Oxfordská - druhá kapitola

Nejraději bych nešla ani na oběd. Když jsem procházela uličkou s jídelním tácem, slyšela jsem tlumené pochechtávání a cítila na sobě pohledy ostatních. Jak jde o drby, je naše škola přeborník v rychlosti šíření informací. Sklopila jsem hlavu a snažila si jich nevšímat, i když to šlo těžko. Plácla jsem sebou k nejosamocenějšímu stolu v koutě, nasadila si sluchátka, rozevřela knížku a snažila si jich nevšímat. Jenže jakmile jsem se zakousla do housky, kterou jsem měla k obědu, hlučně se přede mne posadil Cedrik i se svými dvaceti knihami a sešity s poznámkami. Následně z té hromady vyhrabal svůj oběd (obdivuji jeho zručnost, mně by všechno popadalo na zem, ale on zvládal balancovat s obrovskou horou věcí, lovit oběd a ještě se na mne pobaveně zubit).

"Celá škola o tobě mluví Joce."

"Neříkej mi Joce." Ví, že to nesnáším, ale nejspíš si dal za celoživotní úkol mne provokovat.

Cedrika miluju. Strašně moc dlouho. Myslím, že to začalo už ve školce, kdy jsem spadla přímo jemu na malé autíčko a tím mu rozlámala kolečka. Ale místo toho, aby mne zbil, jak to ostatní kluci dělají, tak ho hodil do koše s tím, že tuhle barvu on nechtěl a má vlastně důvod ho vyhodit. Jo, už jako klučina byl sečtělý. Byla jsem malá, ošklivá, nešikovná a on mi přišel jako kluk z pohádky. No, nešikovná jsem pořád, ošklivá už naštěstí tolik ne, i když by se to mohlo zlepšit. Například ty pihy z nosu bych poslala někam do háje. Stala se z nás nerozlučná dvojka, ale na střední se naše cesty rozdělili, a i když jsme si slíbili, jak moc si budeme psát, nakonec to tak nějak utichlo. Až jsme se potkali v Oxfordu. Koukala jsem na něj asi dost vyjeveně a přemýšlela, jestli ten kluk s dlouhými, blonďatými vlasy a nejmodřejšíma očima, co jsem kdy viděla je opravdu můj Cedrik. Jenže on nezaváhal, vrhl se mi kolem krku a strašně nadšeně mi řval do ucha, že tomu nemůže uvěřit. A já se zamilovala. Tajně, jak jinak. A takhle tajně to trvá už tři roky a asi to bude tajně trvat pořád. Škoda. A teď se na mne zubil a já vždycky cítila to drobné zatetelení u srdce, když jsem ho delší dobu neviděla (třeba půl dne).

"Všude po škole se o tobě mluví. Dokonce konkuruješ i lesbickým dvojčatům a to je už co říct. Povídej, přeháněj, co se stalo? Nevím, čemu se dá věřit. Někdo říkal, že si o něj zakopla a upadla a někdo dokonce tvrdí, že ses na něj fanaticky vrhla a chtěla ho znásilnit a proto si přišla pozdě na přednášku. Ale protože se mu to tak moc líbilo, nezabila tě ochranka, ale místo toho tě doprovodil."

Zřetelně jsem cítila jak rudnu. Dneska jsem ho chtěla znásilnit, zítra z nás budou staří milenci.

"To je blbost. Nic moc se nestalo. Jen jsem tak nějak ..." nádech "kvůli němu narazila do zdi a on byl tak hodný, že mne zvedl a omluvil mne u Jokerse, což bylo mé jediné štěstí, protože jsem šla už beztak pozdě a myslím, že by  mne byl schopný zařídit vyhazov se školy."

Teď už se můj kamarád nepokrytě smál. Ne, on se řehtal na celou jídelnu a přitahoval nežádoucí pozornost všech okolo. Hodila jsem po něm svou nedojedenou housku, uraženě se zvedla a se zdviženým nosem odcházela pryč.

Jak jsem mohla tušit, že nějaký idiot vylije minerálku přímo mně do cesty? Než jsem se stihla rozkoukat, uklouzla jsem po mokré podlaze a toho dne se již podruhé válela na zemi. Snaha o to, být co nejvíc nenápadná velice rychle přišla vniveč.  Teď se mi nesmál Cedrik, ale snad i vedlejší škola. Naštěstí mi můj kamarád tentokrát přišel na pomoc. Pomohl mi vydrápat se na nohy a táhl mne rychle pryč z jídelny. Už jsem říkala, že ho miluju?