Oxfordská - třetí kapitola

Stála jsem v obchodě s kazetami a zírala na jeho tvář. Byla trochu jinačí, než jsem si ji pamatovala, ale byla to jeho tvář a byla nádherná. Na kazetě bylo napsáno Bad a Michael byl na ní v černém, koženém oblečku. No, alespoň to jako kůže vypadalo, protože o oblečení nevím skoro nic. Podívala jsem se na cenu a nervózně polkla. Buď týden obědů a nebo kazeta s hudbou, o které nemám ani potuchy. Ale nakonec jsem se rozhodla obětovat ty obědy, třeba shodím nějaké to kilo a budu hned o něco hezčí. Klučina na pultem se na mne usmál, když jsem platila. Asi mne považuje za fanynku. Je strašně populární být fanouškem Michaela Jacksona. Všichni (hlavně všechny) po něm šílí, jen já jsem mimo. Jako vždy. Před krámem jsem nedočkavě strhla z kazety obal a narvala ji (dobře, mohla jsem na ni být hodnější) do oprýskaného walkmana. A pak jsem se posadila přímo na chodník. Nějak jsem nedokázala pochopit, jak je možné, že ten člověk, který se plaše usmíval a mluvil tak tiše a něžně zatímco sbíral potrefenou Jocelyn z podlahy dokázal zpívat TOHLE a TAKHLE. Zavřela jsem oči a zůstala na tom chodníku sedět, dokud nebylo nutné otočit kazetu. Pak jsem se ještě ve stejné poloze poslechla druhou stranu, znovu otočila kazetu a vydala se na kolej. Tohle byl trochu šok.

                Objala jsem Cedrika a neubránila se slzám. Poslední školní den. Promoce. Kdo ví, jestli ho ještě někdy uvidím. Zatím jsem vůbec netušila, co budu dělat, zatímco on dostal poměrně prestižní místo v televizi. Tedy, to říkal on. Ale neříkal, jestli tam bude vytírat podlahu nebo dělat zprávy. Ale přála jsme mu štěstí. To je prostě můj krásný, inteligentní Cedrik. On by i z vytírání podlahy udělal umělecké dílo.

Utřel mi slzičku prstem a políbil mne na tvář.

"No tak, nebreč, Jocelyn. Uvidíme se. Už nejsme děti, abychom nezvládli napsat pár dopisů týdně.  Zvládáš si psát s ostatními fanoušky, tak si snad najdeš i čas na mne."

Hm, vždycky jsem si říkala, že na Michaela trochu žárlí. Už nebyl jedinou hvězdou mého života, teď se musel dělit o tohle prestižní (haha) místo se skutečnou hvězdou. Jenže on má proti Michaelovi výhodu, kterou si asi neuvědomuje – je z masa a kostí. Dlouhé dva roky, co mne sbíral Michael z podlahy. Za tu dobu jsem mu propadla. Totálně. Jeho hudba, jeho obrázky neustále v mé přítomnosti. Dokonce jsem napsala i pár povídek, kde mi vyznává nehynoucí lásku. Pak jsme je zamkla do šuplíku, ale občas se nad nimi tajně rozplývám. Dokonce se mi podařilo sehnat lístek na jeden jeho koncert v Londýně a myslím, že to byl nejúchvatnější zážitek mého života. Škoda, že si mne nepamatuje – jak by mohl. Sice se mu málokterá holka asi přímo před nosem rozplácne o zeď, ale jinak holek potkává na tucty denně. Ale pro jistotu – mám nacvičenou řeč, kdybych se s ním ještě někdy setkala. Člověk má být připravený na všechno, ne? Cedrik se mi za to vždycky tak nějak poškleboval, ale nikdy nebyl zlý nebo vyloženě uštěpačný jako třeba rodiče.  A teď se naše cesty rozdělí a mně to přišlo všechno tak nějak líto.