejí a něco si špitají. Měla pravdu. Když jim voják přinášel druhý den jídlo, Tracey se v okovech připlížil k Elizabeth a smýkl jí vojákovi před nohy. Voják se lekl a upustil jídlo dívce přímo na hlavu.

"Je to ženská!" řval Thomas. Proto máme smůlu. Ženská na palubě ji vždycky přináší!" Nevěděl, jestli mu voják rozuměl, ale rychle třískl s jídlem na zem a vyběhl na palubu. Tracey ji udeřil. Cítila, jak jí okovy zanechali šlinc na tváři.

"Vidíš ty děvko! Zabijou tě a naše smůla skončí!"

Neodpověděla mu. Věděla, že to nemá smysl. Jen se schoulila do klubíčka a zavřela oči. Snad nedostane další ránu. Nestalo se tak a Elis usnula.

            Otevřeli se dveře. Další dávka jídla. Ale za důstojníkem, který nenesl žádné jídlo šel v závěsu kapitán lodi. Důstojník pokynul bradou a kapitán přistoupil. Byl to starý člověk, s dlouhými bílými vlasy a plnovousem.

"Vstaň" řekl španělsky. Elizabeth se postavila. Kapitán udiveně pozvedl obočí. "Ty mi rozumíš?"

Přikývla.

"Pak je to tedy jasné. Odemknout, poslat za mnou do kajuty." Otočil se a odešel. Voják ho uposlechl. Odemkl řetězy, pevně ji chytil za zápěstí a táhl nahoru po schodech. Cestou ji nezapomněl řádně osahat. Elizabeth všechno snesla. Byla otupělá dlouhým pobýváním ve stísněném prostoru a navíc cítila, že ji bolí hlava od rány řetězem, kterou schytala. Nahoře ji bolestně bodlo do očí denní světlo. Když se rozkoukala, uviděla nezvykle ztichlou palubu a námořníky stojící a zírající na ni. Nikde nebyl vidět volný prostor. Jen nekonečné moře hrající všemi barvami. Pomyslela si, jestli ještě někdy uvidí tu krásu, ucítí ten svěží vzduch. ‚Jasně že uvidíš.‘ Křikla na sebe v duchu ‚Až ti budou dávat kolem krku oprátku, tak se ještě vynadíváš.‘ Měla strach? Možná. Kupodivu lpěla na životě, i když podle ní za moc nestál...

Voják ji nechal v kapitánově kajutě a se zlověstným úsměvem zabouchl dveře. Kapitán seděl za stolem a tvářil se vážně.

"Kdyby jste byla jen žena v nesnázích, nechali bychom vám pohyb po lodi a vysadili v nejbližším přístavu a poskytli možnost, aby jste se dostala zpět do Anglie. Ale jako špiónka... Vy moc dobře víte, co vás čeká, že slečno?"

"Nejsem špiónka, pane."

"No jistě, a proto v mužském převleku trčíte v tmavé díře se smradlavými chlapy. Umíte španělsky a předpokládám, že ovládáte i další jazyky nepřátelských zemí... Moc chytrý tah, slečno. Jenže vám bohužel nevyšel. Smůla, co?"

Ráda by mu řekla, jak to všechno bylo, ale to, že utíkala před svým dědem, kvůli kterému utekla z lodi jako dezertér, by jí neprospělo. Vyšlo by to nastejno. Proto být raději špiónkou. Mlčela a jen se na něj dívala.

"Nečekejte nějakou shovívavost. Zavřeme vás do podpalubí, a pak pověsíme. Pěkně v neděli, to je u nás den, kdy se trestá. Španělská vláda je velice nepřátelská, co se týče špionů. A provaz nerozeznává pohlaví. Do té doby budete zavřená v podpalubí, odděleně od vaší posádky."

"Co... Co je dnes za den?" zeptala se.

"Pondělí. Půjdete se mnou dobrovolně nebo mám zavolat strážného?"

Zvedla se a přijmula nabízené rámě. Mysl se jí nořila do temnoty. Zbývalo jí jen šest dnů života. A kvůli čemu? Kvůli strachu před bičem a opiem? Kvůli dětskému strachu z vlastního dědečka? Třeba by bývalo všechno lepší, kdyby se nechala chytit. Zaplavila ji lítost. Zbabělá lítost nad sebou samou. Chtěla se bránit, ale přesto jí po tváři steklo několik slz. Španělský kapitán se na ni udiveně zadíval: "Musela jste přece počítat s tím, že jednou takhle skončíte. Alespoň umřete mladá a krásná. Nikdy se nebude muset nikdo dívat na vrásčitou tvář stařeny, která se jen utápí ve vzpomínkách a vyčítáním svých nemocí. Jak se vlastně jmenujete?"

Udiveně na něj pohlédla. Takhle o smrti nikdy nepřemýšlela. Nikdy ani nepřemýšlela o budoucnosti. Nenapadlo ji, že by taky mohla někdy zestárnout. Bylo jí jednadvacet a stáří bylo přeci jen daleko. Pochopila, že jí tím kapitán uklidňuje, možná je mu jí snad i líto. Ale měl pravdu. Rozhodně by nechtěla zůstat jako stařena, prolezlá chorobami a chorým mozkem. A teď? Proč ještě něco předstírat. Nadechla se: "Elena Sawyer."

            Podpalubí, kam ji zavřeli byla tmavá, stísněná díra, kde mohla udělat dva kroky tam a dva zpět. Nicméně musela uznat, že se k ní chovali rozhodně lépe, než jako k mužskému vězni anglické armády...

            Ale když padla noc, dostala strach. Slyšela, jak kolem přechází námořníci. Slyšela jejich tlumené hlasy a vtípky na to, že je uvnitř ženská. Bála se usnout, aby nakonec jeden nepodplatil strážného a nevloudil se dovnitř. Ale nakonec usnula. Vyčerpání z událostí celého dne ji prostě přemohly.

            Probudila se, cítíc na tváři něčí dech. Poděšeně se snažila ucouvnout do zadu, ale ve spánku se opírala o stěnu, takže neměla kam ucouvnout. Nad ní stál zjevně opilý důstojník. Ne voják, ne lodník, ale důstojník, který se nalil a teď se mu zachtělo ženského těla... Sevřel ji stejný strach, jaký měla, když se v temné portsmouthské uličce prala s hromadou chlapů, a kteří by nakonec zvítězili, kdyby je Thomas nezastřelil... Tenkrát měla alespoň slabou naději na záchranu, i když v ní nedoufala. Ale dneska? Na lodi plné nepřátelských lidí? I kdyby řvala z plných plic, dozajista věděla, že bude umlčena. Mladý důstojník s ostře řezanými rysy a zrzavými vlasy se na ni sápal. Kdyby byla doma v bezpečí, možná by se jí i líbil. Ale teď byla ochromená strachem a na takové věci vůbec nemyslela. Alespoň se pokusila praštit ho pěstí. Ale nejspíš byla moc slabá, protože akorát překvapeně zamrkal, a pak ji srazil k zemi vlastní, tvrdou pěstí. Bez jakékoliv lítosti. Slabě vykřikla a cítila, jak si odřela tvář o hrubá palubní prkna. Vzdala se mu. Nemělo jakýkoliv smysl se bránit. Ležela jako mrtvola a netečně poslouchala jak vzrušeně dýchá, i jak tlumeně vykřikl, když dosáhl vrcholu. Pak si zapnul kalhoty a odešel. Schoulila se do klubíčka a usnula. Rychlé upadnutí do snů plné hrůz. Ze spaní křičela zoufalstvím, ale nikdo ji neslyšel. Nebo spíš všichni předstírali, že neslyší. Co jim bylo po nějaké špiónce. Ženská na palubě znamená smůlu a jedině dobře, když se jí za týden zbaví.

            Třetí den na lodi. Elena celý den putovala po svém malém vězení. Dva kroky tam, dva kroky sem. A tak pořád a pořád. Sem a tam. Tam a sem. A právě třetího dne ji něco napadlo. Alespoň nějak se zabavit. Vojáka stojícího přede dveřmi požádala, aby jí zavolal kapitána.

            Ten se velice divil jejímu přání, dostat pergamen a pero.

"Jestli si myslíte, slečno Sawyer, že můžete někomu poslat šifrovanou zprávu, tak se šeredně pletete."

"Už vám po sté říkám, že nejsem špiónka. A i kdybych jí byla – po kom bych asi tu zprávu poslala? Loď je jedna velká španělská klec. Už za tři dny se budu houpat na laně. A mé poslední přání je svazek pergamenů, brk a inkoust. Je to tak těžké splnit mi ho?"

            Kupodivu všechno dostala. Byla ráda, že se má čím zabavit, i když se chystala udělat něco bolestného. Elena se totiž rozhodla otevřít staré jizvy, vyvolat vzpomínky a všechno sepsat na papír.