Oxfordská - čtvrtá kapitola

Dobře, možná jsem trochu moc pila, ale promoce se zapít musí, ne? A Cedrik v mojí posteli
taky nevypadal špatně. Co vypadalo špatně byl jeho provinilý výraz. Jen doufám, že za to nemohl můj
výkon, ale spíš pocit, že s kamarádkama se prostě nespí. No co, občas se přihodí. Obrnila jsem se
trpělivostí a rychle se oblékla.
"Nemusíš na mne koukat takhle, skoro nic se nestalo. Neboj, nebudu po tobě chtít alimenty."
Nervózně se usmál: "Bylo to fajn, ale..."
"Jestli chceš nasadit uslintané řeči o tom, jak mne máš rád jen jako kamarádku, tak si je nech od
cesty."
Zatraceně, já jsem dobrá. Asi jsem se měla spíš než na angličtinu dát na herectví. A pak jsem zakopla
o ten stupidní koberec a přistála přímo na nos. Kdyby nás někdo viděl, plácá si dlaní o čelo. Cedrik,
nahý, vyjeveně zírající na krev odkapávající z mého nosu přímo na kytičky na koberci. A to jsem fakt
jednou chtěla odejít jako dáma. Přitiskla jsem si na obličej ruku a vydala se do koupelny, kde jsem
nechala odtékat krev přímo do umyvadla a tím i dala Cedrikovi možnost se obléknout. Slyšela jsem
jak vstoupil do koupelny.
"Jsi v pořádku, Joce?"
Vztekle jsem se obrátila, i když mi bylo jasné, jak asi momentálně vypadám.
"Neříkej mi Joce. Kolikrát ti to mám říkat?"
Rozesmál se a v jeho objetí, které následovalo bylo znát ulehčení.
"Slib, že mi každý týden pošleš alespoň jeden dopis."
"Hodila jsem tašku na zem a ulehčeně se svalila na postel. Domů to byla dlouhá cesta vlakem.
Zadívala jsem se do Michaelových očí, které se na mne vážně dívaly z plakátu. Pravdou bylo, že jsem
vůbec netušila, kam se vrtnout a moje jediná jistota byla momentálně tenhle pokoj s růžičkovými
tapetami a obrovským plakátem Michaela Jacksona v červené bundě a s mikrofonem v ruce. Netrávila
jsem tady tolik času, abych se zabývala větší výzdobou. Můj pokoj na koleji vypadal mnohem víc

fanouškovsky. Všechny obrázky, plakáty, fotky, dopisy z fanklubu jsou teď pečlivě zabalené na dně
kufru.
"Kdybys tak byl někde poblíž." Zašeptala jsem Michaelovým směrem.
"Jocelyn, pojď se najíst!"
Hm, budu si ale muset práci najít rychle, jinak se z přespříliš starostlivých rodičů asi brzo zblázním.
Plácla jsem sebou na gauč a zapřísahala se, že už nikdy nechci vidět jedinou pizzu. To raději
snad budu chytat krysy z kanálu. A vůbec. Proč bych já, absolventka Oxfordu (sice ne s červeným
diplomem, ale kdo by se o to staral) měla roznášet pizzu v pitomé pizzerii v našem ještě pitomnějším
mrňavym městě. Zamyšleně jsem vzala otcovi noviny ze stolu a prošla si inzeráty s nabídkou práce.
Pak jsem vzala tužku, pár jich zakroužkovala a zvedla telefon. Přednost mají ty, co jsou co nejdál od
tohohle zapadákova...
Vystoupila jsem na londýnském nádraží a rozhlédla se po té mase lidí. Neuvěřitelné.

Nakonec
jsem sehnala práci v Londýně. Kousek od Cedrika. Hned jsem mu nadšeně volala. A teď? Na zádech
obrovský batoh a v ruce papírek s popisem cesty přímo do jeho bytu. Ano, nabídl mi, že s ním můžu
bydlet. Co víc si přát. No, já bych věděla, ale raději nepřepínat fantazii. To už se snad dám dohromady
s Michaelem než se Cedrikem. I když kdo ví. Zázraky se dějí, i když já osobně jsem nikdy žádný
neviděla. V mém hlubokém rozjímání do mne kdosi strčil, já neudržela rovnováhu a zřítila jsme se
rovnou na koleje. Ihned kolem mne nastal zmatek, kdy se na nástupišti shlukl dav lidí, který na mne
nepokrytě civěl, několik zaměstnanců nádraží, kteří na mne hlasitě křičeli, jako kdybych tam spadla
schválně a do toho já, válející se v kolejišti jsem čekala, kdy konečně přijede ten vlak a přejede mne,
abych už se, kruci, nemusela tak moc červenat. Nakonec se nade mnou někdo slitoval a skočil pro
mne přímo dolů.
"Slečno, jste v pořádku?"
Opatrně jsem přijala nabízenou ruku a postavila se na nohy. Sice mne trochu zabolelo v kotníku,
ale jinak dobrý. Asi mám nějak uzpůsobené tělo na pády nebo já nevím. Zvedla jsem hlavu a dívala
jsem se do těch nejkrásnějších modrých očí na světě. Jejich majitel byl poměrně vysoký, sympatický
blondýn, který se na mne usmíval a opatrně mne oprašoval.
"Možná bychom mohli vylézt, než opravdu něco přijede."
No jo, tak jsem na něj asi zírala víc, než bylo třeba. Na nástupiště vyskočil první a vytáhl mne za ruku
nahoru. Kupodivu jsem vylezla bez jediného klopýtnutí.
"Jestli jste dobíhala vlak, tak bych raději příště zvolil méně uspěchaný způsob."
Ah, tak on je dokonce i vtipný. Slušně jsme mu poděkovala a chystala se k odchodu, když na mne
zavolal:
"Co takhle jedno kafe místo díků?"
Usmála jsem se na něj a rychle přikývla. Co kdyby si to náhodou rozmyslel. Dali jsme si sraz kousek
od Big Bena, já popadla batoh a raději zmizela v davu, než zase někam spadnu.
Cedrik mne přivítal s otevřenou náručí... Haha, komu to budu vykládat? První, co udělal, když
mne uviděl bylo to, že otevřel překvapením pusu.
"Co jsi proboha kde zase co vyváděla?"
Když si přečetl v mých očích nechápavé otazníky, vzal mne k zrcadlu. Pravda, lekla jsem se. Ale jen
trochu. Malinko. Vůbec jsem nepostřehla, že bych se uhodila do tváře. Ale ta modřina přes celou tvář
mluvila sama za sebe. No bezva. A já mám zítra rande. Co jsem komu udělala?
"No, na nádraží do mne někdo vrazil a já upadla..."
Zaúpěl.
"Ehm – spadla do kolejiště."
"Jocelyn, ty se mi zdáš, řekni."
"No jo, ale tentokrát za to nemůžu fakt ne. Prostě do mne strčili. Jako to se může stát každýmu, ne?
Jenže já, chudák, jsem vždycky v nesprávnou chvíli na nesprávnym místě. Kdyby si tam stál ty, tak se
ti všichni obloukem vyhnout."
"Můžeš být ráda, že tě nic nepřejelo."
"Ne, vytáhl mne strašně pěknej kluk. Máme zítra rande."
Uchechtl se. "Jo, tak to ti tak budu věřit. Odkdy se zvou na rande holky, co padají do kolejiště a ještě

mají modřinu na tváři?"
Cítila jsem se uražená. A to tak, že hodně. Nevěří? Dobře. Já ho o opaku přesvědčkovat nebudu. Však
se ještě bude divit.
Asi si všiml mého naštvaného výrazu, protože se omluvně zakřenil, chytil mne za ruku a táhl
z koupelny pryč.
"Tohle bude tvůj pokoj. Koupelna je na druhé straně bytu a slibuju, že tě nebudu šmírovat."
Ach jo, taková škoda. Ale co se dá dělat. Praštila jsem báglem doprostřed pokoje a rozhlédla se po
holých stěnách. Jedna postel, jeden psací stůl a obrovské okno, které poskytovalo výhled na šedivou
stěnu protějšího domu. No, nic moc. Myslela jsem, že bude bydlet v něčem luxusnějším. Ale pro
začátek. Hlavně, když budu se Cedrikem. Už jsem to viděla v jasných barvách. Společné večery u
televize, společné pití. Třeba to časem přeroste v něco víc. Bytem se rozeznělo bučení krav. Trhla
jsem sebou a praštila se o roh postele.
"Ježíší, Joce, to je jen zvonek. Jestli to takhle půjde dál, budu tě muset obalit polštářema."
"Neříkej mi Joce, víš, že to nesnáším. Proč nemůžeš mít normální zvonění jako každej normální
člověk?" třela jsem si naražené koleno a už si v duchu připočítávala další modřinu.
"Hele, v tomhle jsem nevinně. To už tu bylo."
Krávy se rozbučely znovu.
"Někdo po tobě očividně touží." Utrousila jsem uštěpačně a zvědavě nakukovala, kdo se objeví ve
dveřích. Ale to zjevení jsem fakt nečekala. Stála tam holka a byla... krásná. Neskutečně. V hlavě měla
zapletené maličké copánky a na každém copánku stříbrný korálek. Vypadala neskutečně exoticky.
Byla štíhlá, vysoká, lehce snědá, obrovské zelené oči. Přísahám, že mi spadla čelist. O to víc mi spadla,
když se ovinula kolem mého Cedrika a políbila ho. Něco mu i zavrkala do ucha, což jsem, bohužel
neslyšela. Asi si všimla, jak tam stojím mezi dveřmi jako trubka a zírám s otevřenou pusou. Nasadila
kouzelný úsměv (že bych se přeorientovala na holky) a vrhla se na mne.
"Ahoj. Ty budeš Jocelyn, viď? Cedrik mi vyprávěl, že tu s ním bude bydlet jeho kamarádka ze školy. Já
jsem Nina. Chudinko, co se ti stalo?"
Nasadila soucitný výraz a opatrně se dotkla mé tváře. Měla jsem toho právě dost. Proč mi, krucinál,
neřekl, že má holku. Připadala jsem si strašně. Podvedená, zrazená. Ustoupila jsem o několik kroků.
Byla tak krásná a roztomilá, až mi tím lezla na nervy. Nasadila jsem odmítavý výraz.
"Nezlob se, ale jsem unavená – cestovala jsem přes půlku Anglie a ráda bych si vybalila a trochu
odpočinula."
Očividně se ale nedala zastrašit.
"Ah, samozřejmě, mělo mne to napadnout. Už tě nebudu otravovat, ale někdy spolu skočíme na
skleničku, co říkáš?"
Jen přes moji mrtvolu, pf.
"Ale jo, jasně." Dokonce jsem se i usmála. A pak jsem za sebou zabouchla dveře. Ale i přes ně jsem
slyšela mlaskavé zvuky, jak si okusovali hlavy. Nechutný. Nechutný obzvláště proto, že Cedrik byl můj.
Plácla jsem sebou na postel, dala na uši sluchátka a... usnula.