Talanka | Elena Sawyer - Osmá kapitola

"Proboha, co se ti stalo?"
"Kurva, už podruhý za krátkou dobu slyšim odvolávání se na boha. Bůh neexistuje, tak se s tim už zatraceně smiř."
David seděl na staré dřevěné krabici od čaje o s otevřenou pusu zíral na Elizabeth. Přišla v roztrhané sukni a příliš těsné košili z které jí koukalo břicho, v obličeji měla ošklivě vypadající podlitiny a vlasy slepené krví. Navíc tam stála uprostřed místnosti, jako bohyně pomsty a očividně se vztekala.
"Tak řekneš mi už, sakra, co se stalo nebo ti mám ještě naložit?"
"Dostali mne. To si chtěl slyšet? Skončila sem jako ta nejposlednější děvka. Zachránil mne jeden chlápek, kterýho sem viděla jen jedinkrát v životě. Zastřelil toho zkurvysyna. Za to, co mi ten hajzl udělal."
"A co chceš teď dělat?"
"Teď se mi musej zahojit všechny rány, protože s touhle fazůrou na ksichtě omámim leda opice."
"Zřídili tě hodně."
"Zřejmě dost. Ten doktor mě hned ovázal, takže nevim, co mám za rány a nechce se mi do toho lízt. Ale kurevsky mě bolí celý tělo."
Lehla si na postel, kterou si za ty měsíce upravila do velice měkkého a pohodlného tvaru a skoro hned usnula. Dave ještě chvíli seděl a stravoval to, co mu řekla, ale pak vyšel ven do přístavu, aby zjistil, co se vlastně stalo. Takovéhle pomluvy se šíří rychle. A jestli se někdo dostal Elizabeth sukně, rozhodně si to nenechá pro sebe...
Rány se zahojili. Na těle i na duchu. El na sebe byla hrdá, že nereagovala a znásilnění, jako spousta jiných. Neměla odpor k mužům. Jen si to zapsala jako další křivdu, kterou jí život uštědřil. Nevěděla, že v noci pláče a křičí ze spaní. Její podvědomí se s tím vypořádávalo po svém...
           Elizabeth se zrovna zhluboka napila vína, když dovnitř vešel mladý muž. Při pohledu na něj jí zaskočilo víno v krku. Mladý důstojník, kterému seděla na klíně ji poplácal po zádech.
"No, no. Copak je? Vypadáš, jako bys viděla ducha."
Ale ona neodpovídala. Stále hleděla na příchozího jako uhranutá. Ten si jí očividně nevšímal. Usadil se ke tmavému stolu v koutě a poručil si víno – francouzsky. Elizabeth splašeně bušilo srdce. Ani si neuvědomovala, že jí po tváři teče slza. ‚Jak je tohle možné?´pomyslela si. ‚Zemřel. Já sama jsem ho držela, když vydechl naposledy. A proč by mluvil francouzsky? Ne, to nemůže být Richard."
Poslední myšlenka ji poněkud uklidnila. Neznámý zachytil její pohled. Na chvíli se zatvářil zmateně, pak ale se pobaveně zazubil a pokynul jí, aby šla k němu. Nevšímala si pobouřeného brumlání důstojníka, z jehož klína slezla. Jako v mlžném oparu se vedle něj posadila. Nevěděla co s rukama, tak se chopila poháru vína a napila se. Pořádně, hluboce.
"O hó! To mi budeš muset zaplatit." zakřenil se. Elizabeth děkovala v duchu otci, že ji tak dobře naučil francouzsky, jinak by mu vůbec nerozuměla.
"Odněkud tě znám. Neviděli jsme se už někdy?"
El neodpověděla. Myšlenky jí zmateně vířily hlavou a jazyk ji neposlouchal.
"Neumíš mluvit? Nebo jen nerozumíš jazyku vznešených ty britská couro?"
Urážka ji probudila. Popuzeně se mu podívala do očí. Pohled do těch modrých očí, které jí toliko připomněly mrtvého Richarda ji bolestně bodl u srdce. Vytrvala však.
"Není sice válka, ale to neznamená, že ti nemůžu rozmlátit ten tvůj vznešenej, francouzskej ciferník."
Zatvářil se zaraženě. Elizabeth si byla jistá, že ji udeří. K jejímu překvapení se však srdečně rozesmál. "Tak vida, že umíš po našem, ty kotě. Pěkně vystrkuješ drápky, jen co je pravda. Vážně se neznáme?"
"Nikdy jsme ve Francii nebyla."
Nebyla to tak úplně pravda – kdysi ještě na Renown bojovala u francouzských břehů, ale na pevninu nevstoupila nikdy.
"To je opravdu škoda. Je to překrásná zem" zatvářil se, jako by ho to opravdu mrzelo.
"Hej – hostinský!" zavolal naprosto dokonalou angličtinou. Beze stopy přízvuku. "Plný džbánek toho nejlepšího vína. A opovaž se ho naředit vodou!"
El se nestačila divit. Pak ji ale emoce přemohly a ona se rozklepala jako v zimnici. "Já – nezlob se. Ale jen – myslela jsem, že jsi mrtvý. Teda – ty si mrtvý. Ne – on je mrtvý. Když ty vypadáš a jednáš jako on." Mluvila tiše, avšak značně hystericky. Míchala dohromady anglická a francouzská slova. ‚Ne, to už nevydržím‘ pomyslela si a vyběhla ven do chladného deště. Během okamžiku byla promočená na kost. Ale chlad alespoň na chvíli zmírnil bolest, kterou ve svém nitru pociťovala. Dveře hospody se otevřely. Vyšel, v ruce džbánek vína. Mlčky jí ho podal, a pak přes ni přehodil svůj těžký cestovní plášť. Vděčně se do něj zabalila. Ucítila z něj jeho vůni – moře a skořici. "Pojď se posadit někam do sucha." Řekl a vzal si od ní zpátky džbánek. Když se nehýbala, uchopil ji jemně kolem ramen a vedl tmavýma uličkami  Portsmouthu. Dorazili k poměrně luxusnímu hostinci.
"Tady bydlím."
El to nijak nekomentovala. Nechala se, poslušně jako ovečka, odvést do útulného pokoje. Nejistě se posadila na postel.
"Jsem Francoise." Podal jí ruku. Opatrně podala svou. "Em – Elizabeth."
Posadil se vedle ní.
"Tak se napij."
Vděčně přijala džbán. Cítila, jak jí trpká tekutina zahřívá tělo.
"A teď mi pověz, proč jsem tě tak vyděsil."
Zhluboka se nadechla. Proč by měla vyprávět cizinci to, co nevyprávěla nikdy nikomu? Třeba proto, pomyslela si, že vypadá přesně jako můj Richard. Nadechla se znovu a začala vyprávět. O tom, jako ho prvně uviděla. Jak se i přes příkaz kapitána Sawyera scházeli a on ho nakonec poslal na jistou smrt. Ani nemohla pohřbít jeho tělo. A pak si po letech přijde on, a vypadá stejně, jako Richard. Když dovyprávěla, málem se sesypala znovu. Nikdy netušila, že by se mohla chovat tak slabošsky a styděla se za to. Třásla se po celém těla a při dotyku na svou tvář zjistila, že pláče. Francoise ji starostlivě zabalil do deky. Všimla si, že i on je promočený na kost, ale zjevně si toho nevšímal. "Před pár lety..." začal "Přesněji – před třemi lety jsem se probral ve francouzské posteli. Byl jsem těžce raněný. Navíc jsem nevěděl, kdo jsem, ani kdo jsem byl. Nikdy mi neřekli, proč mne nezavřeli či nezabili. Jisté jen je, že mne přijal do rodiny jistý francouzský šlechtic. Dal mi jméno, naučil mne francouzsky. A po jeho nedávné smrti mi odkázal značný majetek tady v Anglii."
Elizabeth na něj zírala s otevřenými ústy. "Bylo by snad možné..."
"Já opravdu nevím, El. Opravdu si nevzpomínám, co se stalo před tím, než jsem se v horečkách probudil v cizí zemi. Mé přesvědčení plyne z toho, že jsem si, jak ty říkáš, s Richardem neskutečně podobný, ale taky z toho, že když jsme tě prvně uviděl, věděl jsem, že tě znám." Přitáhl si ji do náruče. "Opravdu jsme se tak milovali?"
Přikývla. Jemně ji políbil na ústa. V tu chvíli bylo Elizabeth, jako by se vrátila o pár let zpět. Bylo to jen letmé dotknutí rtů. Ale i to stačilo na návrat všech bolestných vzpomínek, které se snažila ty roky vypudit z hlavy. Richard – pokud to byl skutečně Richard – se od ní malinko odtáhl. V očích měl zmatek. "Zatraceně – kdybych si jen vzpomněl. Já vím, že tě znám." Ukázal si na srdce "Mám tě někde tady, i když si nevzpomínám."
Opatrně ho pohladila po vlasech "Ony ty vzpomínky asi nebudou zrovna nejveselejší. Proč je přivolávat, Richarde?"
Richarde. Zvuk toho jména zůstal ve vzduchu. Pro Elizabeth to byl zvuk dávno mrtvý a zasunutý do samého nitra vzpomínek. A pro Richarda? Co si pamatoval, ho nikdo tak nenazval. Měl pocit, že závoj halící jeho paměť stačí jen poodhrnout. Stále se mu však nedařilo za něj chytit. Jemně jí promnul pramínek vlasů. "Nevím, jestli je správné, aby se tak hezká holka živila jako nevěstka. Navíc moje dívka."
Jemně mu ruku odstrčila. Když promluvila, v hlase jí zazněl hrozivý podtón. "Nejsem žádná děvka. Neživým se zrovna čestně.. A jinak by to ani nešlo. Když si... Když jsem si myslela, žes mrtvý, stala se pro mne Renown opravdovým peklem na zemi. A když se mi konečně podařilo z té prokleté kocábky utéct – jak jsem se asi měla živit? Samotná ženská v přístavu. Ani bych nedokázala spočítat, kolikrát mne místní bandy zmlátili. Ale tělo bych neprodávala nikdy. A vůbec – kde bereš přesvědčení, že ti patřím?"
"No tak, Elizabeth. Nechtěl jsem ti ublížit." Znovu ji přitáhl pevně k sobě. "Vadilo by ti hodně, kdybys byla znovu mou dívkou?"
Přitiskla se k němu ještě těsněji. "Ne." Špitla.