Pláž - Druhá kapitola

 Natáčení byla dřina, ale zároveň i zábava. Miloval tuhle tvůrčí činnost, rád se podílel na tom, jak má konečný výsledek vypadat. Jeho nadšení do práce neznalo mezí, a když viděl, že strhl i ostatní, potěšení bylo dvojnásobné. Dřel dlouho do noci, tančil a zpíval a stále myslel na Claire. Co asi řekne, až jeho nový klip uvidí? Bude se jí líbit? Už byli s natáčením skoro u konce, ale jeho telefon stále nezvonil. Doufal, že se jí nic nestalo, že svůj slib dodržela.

            Bylo to už přes měsíc, co ji pustili z nemocnice. Za tu dobu si našla práci v nemocnici – byla sestra a nový byt. Byl to sice jen jednopokojový krcálek v ušmudlaném domě, ale byla pyšná, že se dokázala sama postavit na nohy. Michaelovi slíbila, že nebude provádět hlouposti, ale to, že se mu ozve už neslíbila. Nedokázala to. Věděla, že to nemá smysl. Pro něj byla jen ta  holka s podřezanými žilami. A on pro ni? Bála se pomyslet, ale cítila, že se do něj začala zamilovávat a to nechtěla. Nechtěla si ještě víc ubližovat. Zrovna měla po noční a před spaním si zapnula televizi. Hudebním kanálům se pro jistotu vyhýbala, aby náhodou nenatrefila na jeho písničky. Zvolila proto neškodné ranní vysílání. Zrovna usínala, když zaslechla Michaelovo jméno. Proti své vůli se posadila a dívala se na obrazovku. Zrovna uváděli jeho nový klip. Znala tu písničku – album měla u rodičů. Black or White. Dívala se na něj a skoro ho nepoznávala. Na konci, kdy Michael předváděl tanec bez hudby už klečela přímo u obrazovky s prsty přitisknutými na chladné sklo a plakala. Tolik jí chyběl. Tak strašně moc. Chtěla ho mít u sebe. Aby ji zase držel za ruku, objímal. Slibovala sama sobě, že tohle jí bude stačit. Začala prohrabávat své věci.

"Někde přece ten zatracenej papírek bejt musí." Mumlala si, zatímco vyhazovala obsah zásuvek jediné skříně.

Nakonec ho našla v kapse bundy. Uhladila ho dlaní a sedla si k telefonu. Co mu asi tak poví? Promiň, že jsem se neozvala, ale zamilovala jsem se a teď se bojím? No, to určitě. Zadoufala, že ji něco napadne a zvedla sluchátko.

            Telefon mu zazvonil, když se zrovna honil s dětmi po zahradě se stříkacími pistolemi. Normálně by se od nich nenechal odvést, ale věděl, že tohle číslo má jen několik lidí na světě a on stále doufal, že se Claire ozve. Zahodil svůj supersoaker na zem a několika skoky se ocitl u přístroje, na jehož displeji blikalo neznáme číslo.

"Haló?"

"Ehm, tady Claire Vandom. Je tam prosím někde Michael?"

"Claire, Claire! To jsem já. Kde jsi? Co se s tebou stalo? Bál jsem se o tebe? Proč ses neozvala.

Jsi v pořádku?"

Křičel do telefonu radostí a ani nevnímal, že se kolem něj děti shlukly a celého ho postříkaly vodou, z čehož měly nesmírnou radost, protože zmáčet Michaela nebylo vůbec jednoduché. Když ale zjistily, že je vůbec nevnímá, s křikem odběhly zase pryč.

"Já, omlouvám se, ale... No, nechtěla jsem tě otravovat. Ale dneska jsem viděla v televizi ten nový klip a... je úžasný Miku. Vážně. Hlavně ten konec. To je... No, prostě paráda."

"Jakou máš teď adresu."

Nadiktovala mu ji. "Za půl hodiny jsem u tebe, tak buď připravená."

"Ale já jsem po noční a..."

"Nesmysl. To zvládneš." Položil telefon, aby mu nemohla odporovat a přes zahradu se řítil pro svého řidiče. Cestou stihl ještě zúkolovat několik lidí, aby se postarali o děti.

            Normálně zpanikařila. Rozhlédla se po pokoji, který vypadal jako po výbuchu, když hledala to zatracené číslo. Čekala mnohé, ale rozhodně ne to, že jí oznámí, že je za chvilku u ní. Co budou dělat? Vezme ji na pozdní snídani? Přijde k ní do pokoje. V rychlosti vybrala nějaké oblečení, v kterém si myslela, že nevypadá až tak zle a zbytek nacpala do skříně, která se po tomto neodborném zásahu odmítala zavřít. Po několika kopancích se nakonec umoudřila a nepořádek v sobě skryla.

Rychle se převlékla a naklusala s hřebenem a líčidly do koupelny. Věděla, že ji celou dobu vídal bledou, rozcuchanou v nemocniční noční košili a chtěla mu ukázat, že ve skutečnosti vypadá vlastně úplně jinak.

            Vyrazila mu dech. Měla na sobě zelené šaty, které jí perfektně rýsovali postavu. Zrzavé vlasy jí v měkkých vlnách padaly až do půlky zad a velké zelené oči měla lehce orámované černou tužkou, takže jí v pihovatém obličeji obzvláště vynikly. Cítil, jak mu vyschlo v krku.

"Claire. Vypadáš skvěle. Půjdem?"

Popadla tašku přes rameno a zabouchla dveře.

"Kam půjdeme?"

"Myslel jsem, že bys se mnou zajela do Neverlandu."

Zastavila se a donutila ho se pár kroků vrátit.

"Řekl jsem něco?"

"Děláš si srandu, že jo? Do Neverlandu? Mě?"

"No a proč by ne? Mám tam tlupu dětí, které se na mne těšily a nechci je nechávat samotné. A na tebe jsem se zase těšil já, takže tohle se krásně vyřeší."

Pokrčila rameny a nechala se odvézt do černé limuzíny s tmavými skly.

            Zírala. Neverland byl jedním slovem obrovský. Nikdy nic takového neviděla. Obrovský dům, obrovské pozemky. Zavedl ji do přízemí domu. Musela se držet, aby neotevřela pusu údivem. Všechno bylo pojaté velkolepě. Obrovské místnosti, ze všeho byly cítit peníze.

"Dej si někam tašku a pojď."

Rozhodla se, že tu velkolepost bude ignorovat a mrskla s taškou na podlahu. Michael jí vzal za ruku a táhl ven.

"Co máš v plánu. No tak, Miku, co se bude dít? Řekni mi to!"

Namísto odpovědi jí vtiskl do ruky stříkací pistol velikosti samopalu

"Jsi se mnou v družstvu, ano? A teď pojď ty malé bídáky najít."

            Celý den lítala v páskových botách a šatech po zelených trávnících Neverlandu, honila se s malými dětmi a dobrovolně se nechávala máčet. Smála se. Nepamatovala se, kdy se naposledy upřímně smála, ale bylo to fajn. Nakonec, kdy naštvaně zjistila, že Michael nemá na sobě jedinou mokrou nit, ho společně s dětmi hodila do bazénu. Vrátil se povzneseně oblečený v županu a ručníkem si drbal rozpuštěné vlasy. Tak ho tam strčili ještě jednou.

            Večer doufala, že ji odveze domů, ale Mike jí prosil, aby s ním zůstala.

"Neříkej, že se ti někam chce? Nebo musíš do práce?"

"Ne, mám teď pár dní volna." Sklopila oči k zemi. Děti si jejich rodiče odvezli domů a najednou cítila, jak je celý velký dům prázdný.

Nakonec svolila. Navečeřeli se a společně se usadili na gauč k obrovské televizi. Nalil oběma víno.

"V televizi říkali, že nepiješ."

"Hm, moc ne. Ale občas si dám. Když je příležitost. Teď je příležitost."

            Dvě skleničky vína jí stouply do hlavy. Malátně se schoulila Michaelovi do náruče, protože cítila, že jí začíná být zima. Všiml si, jak se chvěje.

"Copak? Snad ti není zima."

"Trochu."

"Chceš deku?"

"Ne, jen mne prosím takhle chvíli drž. Hřeješ."

Zavrtěla se. Jemně jí přivoněl k vlasům, a pak jí do nich políbil. I on byl trochu opilý a příjemně ho vzrušovala. Silou vůle se přinutil dívat na obrazovku.

            "Claire, spíš?"

Neodpovídala. Opravdu mu usnula v náručí. Co teď? Nechtělo se mu nechávat ji jen tak na gauči. Po chvilce přemítání ji vzal do náruče a donesl do pokoje pro hosty. Neprobudila se. Jen lehce zavrněla ze spánku.

            První co ráno uviděla, když se probudila byla žirafa. Se zájmem přistoupila k oknu a pozorovala dlouhokrké zvíře, kterak oždibává nejbližší strom. Vydržela tam stát asi hodinu, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Uvědomila si, že má na sobě zmačkané šaty ze včerejška a ještě neviděla koupelnu, takže i její vlasy (a rozmazaná líčidla) nevypadají rozhodně reprezentativně. Nakonec jen pokrčila rameny (můžete se vůbec stydět před člověkem, který vás viděl válet se ve vlastní krvi?) a řekla člověku za dveřmi ať vstoupí. Čekala Michaela, ale dovnitř vstoupil jen starý šedovlasý muž.

"Dobré ráno. Pan Jackson mne posílá, abych zjistil, jestli už jste vzhůru a prosí vás, jestli by jste se s ním nenasnídala."

Jeho uhlazená mluva jí přišla legrační, ale říkala si, že by se asi urazil, kdyby se začala smát, proto jen přitakala, že za několik minut je tam.

            Jakmile muž za sebou zavřel dveře, rychle vletěla do koupelny, kde si z tváře rychle smyla rozmazaná líčidla a rukou trochu uhladila nepoddajné vlasy. V duchu zaspílala Michaelovi, že ji neřekl, že si ji tam hodlá nechat přes noc. Nakonec vylezla z pokoje a nervózně se rozhlédla kolem sebe. Stála v dlouhé chodbě a ani jeden směr nevypadal, že by vedl do jídelny.

"Potřebuješ pomoct?"

Otočila se. Stál za ní a šibalsky se usmíval.

"Jo, prý mám s někým posnídat."

Vzal ji za ruku: "Tak pojď, ty spáči."

Zlehka do něj strčila bokem. "Od tebe to sedí. Slyšela jsem něco o tom, že rád ponocuješ, a pak spíš do odpoledne. Není na tebe ta dnešní půl jedenáctá moc brzo?"

"Pomluvy," zasmál se a táhl ji přesně na opačnou stranu chodby, než chtěla původně jít.

"Hele, víš, že máš za domem žirafu?"

"Slyšel jsem o tom."

            Než dosnídali, nad celým Neverlandem se zatáhlo a na vyprahlou zem dopadaly těžké kapky. Michael zamračeně zíral z okna.

"Dnes nepřijedou žádné děti a myslel jsem, že bychom se mohli projet na koních. Tohle ale vypadá na celý den."

"Opravdu si myslíš, že bych mohla jezdit na koni v šatech?"

Představil si ji sedící na koni s šaty vyhrnutými až k pasu a raději se rychle sklonil ke svému talíři, aby si nevšimla, že se začervenal.

"Takže mne dnes, prosím, odvezeš domů?"

"Co? Ale já myslel, že máš volno."

"Volno sice mám, ale to je tak jediné. Nemám co na sebe a o kartáčku na zuby bych mohla momentálně psát oslavné ódy."

"Zajedeme tam spolu, vezmeš si své věci, a pak pojedeme zase zpátky. Můžeš tu přeci trávit své volno."

Nic neříkala, jen se na něj zaraženě dívala.

"Prosím." Dodal rychle.

"Ještěže nemám kočku. Kdo by ji chuděru krmil?"

"Mám to brát jako souhlas?"

"Možná." Vyplázla na něj jazyk.

            Dlouhá cesta k jejímu bytu uběhla nezvykle rychle. Neustále mluvili. Chvíli o něm, chvíli o ní, i když o sobě mluvila nerada, všiml si. Měl pocit, jakoby ji znal odjakživa. Přemýšlel, jestli je jeho fanynka, ale bál se zeptat. Pravidlo jeho světa znělo: "Nezačínej si nikdy nic s fanynkami." Ale jestli se to pravidlo vztahovalo i na setkání mimo svět fanů netušil. Důvod, proč to nedělat byl prostý. Fanynka nikdy svůj idol nemiluje pro to, jaký je ve skutečnosti. Ale pro to, jakého ho vidí na jevišti, v televizi. Nejlíp jim přeci mělo být s lidmi z jejich světa. S lidmi bez soukromí, s lidmi, co si nemůžou zajít nikam nakoupit, protože by je ušlapali. Claire měla soukromí. Claire chodila nakupovat. Claire mohla být klidně fanynkou, i když se tak nikdy netvářila. Jenže Claire byla také zábavná. Přirozená, upřímná. A krásná. Při pohledu na ni se mu tajil dech. Nejraději by ji měl neustále na blízku. To prázdno, které měla v očích v nemocnici už neviděl. Ale bál se. Stále se o ní bál. Měsíc se mu neozvala a měla pro to jistě nějaký důvod.

Přemýšlel, než se vrátila ze svého bytu. Než otevřela dveře, tvářila se vážně a nepřístupně. Když se ale vedle něj usadila, rozlil se jí na tváři teplý úsměv. Neodolal a lehce ji políbil na tvář. Její úsměv se rozšířil.

            Celý den strávili v malém soukromém kinu v Neverlandu. Viděli všechny díly Hvězdných válek a cpali se popcornem. Pak v dešti lítali jako blázni před domem a házeli po sobě vodními balónky. Ani jednomu nevadilo, že je stejně déšť zmáčel, takže hrát o to, kdo bude víc mokrý nemá smysl. Když pak večer stála Claire ve sprše a nastavovala své unavené tělo proudu horké vody, stále se usmívala. Nakonec se pevně zavinula do ručníku a vylezla z koupelny a málem se sesunula přímo na podlahu. Před ní seděl na posteli Michael, stále ještě celý mokrý od deště a díval se na ni. Jakmile si všimnul, že je jen v ručníku, zrudl, sklopil oči k zemi a omlouval se. Ale netvářil se, že by chtěl odejít. Rychle kolem něj prošla, přičemž se o něj nezapomněla lehce otřít, vzala své věci a stejnou cestou zaplula zpátky do koupelny. Opřela se o zavřené dveře a zavřela oči. Na pohled na Mika, kterého považovala za nejkrásnějšího chlapa pod sluncem si už tak nějak zvykla. Ale na pohled na mokrého Mika sedícího na její posteli si asi nezvykne nikdy. Měla chuť se na něj vrhnout a všechno to mokré oblečení z něj servat. Zaklepala hlavou, aby vypudila z hlavy všechny hříšné a hloupé myšlenky a rychle se oblékla. Když vylezla, stále tam seděl a díval se z okna na žirafu, která si zjevně z deště nic nedělala a dál klidně okusovala jeden ze stromů.

"Ty se nebudeš převlékat?"

"Eh... No jo, mohl bych. Dneska je teplo, to uschne."

Stále hleděl na žirafu, jakoby před ním Claire ani nestála. Obešla ho, aby byl k ní zády, popadla polštář a vší silou ho s ním přetáhla přes hlavu. Tak rychlou reakci nečekala. Bleskově se otočil a mrsknul tím polštářem zpátky po ní, až se roztrhl a peří se rozletělo na všechny strany. Skočila na postel, kde byl naštěstí polštářů dostatek a hodila po něm další. Nakonec si na ni sedl a chytil jí ruce. Oba byli zadýchaní a ve vlasech měli peří. Smáli se.

"Tohle, už nedělej. Taková škoda polštářů."

"A kdo mi v tom zabrání? Ty? Budeš mě držet takhle celou noc."

"Když budu muset."

Smál se. Tak krásně se smál. Neodolala a políbila ho. Jen na chvíli ochutnat jeho rty. Pustil jí ruce a přitáhl ji k sobě. Když se jeho jazyk dotkl jejího, myslela si, že zemře hned na místě. Celým tělem jí probíhalo mrazení. Vpíjela se do něj a chtěla víc. Rukama mu vnikla pod košili. K jejímu překvapení ji ale Michael odstrčil. Byl zadýchanější než po celodenním pobíhání s dětmi a tváře mu znachověly.

"Ne," řekl rozhodně. Všiml si, jak zklamaně se zatvářila a políbil ji na ucho.

"Jsi tu druhý den, rozhodně tě nezatáhnu do postele."

Nejraději by ho znovu praštila. Tentokrát něčím těžkým a kovovým. Tohle nebylo fér.

            V klidu povečeřeli a večer se znovu dívali na televizi. Tentokrát nepili. Claire si schválně od Michaela sedla co nejdál, ale nesmlouvavě si ji přitáhl k sobě do náruče a lehce ji políbil na šíji. Všiml si, jak jí po těle naskočila husí kůže a trochu se usmál. Byla na něj naštvaná. A taky na sebe. Na tu touhu, která jí spalovala celé tělo, kterou jen stěží ovládala. Neznala to. Panna rozhodně nebyla, ale nikdy po nikom netoužila tolik, jako právě teď po Michaelovi. Už jen to, že jí objímal pažemi ji přivádělo k šílenství. Ještěže se zítra vrací do práce.

            Vstávala poměrně brzo. Slunce stálo na obzoru a zalévalo celý Neverland zlatým světlem. Neodolala, aby se nevkradla do Michaelovi ložnice. Spal schoulený do klubíčka. Deka ležela na zemi. Potichu k němu přistoupila a přikryla ho. Otočila se, že už půjde, ale najednou ji stáhl na postel a přitiskl k sobě.

"Nikam," zamumlal a zatvářil se spokojeně.

"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. Ale budu muset jít. Řidič čeká a do práce je to dlouhá cesta."

Políbil ji. Rychle vyskočila z postele, protože se bála, že kdyby ji ještě chvíli líbal, tak už z té postele nikdy nevstane, i kdyby ho měla znásilnit.

"Ne, že mi zase zmizíš."

"Víš, kde mne máš hledat."

S těmi slovy za sebou zavřela dveře.