Oxfordská - dvacátátřetí kapitola

 Myslela jsem si, že se přijde omluvit? Ano, myslela. Nicméně jsem si to myslela totálně špatně. Čekala jsem na něj asi do jedenácti do večera a nakonec usnula oblečená na posteli. Probudila mne sprcha. Co, sprcha. Potopa. Myslím, že být mi o pár let víc, tak mám nefalšovaný infarkt. Podle tmy všude okolo byla hluboká noc a já jsem stále ležela na posteli, tentokrát ovšem důkladně nacucanou vodou a nechápala. A asi po minutě mi to došlo. Michael! On si počkal až usnu, a pak mě polil. Co polil – on mne doslova a do písmene vykoupal. To mu nedaruju!

            Sice mi trvalo, než jsem v tom neskutečnym množství věcí, co se válely po celym baráku, našla kyblík, ale štěstí stálo při mně, takže jsem ho nakonec objevila v něčem, co vypadalo jako obývák pro čistící prostředky (Michaeli, slyšel si někdy o klasické malé komůrce?), kde bylo kyblíků hned několik. Stačil mi jeden. Když jsem ho napustila vodou, nerozhlížela jsem se napravo, ani nalevo, rychle jsem vpadla do Michaelovi ložnice a vylila celej ten kyblík na jeho postel. Ovšem na postel bez Michaela. Uslyšela škodolibé uchechtnutí a tu noc jsem byla zmáčená už podruhé.

"Můžu se zeptat, proč mi liješ vodu na postel?"

Stál vedle mě, s kyblíkem v ruce, úplně suchý a rošťácky se uculoval. On si to snad celé plánoval! Včetně jeho uražení se kvůli uraženému kohoutku.

"Ty!"

Vrhla jsem se na něj ve snaze ho minimálně zabít, když už nic jiného. Opravdu jsem se snažila, ale kdo by řekl, že se v té drobné postavě ukrývá tolik síly. Celkem bez problémů mne dostal pod sebe a chytl mi ruce nad hlavou, abych se nemohla hýbat. Vztek mne rychle přešel a namísto toho jsem začala přemýšlet, jak téhle situace využít, protože vzhledem k jeho zdrženlivému chování poslední doby se mi už podobná příležitost naskytnout nemusí.

Jenže než jsem se vůbec rozhoupala, měla jsem jeho rty na svých a nechala se od Michaela líbat. A že se mu to líbilo stejně jako mně jsem brzo doslova fyzicky pocítila. Rychle jsem mu přetáhla tričko přes hlavu, kdyby si to náhodou rozmyslel a objala mu rukama záda. Cítila jsem, jak mi pod rukama hrají jeho svaly a málem se mi z toho zatmělo před očima. I on se pokusil ze mne sundat triko, jenže nacucané vodou se mi přilepilo na tělo. Chvilku se ještě snažil, ale pak jsem si ho v záchvatech smíchu raději sundala sama. Smál se se mnou a já cítila, jak roztávám s jeho úsměvem. Neznám nikoho, kdo má tak neskutečně nakažlivý úsměv jako Michael. Když se moje nahá kůže dotkla jeho, myslela jsem, že to bude moje poslední. Překulil mne pod sebe a rozepl mi kalhoty. Bylo mi jedno, že se válíme po studené podlaze, že o metr dál je pohodlná postel. Zase ta známá, zvířecí posedlost. Chtěla jsem ho. A chtěla jsem ho hned teď. Naštěstí to Michael nejspíš cítil stejně, protože ze mne kalhoty rychle stáhl a to samé udělal se svýma. Tentokrát to nebylo tak dravé jako poprvé. Pomalu a mučivě si mě užíval, až jsem myslela, že mě to zabije. Nakonec se naposledy pevně přitiskl k mému tělu a vyčerpaně se na mně zhroutil. Pod rukama jsem cítila krůpěje jeho potu. Leželi jsme nazí na podlaze a mně se nechtělo ho pouštět. Připustit si momentálně jedinou myšlenku, že by se mi měl vzdálit se mi naprosto nechtělo. Měla jsem zavřené oči a užívala váhu jeho těla, jeho pot i to, jak mi rukou jemně přejížděl po boku. Bylo to ... úžasné. Cítila jsem, jak moc ho miluju, jak moc chci být s ním.

"Možná bychom se měli přesunout do postele."

"Mně se ale nechce." zavrčela jsem a ještě víc ho přitiskla k sobě.

Usmál se a vcelku bez problémů vstal – i se mnou v náruči a přesunul nás do postele, kde jsem se k němu zase mohla přitisknout. Přejížděl mi prsty jemně po spánku.

"Jak to uděláme?"

"Co jak uděláme?"

"Možná by ses měla přestěhovat do Ameriky. Sem – do Neverlandu."

Tak to bylo hodně rychlý procitnutí. Euforie skončila a nastoupila poměrně tvrdá realita. A Cedrik. Když jsme se váleli po podlaze, tak jsem si byla jistá, že nikoho jinýho, než Michaela nechci. Ale teď, když už jsem se zase probrala jsem si tím nebyla až tak jistá. Neznala jsem ho moc dobře. Vlastně skoro vůbec. A on hned mluví o stěhování se na jinej kontinent. Podívala jsem se mu do očí, v kterých momentálně probleskávaly jiskřičky vzteku. Alespoň tak mi to připadalo. Poznal, že váhám.

"Copak, něco se ti nezdá?" v hlase potlačoval napětí.

"Nepřijde ti to moc rychle? Skoro se neznáme."

"Máš pocit, že spím s těma, s kterýma to nemyslím vážně? Tohle já nedělám, Jocelyn. Já ne."

A co teď? Co mu mám krucinál odpovědět?

"Opustit zemi je těžký. A nedovedu si náš společnej život představit. Co moje práce? Rodina?"

"a Cedrik." dodal za mě a já měla pocit, že jsem možná i trochu zbledla. Jen hádal nebo opravdu něco věděl?

"Ano, Cedrik. Znám ho od školky, je to můj nejlepší kamarád."

Ah, Jocelyn, ty přijdeš určitě do pekla. Jak já se v tu chvíli nenáviděla.

Najednou mne políbil.

"Promiň. Nechtěl jsem na tebe tlačit. Jen ... nedokážu si představit, že by nám fungoval vztah na dálku. Na takovou dálku. Ale chápu. Je to těžké – musela by snést ten tlak novinářů, moje cestování a moji práci. A to všechno okolo. Rozmysli se. Jen, prosím... Rozmysli se rychle."

Další polibek. "Už jsem si stihl na tebe zvyknout a nerad bych tě ztratil."

"To já tebe taky ne."

Krucinál, jak tohle skončí? Pokusila jsem se všechno hodit za hlavu, přitiskla se k jeho nahému horkému tělu a nastavila ústa k dalšímu polibku. Nenechal se pobízet...