Elena Sawyer - Desátá kapitola

 Na pohřbu byla jen Elizabeth a David, který se od ní nehnul na krok. Mlčky hleděli na dřevěnou rakev, kterou pomocníci hrobníka opatrně spouštěli do chladné země. Elizabeth se snažila neplakat, ale nešlo to. Slzy jí němě kapaly z očí, razily si cestičku po hladké tvářil Možná měla nechat napsat na náhrobek něco hlubokomyslného, ale přišlo jí to přespříliš laciné, proto tam stálo jen Richard Estes. Přišla si jako v noční může, ze které se ne a ne probudit. Kdyby nebylo Davida, který ji všude bral sebou a vyřizoval veškeré věci, asi by pořád seděla v té uličce.. I pohřeb toho neznámého šlechtice musel zařídit on sám. David to nemohl pochopit – byla vždycky silná a nic si moc nebrala. Když ji našel na své půdě – tenkrát, před lety – vypadala sice zmateně a maličko zuboženě, ale rychle se se vším vyrovnala. Teď ne. Apaticky hleděla před sebe a po tváři jí stékaly slzy. Snažil se z ní vytáhnout, kam na ten půlrok zmizela. Neřekla mu na to nic. Vlastně řekla – pryč. Jedno jediné slovo ho rozběsnilo do běla. Chvíli myslela, že ji udeří, měl i napřaženou pěst, ale nakonec to neudělal. Ten její pohled ho zarazil. Vypadala, jako by snad byla ráda, aby to udělal. Rád by řekl, že se nepokusí o sebevraždu, protože je to v rozporu s bohem, ale El mu kdysi řekla, že boha zatratila už dávno.

            Zavedl ji zpět na "jejich" půdičku. Ležela natažená na lůžku, které David nerozebral. Možná jako sentimentální vzpomínku na ni. Nevěděl. Rozhodně ne proto, že si myslel, že se někdy vrátí. Ale teď byla zpět a již týden se prakticky nezvedla z lůžka. Až najednou prudce vstala. Zatřepala hlavou, která se jí stačila slušně zatočit, a vrhla na Davida svůj typicky prohnaný úsměv. "Asi by to chtělo zase nějaký přivýdělek, co myslíš? Určitě si tu beze mne zvlčil a ze slamníku ti skáčou filcky, co?"

S Davida jakoby spadla veškerá tíha za uplynulé dny. Bez okolků k ní přistoupil a políbil ji. ‚Typický Elizabethin polibek‘ ušklíbl se v duchu. ‚opojný a sladký. Chlapovi se z něj podlamují nohy.‘

Všiml si, že má v očích slzy. Trochu se od ní odtáhl. "Seš si jistá že se chceš vrátit do starýho života?"

Prudce zavrtěla hlavou a vzpurně vystrčila bradu. "nikdy jsem ten starej život neměla opouštět. Akorát se rozjitřily staré rány."

"No, jak myslíš."

"Seženeš mi trochu teplý vody? A šaty? Chci ze sebe všechno smejt."

"Ženský." Zabručel. El do něj hravě šťouchla. "Ať už ležím v kádi, ty lenochu."

            Uvolněně si natáhla nohy v horké vodě. David jí dokonce sehnal hrst sušených bylin, které překrásně voněly. Teď nad ní stál, v ruce její honosné šaty. Bílé, samá krajka, samé hedvábí.

"Určitě by se daly prodat..." uvažoval

"jsou celé od krve. Tu z toho už nikdo nedostane. Hoď je krysám. Vydělám třikrát tolik, abys mohl ukojit svůj chtíč po prachách."

"Peníze ale nejsou všechno."

"Jistěže ne."

"Ale s nima se mi dejchá tak ňák líp."

Rozesmáli se. El se na Davida pozorně zadívala. Stále si úzkostlivě holil tvář do hladka Rudé vlasy si stáhl do slušivého copánku. Na to, že vyrostl na ulici byl vcelku poctivec. Neznásilňoval holky, a pokud se tomu mol vyhnout, nikoho nezabíjel. Mohlo mu být kolem dvaceti, ale to už se zjistit nedalo, protože svůj skutečný věk nevěděl. Vždycky se tomu hrozně smáli. Zaplavila ji vlna sesterského citu, takže se raději ponořila hloub do kádě, aby ji neprozradil obličej. Nechtěla, aby u ní odhalil i tuhle slabost.

Toho dne již potřetí zvracela. Měla pocit, že si vyzvrací útroby. Navíc jí bylo mizerně. Celý den jen ležela v posteli, a čekala, až se David vrátí ze svých pochůzek. Choulila se do deky, potila se, ale přesto jí byla zima. Mohla by to být nějaká pohlavní choroba, ale od té doby, co zemřel Richard s nikým nespala. Nějaké peníze jí ještě zbyly z jejich společního majetku a ona za to byla ráda. Nechtěla, aby se jí po tak krátké době dotýkal ještě někdo jiný. Neodpustila si, aby alespoň jednou týdně nezašla na hřbitov a nepoložila mu tam kytičku fialek, které kupovala na trhu. Vždy si pečlivě zakryla tvář, aby jí přitom náhodou někdo neviděl. I dneska tam chtěla zajít, zavzpomínat, ale jako na potvoru jí bylo takhle zle.

S úlevou zaznamenala ve vchodu na půdu Davidovu zrzavou hlavu.

"Co se ti stalo? Vypadáš hrozně."

"Taky mi hrozně. Už od rána zvracim."

Zamyšleně se na ni díval.

"Si těhotná." Oznámil nakonec prostě.

"Blbost, co sem se vrátila, s nikym sem nespala. Ani s tebou ne."

"A co ten tvůj mrtvej šlechtic?" Bylo to vůbec poprvé, co se o něm zmínil. Do té doby tohle téma oba obcházeli.

Elizabeth si zamyšleně položila ruce na břicho. Bylo by to snad možné? Nosila v sobě Richardovo dítě? Neubránila se myšlenkám na to, že je to její věčná upomínka na něj.Něco, co si může hýčkat. ‚Když to bude chlapec, pojmenuji ho Richard. Třeba bude vypadat stejně jako on. Zdědí jeho modré oči i chytrou hlavu. Bude studovat a nikdy, nikdy nepůjde na moře.‘

"Elizabeth, prober se, mluvím na tebe."

Rychle zamrkala, zavrtěla hlavou a vrátila se zpátky do reality.

"Necháš si to vzít."

"No, tak to mě ani nenapadne." Stále si tiskla ruce na břicho, jakoby chtěla plod před Davidem chránit.

"Snad si nemyslíš, že ho v těhlech podmínkách donosíš? A jak chceš vydělávat prachy jako těhotná? Pochybuju, že s tebou bude někdo chtít vlízt do postele, když budeš mít břicho."

"Si hnusnej. Je moje a nikdo, rozumíš, nikdo mi ho nevezme."

"Jak myslíš. Ale někdo tě zmlátí, to děcko pojde a ty s nim."

Vrazila mu políček "Nepojde, rozumíš? Ochráním ho. S tvojí i bez tvý pomoci." Chtěla ještě něco dodat, ale musela znovu utíkat zvracet. David za ní přišel a pozoroval, jak zvrací v oddělené místnosti sloužící jako toaleta do kýble.

"Jak myslíš. Ale pak za mnou nechoď brečet. A hrob ti taky kopat nehodlám."

Ušklíbla se. "To ani nečekám."

            Jenže uchránit Elizabeth před potratem nebylo tak jednoduché, jak si zprvu namlouvala. Musela hrabat peníze, dokud měla ploché břicho, aby ušetřila. To ovšem znamenalo, že celou noc a někdy i celý den chodila od hostince k hostinci a okrádala chlapy. Přemíra alkoholu, nedostatek spánku a minimum jídla se podílelo ovšem i na jejím zdravotním stavu. Byla pobledlá, sotva se potácela a navíc zjišťovala, že začíná slabě krvácet. David se kolikrát musel kousnout do jazyka, aby jí neřekl, že pokud nezbrzdí, děcko stejně nedonosí. Ale i kdyby jí přivázal k posteli, stejně by si nedala pokoj. Byla jako šílená.

            Elizabeth měla už břicho vcelku zakulatělé a proto přestala se zlodějinami a začala se chovat jako normální počestná žena. Chodila na trhy, procházela se po ulicích a v noci zůstávala v posteli a vychutnávala si luxus dlouhého spánku. Její klid však neměl dlouhého trvání. Jednou šla z trhu, odkud si nesla trochu zeleniny. Někdo jí popadl za paži a zatáhl do temného zákoutí než stačila vykřiknout. Kulaté hlavičky cibulí se rozkutálely po prašné ulici. Nebýt jich, nikdo by nepoznal, že tam před chvílí někdo stál. Vyděšeně zírala na tři muže, které nikdy neviděla.

"Co chcete?" začala "Jestli prachy, tak žádný nemám. Sem jenom chudá holka."

"Hele, Archie, ona nás nepoznává, kočička." Zasmál se řezavým smíchem jeden z nich

Chytil ji pod krkem: "Jednou si nám vzala roha, ale tentokrát neutečeš. Za tebou se táhne krev a my už toho máme plný zuby. Začalo to Samem a pokračuje to dál a dál. Kazíš nám kšefty, a díky tobě umíraj naši kamarádi."

Poznala je. To oni se tenkrát přidali k Samově bandě, když ji za zapáleným hostincem znásilnil. Jenže teď si byla jistá, že nikde není žádný Thomas, aby ji zachránil. I Davidova ostražitost ochabla. Oba si byli jistí, že přes den se ji nikdo neodváží na rušných ulicích napadnout. Jaká to byla chyba právě zjišťovala.

Dostala ránu pěstí, až upadla na zem. Nesnesitelně to zabolelo a myslela si, že už se nezvedne. Tím se útočníci nedali odradit. Kopali a mlátili do ní tak dlouho, dokud se kolem ní nerozlila kaluž krve a ona upadla do milosrdného bezvědomí.