Talanka | Pláž - První kapitola

Seděla na písečné pláži a pozorovala temnou mořskou hladinu. Věděla, že si místo vybrala dobře. Nikdo sem nikdy nechodil. Hlavně v noci ne. Ani pořádně nevěděla proč. Možná, že bylo místo poměrně vzdálené od města. Kdyby otočila hlavu, viděla by jeho poblikávající světla. Ale ona ji neotočila. Dál hleděla na moře, poslouchala šumění vln a mlčela. Nakonec se pořádně nadechla, naplnila plíce slaným vzduchem a strčila ruku do kapsy košile. Když ji vytáhla, svírala v ruce břitvu. Studila. Zamyšleně pozorovala svá zápěstí. Namodralé žilky prosvítající bílou kůži. Mohla to udělat žiletkou, ale žiletky jsou malé a špatně se s nima manipuluje. Znovu nadechnutí a řízla. Ani to nebolelo, břitva byla ostrá. Udělala dva podlouhlé taky na každém zápěstí, a pak ostří pečlivě uklidila zpátky do kapsy. Nechtěla, aby se o něj třeba někdo zranil. Zašpinila si košili od krve. Natáhla proto ruce před sebe a netečně pozorovala, jak z nich vytéká rudá krev a mísí se s pískem. Svým způsobem jí to přišlo fascinující. Pak se dostavila bolest. Nečekal, že to bude bolet, ale byla tam, připomínající jí to, že ještě žije a asi dlouho žije. Netušila, jak dlouho už na písku sedí, ale měla pocit, jakoby už umírala hodinu, i když ve skutečnosti to bylo jen několik minut.

"Hej, jsi v pořádku?" uslyšela před sebou hlas. ‚Kruci, nikdo tu přeci neměl být. Nikdy sem nikdo nechodí.‘ pomyslela si a omámeně zvedla hlavu a vytřeštila oči. Přímo k ní se řítil ‚Ach můj, bože‘ Michael Jackson. Skoro by se zasmála. Kdyby si někdy pomyslela, že poslední, koho před smrtí uvidí bude nejslavnější člověk na planetě. A ona před ním sedí s otevřenými žilami a nenapadá ji nic kloudného, co by řekla. Schovala ruce za sebe a pokusila se usmát. Doufala, že si nevšimne té spousty krve kolem ní (opravdu jí má tolik? Kolem ní už byla slušná kaluž).

"Ahoj." Zamumlala. Přistoupil až k ní.

"Co se ti stalo?" zeptal se s pohledem upřeným na rudý písek?

"Mně? Nic, to už to bylo."

‚Prosím, prosím, odejdi.‘ prosila ho v duchu. Ale nevypadalo to, že by se měl k odchodu. "Nelži. Pojď, odvezu tě do nemocnice."

"No, tak to v žádném případě." Pokusila se vstát, aby odešla, jen aby ji neodnesl. Prostě odejde a on zůstane tam, kde je. Bolest v pažích pomalu přestávala. Zvedla se na nohy, a pak se jí před očima rozlila rudá tma.

            Michael už ji pozoroval delší dobu. Byla k němu profilem, ale i tak mu přišlo,

že je na ní něco divného. Měla paže natažené před sebou a upřeně na ně zírala. Rudé vlasy kolem ní tvořili jakýsi závoj. Naplnila ho neblahá předtucha. I když se původně na pláž vydal, aby byl sám, musel k ní. Nedalo mu to. Když k ní došel, překvapilo ho, jak byla bledá. Mluvila jakoby jí to dělalo obtíže. Moc dobře si všiml krvavé kaluže pod ní. Nejdřív si myslel, že jí někdo ublížil, ale když se přímo před ním do té krve téměř elegantně zřítila, všiml si rozřezaných zápěstí, z kterých pozvolna vytékala krev. Nezaváhal. Strhl ze sebe lehkou košili, jediným trhnutím ji rozdělil na dvě části a rozřezaná zápěstí pevně převázal. Potom vytáhl telefon a vytočil číslo tísňové linky. Snažil se nedat najevo nervozitu, ale pohled na polomrtvou dívku ho rozhodil. Laskavá paní na druhém konci linky mu slíbila, že hned přijedou, doporučila zvednout nohy a pravidelně kontrolovat nějaké známky života na krční tepně. To udělal jako první a slábnoucí odezva pod prsty mu potvrdila, že ještě nezemřela. Pak jí zvedl nohy a čekal. Nakonec se hlubokým pískem prodrala sanita a dívku naložili. Bylo vidět, že záchranáři si o sebevrazích myslí své. Jednali sice profesionálně, ale jejich tváře prozrazovaly znechucení. On si ale o ní nemyslel nic špatného. Znal moc dobře tu pláž a věděl, že v noci tam nikdo nechodí. Musela to mít promyšlené, našli by jí až ráno. Kdyby i on zrovna nezatoužil po naprosté samotě....     

            "Přejete si?" sestře na recepci mohlo být tak sto let a podle toho se i tvářila. Že už viděla všechno, a tak ji nic nemůže překvapit. Ani pohled na zpěváka v klobouku skrývající svou tvář pod černou rouškou a slunečními brýlemi. Za ním stojící ochranku skládající se ze dvou statných černochů přejela sice nesouhlasným pohledem, ale neříkala nic.

"Já... ehm... Včera v noci sem přivezli dívku, která si... podřezala žíly."

"Jo, ta leží na sedmičce. Třeba ji rozmluvíte. Na nás ještě nepromluvila."

Mávla směrem do chodby a zase se sklonila k časopisu, který měla rozečtený. Neměla by ho k ní pouštět, ale po nemocnici se povídalo, že to on jí zachránil život. A každý by podle ní měl mít právo vidět toho, kdo ho zachránil.

            Michael nechal stát ochranku přede dveřmi a potichu zaklepal. Nic se neozvalo, ale přesto vstoupil do pokoje. Byla tam sama. Netečně zírala z okna. Zápěstí měla převázaná bílým obvazem a nad ní tiše odkapávala krevní transfuze. Podívala se na něj, až když si odkašlal. Čekal ledacos, ale ten nenávistný pohled, který mu uštědřila opravdu ne.

            Dívala se znovu do jeho černě podmalovaných očí. I když při každé zmínce o něm byla přilepená k televizi a spílala novinářům, kteří ho obviňovali z čehokoliv, co jim zrovna přišlo zajímavé, právě ji zaplavila vlna nenávisti. Nechtěla tu být. Nechtěla dýchat, nechtěla cítit vlastní srdce bijící v hrudi. A najednou přišel on a její plány jí zkazil. To nebylo fér. Nebylo. Pro všechny teď byla blázen. Další z těch holek, co spáchaly demonstrační sebevraždu. Další z těch, kteří kazí práci doktorům, kteří než aby zachraňovali život těm, kdo o to stojí, musí šít zápěstí hloupým holkám. Probudila se s pohledem do sterilně bílých světel, s bolestí hlavy a žízní v krku. Nemyslela si, že vidí nebe. Hned jí bylo jasné, že se to nepovedlo. A věděla kvůli komu se to nepovedlo. Moc dobře si ho pamatovala. Nikdo jiný na té pláži nebyl, takže to musel být on. A teď tu jen tak stojí před ní a tváří se, jakoby mu záleželo na tom, jak dopadla.

"Ty se na mne zlobíš?" zeptal se a tvářil se překvapeně. "Zachránil jsem ti život."

"Kdo se tě o to prosil?"

"Život je přece krásný."

"Jasně. A teď mi podepíšeš balónek a zmizíš si do svýho krásnýho života. Těšilo mne."

Zíral. Nemohl to pochopit. Sám už byl několikrát na dně. Plazil se po něm, plakal tou bolestí uvnitř, ale nikdy, nikdy by si nedokázal šáhnout na život. Vždycky bylo pro co žít. Pro děti, pro svou rodinu. Ona měla v očích tmu. Bylo mu jasné, že jakmile jí pustí, udělá to znovu. A tentokrát si určitě udělá lepší plán a udělá to. Potichu vyklouzl z pokoje. Bez rozloučení. Venku před nemocnicí už na něj čekali fanoušci. Byly jich tam davy, ale dneska to nešlo. Nedokázal se na ně smát, rozdávat podpisy a objetí. Rychle nasedl do auta s tmavými skly a nechal se odvézt domů.

            Ráno už nervózně přešlapoval před dveřmi pokoje a čekal, až ho pustí dovnitř. Myslel, že už se tam nikdy nevrátí, ale celou noc měl před očima ty její prázdné oči. Mohl jí pomoct. Věděl to o sobě. Nedalo mu to. Nakonec ze dveří vystoupila mladá sestřička a usmála se na něj. "Spí, pane Jacksone. Můžete dovnitř. Ale prosím – pokuste se jí nevzbudit."

Tiše tedy vstoupil do pokoje. Přitáhl si židli k posteli a pozoroval její spící tvář.

            Když otevřela oči, usmál se na ni, tak, až jí píchlo u srdce. Něco jí podával. Byl to žlutý balónek na šňůrce a na balonku bylo něco černě napsáno. Snažila se to rozluštit, ale tolik ji nadopovali prášky, že viděla trochu rozmazaně. Asi si všiml, že mžourá na balonek, protože na něj ukázat: "Chtěla si přece balonek s podpisem, tak tady je."

Zírala. Nepamatovala si, kdy naposledy dostala něco tak úžasného. Trochu se pousmála: "Já... děkuju ti. Slibuju, že ten balónek nikdy neprodám."

Zasmál se a stiskl jí ruku.

"Pane, Jacksone, nezlobte se, ale budete muset jít." Ve dveřích stála ona plavovlasá sestřička a tvářila se, jakoby jí skutečně mrzelo, že ho vyhazuje.

Zvedl se a chystal se k odchodu, když ho zavolala: "Michaeli?"

Otočil se.

"Uvidím tě ještě někdy?"

Rychle se vrátil k lůžku a objal ji. "Přijdu tě zase navštívit."

            Nelhal. Další den znovu přišel. Tentokrát v návštěvních hodinách. Lidé na chodbách zvědavě pokukovali, ale pohled na ochranku je odradil cokoliv zkoušet.

"Přišel si."

To bylo první co mu řekla, když za sebou zavřel dveře. Seděla na posteli a obvazy na zápěstích měla sundané. Posadil se k ní, vzal jí ruku a svými štíhlými prsty si prohlížel stehy, které mu připomněli zelená ježatá zvířátka. Zamrazilo ho v zátylku. Byly to dlouhé jizvy. Myslela to vážně.

Netečně se dívala, jak si prohlíží její ruku.

"Proč si to udělala?" zeptal se nakonec. Pokrčila rameny

"Pro pocit, že už tě to tady nebaví. Nebaví tě dýchat, nebaví tě každé ráno vstávat do práce. Nemáš nic, z čeho by si měl radost. Je to jako když se jednou probudíš a zjistíš, že tě nic netěší. Řekla jsem si, že už toho bylo dost."

"Stalo se ti něco zlého?"

"Hm, nevím. Dějí se na světě horší věci."

Chvíli mlčel, stále jí svírajíc ruku, s kterou neucukla.

"Jak se vůbec jmenuješ?"

"Claire."

            Následující týden chodil každý den. Rychle si zvykla na jeho přítomnost. Byl milý, zábavný, uměl naslouchat, nepokládal hloupé dotazy. Občas jí brouknul nějakou písničku. Když byl u ní, měla pocit, jakoby do pokoje společně s ním vstoupilo světlo, které při jeho odchodu zhaslo. Začínala mít pocit, že žije jen pro chvíle s ním.

"Měsíc se neuvidíme."

"Stalo se něco?"

"Musím pracovat. Jedu natáčet klip k nové písničce."

"Škoda."

Jak to bez něj vydrží. Pozorně se na něj zadívala, aby si vryla do paměti každičký detail jeho tváře. Ostře vystouplé lícní kosti, kudrnaté vlasy sepnuté do krátkého culíčku, obrovské, tmavě hnědé oči. Štíhlé tělo a krok tanečníka.

Všiml si, jak ho pozoruje a dostal strach. Vzal ji za ruku a přitáhl ji k sobě, až se jí díval do zelených očí z minimální blízkosti.

"Počkáš tu na mne, rozumíš? Žádné hlouposti."

"Chtěla uhnout pohledem a něco mu namluvit, ale nedovolil to.

"Slib mi to."

"Já..."

"No tak, Claire. Slib to."

"Tak dobře, slibuju."

"Kde tě pak najdu?"

"Nevím. K rodičům nechci. Ani neví, že ležím v nemocnici, byl by z toho akorát poprask. Najdu si novou práci a pronajmu si byt."

Naškrábal něco na papírek. "Tady je číslo mého mobilu. Kdybys cokoliv potřebovala, stačí zavolat. Až budeš vědět svoje číslo, zavolej. Nemůžu ti slíbit, že budu na příjmu po dobu natáčení, je to hodně náročné, ale jakmile se vrátím, zavoláme si, ano?"

Přikývla.

"Už musím jít."

Lehce ji líbnul na rty a objal. Pak odešel. Dívala se na papírek s naškrábanými čísly a po tvářích jí tekly slzy. Zmuchlala ho v dlani.