Talanka | Oxfordská - patnáctá kapitola

"Má drahá Jocelyn,"

Zájíkla jsem se blahem. Má drahá Jocelyn. Už jen tehle řádek mě vynesl do nebes. Setřela jsem si slzu, která se mi vkradla do okna a začetla se dál.

"Moc se omlouvám, že jsem tak zmizel, ale povinnosti mne volaly za oceán, a když mi v nemocnici řekli, že budeš v pořádku, rozhodl jsem se, ač nerad odletět. Na konci dopisu najdeš soukromou adresu na Neverland a budu moc vděčný, když mi napíšeš, jestli si v pořádku a ještě vděčnější budu, když k tomu připíšeš pár řádků o tom, jak se máš. Na tenhle let se vůbec netěším. Ke strachu z létání se ještě přidala starost o mou kamarádku – o tebe. Opatruj se. Miluji tě. S láskou

Michael."

Jen pár starostlivých řádků, ale dostaly mne na vrchol nejvyššího blaha. Takže on měl o mě strach. A navíc na dolní stránce papíru byla napsaná adresa, za kterou by hodně moc lidí dalo nevím co. Vyškrábala jsem se z postele (málem jsem se při tom přizabila na kluzké podlaze), abych mohla od někoho z personálu vyžebrat dopisní papír a propisku...

                Nakonec jsem v tom zatracenym špitále zůstala trčet přesně čtrnáct dní. Během toho mi zvládli nastrkat hadičky všude možně, nacpat mne snad do každýho přístroje, co tam měli (a že jich tam měli), strčit mi do pokoje hluchou a senilní babku, a když na nic nepřišli, rozhodli se mě milostivě propustit.  Když se za mnou zavřeli dveře oddělení, přísahala jsem si, že raději umřu, než abych se tam ještě někdy vrátila. Byla jsem si jistá, že jestli ještě někdy uvidím jehlu nebo bílý plášť, umřu okamžitě na místě. Dopis Michaelovi jsem svědomitě napsala (chtěla jsem se krotit, ale nakonec se mi povedlo nějakým záhadným způsobem vytvořit čtyři hustě popsané stránky) a poslala po Cedrikovi, který se sice kroutil, vztekal, měl hromadu řečí o tom, že je to jen namyšlená hvězda, která na mě už dávno zapomněla a nezapomněl si přisadit hromadu ještě horších řečí, které jsem vypustila z hlavy hned, jak se otočil ke dveřím. Neznal Michaela tak jako já a nevěděl, o čem mluví. Kdyby to nebyl Cedrik, zhádala bych se do krve. Ale pokud se jedná o mého Cedrika – budiž mu odpuštěno. Navíc za mnou chodil opravdu každý den a díky němu byl ten pobyt alespoň o chlup snesitelnější. Odpověď zatím nedorazila, ale s tím si hlavu dělat nehodlám. Do Ameriky daleko a byl by zázrak, kdybych nějakou odpověď dostala dřív než za rok (známe Michaela, že?).

          V ruce jsem šťastná svírala propouštěcí zprávu s textem, že mi vlastně už nic není (slovo magor si doktoři naštěstí odpustili) a promáchaným Londýnem jsem se vydala pěšky domů. Byl to kus cesty, ale já jsem se ráda po čtrnácti dnech nemocniční sterility prošla a nadýchala se smogu. A taky jsem chtěla překvapit Cedrika.

"Zlato, jsem doma!" hulákala jsem, jakmile jsem rozrazila dveře (a shodila tak ze zdi kalendář). Žádná odezva. Rychle jsem zula boty a vydala se na průzkum bytu..

Cedrika jsem našla v jeho pokoji, seděl na posteli, kolena přitažená k bradě, zarudlé oči a nepřítomně zíral z okna. Docela mne vyděsil.

"Co... co se ti stalo?"

Pohlédl na mne uslzeným pohledem.:

"Nina... Dala mi kopačky."

Dva protichůdné pocity zasáhly moje nitro. Na jednu stranu mne zalil skoro až radostný pocit, protože jsem jí měla plný zuby. I když se snažila chovat mile a určitě milá i byla... Moc dokonalosti v jedné osobě, na mě. Vedle ní jsem si přišla naprosto méněcenná. Na druhou stranu jsem to nechápala. Byli tak dokonalý pár. Nikdy by mne nenapadlo, že to takhle znenadání skončí.  A bylo mi ho strašně moc líto. Jak tam seděl jako hromádka neštěstí. Sedla jsem si k němu na postel a pohladila ho po rameni.

"Co se stalo?"

"No... ona mi řekla, že miluju někoho jiného a jí už to nebaví pozorovat."

"Cože? To je přece nesmysl. Vypadali jste spolu tak šťastně. Vysvětli jí, že se mýlí."

"Přemýšlel jsem... asi měla – má pravdu."

Polkla jsem. Moje minimální naděje se rozplynula. Je zamilovaný. Bude následovat další šťastné páření se s jinou nebo soužení se pro nešťastnou lásku. Nic pro Jocelyn.

"Můžu se zeptat, kdo to je?"

Ale vlastně mě to ani nezajímalo. Na tohle už nemám. Budu se muset odstěhovat. Nejlépe na druhý konec  Londýna. Abych se netrápila. Málem jsem přeslechla odpověď:

"Tebe,  Joce."

Zírala jsem a snažila se vstřebat, co mi právě řekl.