Oxfordská - pátá kapitola

"Jocelyn, vstávej."

Ach jo, já ten jeho hlas miluju. Usmála jsem se a otevřela oči. Jenže místo Cedrikova úsměvu jsem se setkala se Cedrikovým rozhněvaným šklebem.

"Provedla jsem něco?"

"Ty se ještě ptáš? Nina na tebe byla tak milá a ty ses chovala, jako kdyby tě tu obtěžovala. Jiná by nenechala svýho kluka bydlet s jinou holkou, ale ona se na tebe těšila. A ty na ni takhle. To se ani trochu nestydíš?"

Nechápala jsem, proč tu na mne ječí. Copak já za to můžu, že nemá všech pět pohromadě?

"Měl si mi to říct. Asi jsem byla trochu překvapená. A unavená. A vůbec. Jakto, že máš holku a já nic nevím?"

Zapíchla jsem mu prst do hrudníku.

"Proč bych ti to měl říkat?"

Teď byla řada na mně, abych se tvářila naštvaně a ublíženě.

"Myslela jsem si, že jsme kamarádi. Asi jsem se spletla."

Bylo vidět, že ho to zamrzelo.

"Promiň." Stáhl se zpátky. "Jsme kamarádi. Jen jsem se bál, že bys... že bys třeba žárlila."

Jo, nejraději bych jí vytrhala všechny ty její zapletený vlasy z hlavy, ale co tak asi můžu dělat.

"Jsem ráda, že si šťastný. A já, že mám kde bydlet. Co víc si přát?"

Usmál se – konečně. Už jsem se začínala bát, že mne vyhodí.

"To je báječné. Zítra přijde, tak si můžeme vyjít někam spolu, co říkáš?"

"Hm, mrzí mne to, ale zítra mám to rande. Pamatuješ – můj zachránce z kolejí."

"Joce, nemusíš si vymýšlet, když s náma nikam nechceš."

"Hele, ale já nekecám. Opravdu ne."

Zakřenil se, pocuchal mne ve vlasech a odešel. Hodila jsem po něm polštář, ale odrazil se už od zavřených dveří.

                Samozřejmě jsem nestíhala.

Nejdřív se mi nechtělo vylízat z postele, a pak jsem zjistila, že je jedenáct hodin a já mám být za dvě hodiny pod Big Benem, což byl ještě poměrně kus  cesty. Pohled do zrcadla mne přesvědčil, že modřina zázračně nezmizela – naopak – začala hrát všemožnými barvami. Pokusila jsem se to zamaskovat make-upem, ale stejně pořád prosvítala. No, co se dá dělat. Budu ho muset oslnit svým šarmem (haha). Vylítla jsem z pokoje, málem se přizabila na kluzké podlaze (ale vybrala jsem to), zamávala smějícímu se Cedrikovi a běžela na metro. K hodinám jsem dorazila v jednu hodinu a pět minut, snažíc se nasadit ve splaveném obličeji inteligentní výraz. Můj zachránce už tam stál a světe div se – v ruce držel žlutou růži. Málem jsem otevřela pusu údivem – kavalíři očividně ještě nevymřeli. Usmál se na mne, podal mi kytku a krátce mi stiskl ruku. Usmíval se. Posledně jsme se ani nepředstavili. Jsem Patric. Patric Jackson."

Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Ne, že by Jackson bylo nějaké neobvyklé jméno, ale mně to momentálně přišlo jako znamení.

"Jocelyn Black."

Zase se usmál a já cítila, jak taju jak ledovec pod sluncem.

"Moc mne těší. Půjdeme, Jocelyn?"

A nabídl mi rámě. Fakt jsem začala přemýšlet, jestli se mi to nezdá.

Posadili jsme se do maličké kavárny v centru a já se bála, že nebude o čem mluvit. Jenže to jsem se spletla. Patric mluvil neustále. Za chvilku jsem odhodila i já svůj stud a dokonce jsem se do hovoru zapojila. Byl zábavný a uměl naslouchat.

Pohled na hodinky mne zarazil. Už bylo pět večer. Ani jsem si nevšimla, že už tam sedíme tak dlouho.

"Hm, omlouvám se, ale budu muset jít. Už tě tu zdržuju víc, než je třeba. Zítra nastupuju do nové práce, tak se musím ještě připravit."

"Těšíš se?"

"Hm, nevím. Moc si neumím představit, jak to bude probíhat. Dostanu knížku, kde udělám korektury, a pak co. A kolik těch knížek vůbec bude. Opravdu netuším. Ale... je to práce, což je to, co teď momentálně potřebuju."

"Doprovodím tě na metro, jestli můžu."

Snažila jsem se nedat najevo moc nadšení, ale asi se mi to moc nepodařilo, protože bylo vidět, jak mu pobaveně blýsklo v očích. No, na druhou stranu – ať vidí, jak moc se mi líbí.

               U turniketů v metru jsme se museli rozloučit.

"Uvidím tě ještě někdy?"

Ano, ano, ano! Doufala jsem, že to řekne. Vylovila jsem z kapsy kabátu tužku a kousek zmačkaného papírku, bůhví od čeho a naškrábala na něj moje/Cedrikovo číslo.

"Když mi zavoláš..."

"Hm, jen mi slib, že nebudeš celý večer čekat na zavolání... Jestli mi to zvedneš po jednom zazvonění, tak už tě nikdy nechci vidět."

Smál se.

"To bych nikdy neudělala."

"Tak se měj, Jocelyn." Lehce mne líbnul na rty, otočil se a zmizel v davu. Nevím, co jsem si od toho slibovala, ale stála jsem tam jako blbec a stále cítila na rtech to letmé políbení.