Talanka | Oxfordská - šestnáctá kapitola

Zítrala jsem na něj a snažila se vstřebat, co mi to právě řekl. A pak  mi to došlo. Vtip. Jen blbej, hloupej vtip. Nikdo neví víc, než Cedrik, že mi nevadí udělat si ze sebe srandu, ale tohle bylo moc. A zatraceně to bolelo. Do očí mi vrhkly slzy vzteku a rozhořčení.

"Tohle není vtipný.  A vlastně to ani neni moc hezký."

Jenže on se nesmál.  Setřel mi z tváře jednu uniklou slzu, a pak mne k sobě přitáhl. Zírala jsem do jeho modrých očí z minimální blízkosti a neviděla tam ani stopu po smíchu. Byl tak strašně vážný. Políbil mě. Nebylo to jako tenkrát. Tenkrát – to jsem ho líbala já a on se jen podvolil.  Jenže tenhle polibek byl zcela v jeho režii. Rukou mi prohrabával dlouhé vlasy a stále si mne přitahoval k sobě blíž, až jsem na něm byla přitisknutá jako klíště. Když se ode mne malinko odtáhl, smutně se usmál a pohladil mne po tváři.

"Není to vtip. Jen jsem si to měl uvědomit dřív a netrápit tě."

"Ale ... ale co teď?" pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat.  Mozek nepobíral realitu, i když mi srdce momentálně dělalo radostné otočky.

"Jak co teď? Prostě ... budeme spolu. Tak, jako dosud, akorát si přestaneme hrát na kamarády."

Přitiskl mne k sobě a já se mohla schoulit do jeho hřejivé náruče.

                Slastně jsem se protáhla na posteli. Sobota. Krásná, volná sobota. Blaženě jsem se zavrtala hlouběji pod peřinu. Nenávidím vstávání a pravidelně každé ráno umírám.  A teď umírat nemusím. Podle světla prosvítajícího skrze těžké závěsy jsem odhadovala,  že už se bude určitě blížit doba oběda. Ale v tuhle chvíli mi to bylo naprosto jedno. Ozvalo se nesmělé zaklepání na dveře a mezi dveřmi se vynořila blonďatá hlava.

"Jocelyn, ty ještě spíš?"

Uraženě jsem na něj vyplázla jazyk a otočila se k němu zády. To zrovna, aby mi někdo diktoval, do kolika budu spát v sobotu. Matrace zasténala pod jeho vahou, když si na ni sedl.

"Zapomněl jsem ti včera dát tohle..."

Rychle jsem se otočila a málem Cedrika z postele shodila. Křenil se, třel si nakopnutý bok a druhou rukou mi podával bílou obálku. To načmárané písmo bych poznala kdekoliv! Rychle jsem mu dopis z ruky vytrhla a podvědomě k němu přivoněla. 

"Můžeš mi říct, proč k tomu čucháš?" výraz tváře jasně napovídal, že se mu to zrovna moc nelíbí....

"To ... to je jen takový zvyk.  U nás doma musíš všechny dopisy očuchat, než je otevřeš. Ber to jako tradici. Těch pár dopisů, co mám od tebe jsem taky poctivě očuchala, neboj se."

Začal se smát a najednou ležel vedle mě a sápal se mi pod vyhřátou peřinu. Ne, že bych se nesnažila bránit, ale proti Cedrikovi jsem byla tak nějak... bezbranná. A najednou, za mého pištění a nadávání byl u mne a svým tělem se tiskl k mému.  Zatočila se mi hlava a skoro jsem na ten dopis zapomněla. Skoro.

"Hm, asi bych si to měla přečíst."

Chytil mi zadek a přitiskl si mne ke svému klínu, vtiskl polibek na krk.

"Ty máš jediný štěstí,  že bydlí v Americe, a že už se nejspíš nikdy neuvidíte, jinak bych žárlil."

Nějak jsem nedokázala pořádně vnímat, co říká.  Byl mi tak blízko, byli jsme oba střízliví a najednou byl můj. Můj Cedrik je opravdu můj Cedrik. Je to pravda? Co mu musela Nina říct, že najednou změnil názor? Asi bych jí měla poslat děkovný telegram.

Položila jsem, již značně pomuchlanou obálku, na noční stolek, rukama vklouzla pod triko a pohladila po nahé hrudi.

"Nemusíš žárlit, zlato."

Usmál se a stáhl ze mne pyžamo...

                "Má milá Jocelyn,

čas letí jako splašený a já nevím, kde mi hlava stojí. Je toho tolik. A tolik, kolik bych ti chtěl říct, ale nechce se mi svěřovat na studené řádky papíru. Nejraději bych měl svoji kamarádku zase nějakou dobu u sebe. Chybí mi tvůj smích. Tady se tolik lidí málo směje. Poskakují kolem mne, podlézají, ale smát se bojí. Nesmírně bych si vážil toho, kdybys přijela na nějakou dobu na Neverland. Vše bych zařídil. Vízum i letenku. Nenech se prosit moc dlouho.

   Michael"

"Nelíbí se mi to"

Ležela jsem v Cedrikově náručí a on mi četl přes rameno.  Já to musela číst několikrát, aby mi došlo, co Michael vlastně píše. Zve mne na Neverland. Není to moc štěstí najednou?  Trochu jsem z toho měla strach.

"Co se ti na tom nelíbí? Pokud vím, tam Mike zve na Neverland kdekoho."

"Kdekomu říká, jak mu chybí jeho smích?"

"Já nevím, co komu vykládá, tohle se nikdy na veřejnost nedostává. Třeba ano."

Chvíli bylo ticho.

"Ach, Cede, ty žárlíš!"

"Ne, nežárlím!"

"Žárlíš na Michaela Jacksona. Takovej nesmysl. Je to jen ... kamarád. Možná ani to ne. Nikdo tak slavný, jako je on se nepřátelí s obyčejnými lidmi. A už vůbec s nima nic nemá. Ne Michael. Nikdo ho nikdy neviděl dát si ani pořádnou pusu s ženskou, natož, aby si je tahal do postele. Je to spíš ... takové velké dítě."

"Ty tam chceš jet, viď?"

"Upřímně, o nic nestojím víc."

Zatvářil se trucovitě. Políbila jsem ho.

"Neboj se. Michael je jen sen, fikce. Ale ty si skutečný. To tobě jsem rozsedla ve školce autíčko, ne Michaelovi. To tebe od školky miluju."

"Jenže teď tu svoji fikci pojedeš navštívit."

"Jako už tolik jiných přede mnou. Neboj se."

Povzdechl si, ale přitiskl mne k sobě víc a mým pokojem se rozhostilo spokojené ticho. Nenápadně jsem zamžourala po Michaelově plakátu a přemýšlela, co si sebou zabalím...