Oxfordská - první kapitola

 Pohled na hodinky mne donutil zaúpět nahlas. Už sem  měla být dávno někde jinde. Přesněji řečeno v posluchárně o tři budovy dál.  Donutila jsem své bolavé nohy rozeběhnout se. Prudce jsem zatočila za roh a zvedla hlavu právě včas. Přímo přede mnou šel obrovský černoch.  Rychle jsem změnila směr doprava a prudce narazila. Moje pečlivě setříděné poznámky se rozletěly všemi směry a já je rychle následovala. Prudká bolest v noze mne přesvědčila, že jsem stále ještě naživu, ale že to zatraceně bolí. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala na důvod mého nárazu. Samozřejmě jsem zapomněla, že ostře vpravo je poměrně bytelná zeď, do které jsme narazila. Ani mne to moc nepřekvapilo, protože pokud má někdo narážet do zdí, tak jsem to zaručeně já – největší střevo na světě.

"Proboha, si v pořádku?" ten hlas byl neskutečně mírný a zněl skoro až žensky. Když jsem se podívala na toho, komu hlas patří, byla jsem docela ráda, že sedím na pevné zemi, protože bych se zaručeně skácela znovu. Dívala jsem se do obrovských hnědých očí a cítila, jak mi naskočila po celém těle husí kůže a prošel mnou neidentifikovatelný příjemný pocit. Věděla jsem , že má dneska přijet na návštěvu, ale nikdo mi neřekl, že se bude jen tak potulovat po chodbách. Podal mi ruku. No super. Mně... mně Michael Jackson podává pomocnou ruku. Kruci, vždyť já snad neznám ani jednu jeho písničku. Ostatní holky ve třídě by za to daly život. Občas se vyplatí být největší střevo na světě.

Opatrně jsem narovnala pohmožděnou nohu a s úlevou konstatovala, že nemám nic zlomeného. Ale tu ruku jsem přijala. Když mne postavil na nohy, mohla jsem si jeho tvář prohlédnout na krátký okamžik z blízka. Musela jsem uznat, že je neobyčejně pohledný. No... vlastně jsem krásnějšího chlapa nikdy neviděla. Vlasy se mu kudrnatili kolem obličeje, na kterém nebyla snad žádná chybička. Obrovské hnědé oči, podmalované černou tužkou, se dívaly starostlivě.

"To nic není.  Tohle se mi stává pořád. I když je pravda, že do zdi už jsem nevrazila dlouho. Alespoň měsíc to bude."

Jo, když jsem nervózní, moc kecám, a pak lidi utíkají a drží se za uši. On ale ne. Usmál se.  V tu chvíli jsem cítila, že propadám nějakému jeho osobnímu kouzlu.  Musela jsem se usmát taky, i když mi do smíchu zrovna nebylo. Pohled mi sklouzl na hodinky. Teď už bylo asi pozdě úplně na všechno. A já jsem zase vlítla do maléru. Zřejmě mu to neušlo.