Elena Sawyer - Třetí kapitola

Ale nevrátila se druhý den, ani třetí. Už i Eleně začalo být jasné, že něco není v pořádku. Otec často procházel Portsmouth , vyptával se různých lidí, ale nikdy nedostal žádnou odpověď. Někdy chodila Elena s ním. Až jednou. Byly to zhruba dva týdny od té doby, kdy viděla matku naposled. Byli zrovna v přístavu. Elena se zaujetím sledovala H.M.S Indefatigable – nádhernou fregatu kapitána Lamdicka, když v tom zaslechla: "No jó, tu znám. Náš Georg si s ní docela užil. Než začla kolem sebe prskat krev a chcípla. Georg byl z toho celej vyplašenej. Myslím, že tam ještě pořád leží. V támhletý uličce je takový zákoutí..."

Rychle se otočila. Byl to rozhovor lodníka a jejího otce, který prudce vyrazil směrem, kterým lodník ukazoval. Rychle se za ním rozeběhla. Nakonec ji našli. Ležela na starých pytlích v tmavém rohu. Na její, vždy krásné tváři byl zaschlý pramínek krve. Část těla byl již sežraná krysami a celou uličku naplňoval odporný smrad rozkládajícího se masa. Elena musela otce odtáhnout, pryč, protože tam jen stál a zíral na mrtvé tělo své ženy. Ona sama lítost necítila. Jen hluboké pohrdání nad tou kurvou, která tam ležela. Nedokázala ji nazvat matkou. A byla pevně přesvědčena o tom, že si přesně takovýhle osud zasloužila. Jak se dostala z honosné vily na druhý konec města do tmavé uličky raději nepřemýšlela.

Uběhly dva roky. Elena dospěla. Vyrostla do krásy a muži si ji začali nadbíhat. Ale ona si jich nevšímala. Hlavu měla plnou starostí o svého otce. Od té doby, co našli matku mrtvou, nebyla s ním rozumná řeč. Když mu řekla, že to byla běhna, chytil ji pod krkem, v očích šílený výraz: "Nikdy," křičel na ni "nikdy takhle nemluv o své matce!" pak mu v očích probleskl rozum a pustil ji. "Promiň mi to, Elenko" zašeptal a pohladil ji po vlasech. Pevně ho objala.

            Za celé dva roky se Renown v přístavu neukázala. Občas dostala od dědečka stručný dopis, kde se nacházejí, a že nemůže přijet do Anglie. Někdy našla v novinách článek o jeho slavně vyhraných bitvách.

Jednoho dne, když konečně po týdnu deště vyklouzlo zpoza šedých mraků slunce, Elena se šla podívat do přístavu. Znovu doufala, že uvidí bílé plachty pyšně se napínající na ráhnech dědečkovi fregaty. Ovšem musela se znovu vracet domů. Smutná, zklamaná, ztrácející naději nad pomocí pro jejího otce. Ve vchodu jejich domu ji zamrazilo na šíji. S ošklivým tušením se rozeběhla. Bylo však už pozdě. Otec visel v bytě na zrádné smyčce a z úst mu trčel namodralý jazyk. Nemohla ten pohled vydržet. Chtěla křičet, ale z hrdla jí nevyšel jediný zvuk... Jakoby ji chtěl ten zrádný křik pomalu zardousit. Rozeběhla se pryč. Daleko od toho hrůzného pohledu. Nevěděla kam běží. Narážela do lidí, po tváři jí tekly slzy a v duchu proklínala svou neřestnou, a tolik nenáviděnou matku...

            Uběhl další rok. Sousedé přilákáni otřesným zápachem ze Sawyerovic bytu, našli tak Elenina otce ve značném stádiu rozkladu. Nechali ho pohřbít na náklady města na malém hřbitově pro sebevrahy a po Eleně nepátrali. Vždy jim připadala zvláštní, divná. A tak dva měsíce počkali, a když se nevracela, pronajal domovník jejich byt někomu jinému, a konečně, po třech dlouhých letech připlula Renown do přístavu. Kapitán James Sawyer byl znepokojen, protože už dlouho nedostal jediný dopis od Eleny, ani od svého syna Petera. Peter se vlastně neozval už několik let. Elena mu sice psala, že je vážně nemocný, ale víc se o tom nerozváděla a na dotazy nereagovala. Nemohl se dočkat, až svou holčičku uvidí. Ale uplynul den, druhý den a Elena nikde. Třetího dne se vydal na pevninu. Dlouho v jejich bytě nebyl. Elenina matka mu byla z hloubi duše protivná. Díky ní Peter ukončil slibnou námořní kariéru a stal se účetním. Navíc moc dobře věděl, že je to poběhlice. Zaklepal na oprýskané dveře. Kolikrát Peterovi nabízel, že mu koupí pěkný domek. Ale ten paličák jeho peníze odmítal. Dveře se otevřely a vykoukl šedivý stařec.

"Co chcete?" zabručel místo pozdravu.

"Hledám Sawyerovi"

"Sawyerovi?" podivil se starý muž. "Ale ty tady přece dávno nebydlej. Ten Sawyer – toho našli oběšenýho. A jeho ženu prej někdo zabil v přístavu. Ale jak už sem řikal – je to dávno."

"Měli ještě dceru. Elenu. Co se s ní stalo?"

"Tak vo tý nic nevim." Zavrčel a zabouchl Sawyerovi dveře před nosem. Kapitán byl zmatený. Myslel si ale, že zná Elenu natolik, aby věděl, kde se skrývá. Doufal, že je ještě naživu. Nechal vzkázat pro několik svých lodníků a vydali se prohledat tmavé uličky Portsmouthu. Nakonec ji našli. Ležela v koutě a spala. Lodník ji vytáhl na nohy. Začala se prát. Kopala, kousala, škrábala. Nakonec musela kapitán, ač nerad, vlepit dívce dva políčky. Konečně se trochu uklidnila. Až nyní, když sebou přestala házet, bylo vidět, jak je zubožená. Tváře měla propadlé a špinavé. Oblečení potrhané a původní barva se nedala určit vůbec. Ale i přes nuzný vzhled vypadala stále jako krásná Uherka.

"Dědečku!" zašeptala při pohledu do kapitánovi šedým vousem zarostlé tváře. James Sawyer ji pevně objal. "Bál jsem se, že jsi zemřela" zachraptěl dojatě. Pak ji vzal pod paží a vedl na Renown. Nemluvili. Elena byla bledá a bylo vidět, že se sotva drží na nohou. Když ale spatřila holá ráhna, radostně jí blýsklo v očích. Na palubě kapitán přikázal, aby do jeho kajuty byla postavena káď, a do ní nanosili lodníci sladkou vodu. V ní se Elena vykoupala, umyla vlasy a potom se převlékla do čistého oblečení – samozřejmě námořnického. Lehce nesměle vstoupila na palubu. Důstojníci na ní mohli oči nechat. Hlavně mladý podporučík Richard Estes. Připadala mu jako anděl. Nezdravě vypadající, ale jinak překrásný.. James Sawyer ji odvedl do důstojnické jídelny, kam nechal přinést nejrůznější laskominy z pevniny. Pečenou kachnu, ovarovou hlavu, pečená holoubata a spousty dalšího jídla.

"No, posaď se a jez!" vybídl ji, když stála a nejistě pokukovala po stole. Posadila se, utrhla z pečeného kuřete stehno, a hladově se zakousla. Nejdříve jedla jako zvíře. Cpala se neskutečnou rychlostí. Po chvilce jí kapitán položil ruku na rameno: "Nikdo ti to přeci nesní... Bude ti špatně"

Pohlédla na něj svýma velkýma očima. Nic neřekla, ale jedla pomaleji. S jídlem se jí do tváří vracela barva.

"Děkuju."

Bylo to druhé slovo, které od ní slyšel. Posadil si ji na klín a ona se mu vděčně opřela o hrudník. Pohladil ji po vlasech. "A teď mi pověz, co se stalo. Je pravda, že se můj syn oběsil? A co tvá matka? Prý ji zabili. A proč jsi mi nedala vědět? Nějak bych už zařídil, aby o tebe bylo postaráno. V nějakém dívčím internátu..."

"Ne!" přerušila ho naléhavě. "Já se do žádnýho internátu strčit nedám."

"Přeci nechceš zůstat na lodi. Sama dobře víš, že to nejde."

"Někteří kapitáni si berou na plavby společnice"

"Proboha Eleno! Jednak je to francouzský zvyk, a druhak tě znám. Společnice kapitánů sedí v klidu v kajutě nebo na palubě, opalují se a vyšívají. Ale ty se opalovat nepotřebuješ a vyšívat jsem tě nikdy neviděl. Nevydržíš sedět v klidu ani jednu směnu. Kdyby admiralita zjistila, že mi v lanoví šplhá ženská, degradují mne na lodníka."

"Ale admiralita to nezjistí. Znám tvý mužský. Umějí držet slovo. Nikdo nic nezjistí."

"Posádka bude protestovat. Žena na palubě.."

"Vždycky mne měli rádi."

"Tři dlouhé roky, Eleno. Jsou tu nové tváře. A staré si tě sotva pamatují. Vyrostla jsi. A taky zkrásněla. Jak si myslíš, že uhájím tvoji čest?"

"Zvyknou si. Budou mě mít rádi. A o mou čest se neboj. Kdo by si dovolil šáhnout na kapitánovu vnučku?"

Kapitán se rozesmál. "Jak vidím, stále jsi stejná. Můžeš to zkusit. Uvidíme, jak chlapi zareagují. Ale teď mi řekni, co se stalo, za tu dobu, co jsme se neviděli."

Dívčina tvář posmutněla. Ale všechno mu řekla. Jak našli matku mrtvou, jak se otec zhroutil, až ho nakonec našla oběšeného. Mluvila i tom, jak uprchla a dlouhý rok se schovávala po tmavých zákoutích Portsmouthu a živila se zbytky jídla a krysami. James si uvědomoval, jakou to pro Elenu znamenalo těžkou ztrátu. Tu bolest jež musela cítit při pohledu na mrtvého otce. On sám nemohl pochopit, jako mohl jeho vlastní syn zbožňovat tu děvku natolik, že byl schopen vzít si život. Když Elena domluvila, dlouho mlčel a pouze ji hladil po vlasech. "Teď jdi mezi posádku. Uvidíme, zda se tvé přání splní." Řekl nakonec. Políbila ho na tvář  a vyběhla na palubu.