Pláž - Osmá kapitola
2. prosinec 2010 | 13.06 |
""Jakže ses tam dostala?!"
Informaci, že se vydala opačným směrem vzal Michael ještě docela dobře. Jenže pak se
jí zeptal, jak tam dojela. A Claire, majíc problémy s lhaním vyklopila pravdu. Po chvilce
něžného řevu si vyslechla spoustu historek o mrtvých stopařkách a kázání o vlastní
nezodpovědnosti. Po chvilce ho přestala poslouchat a raději jen vnímala tón jeho hlasu a
představovala si, jak právě asi vypadá.
"Claire, jsi tam vůbec, ještě?"
"Eh.. ano jistě. Poslouchám tvůj dlouhý monolog o tom, co všechno se mi mohlo stát.
Opravdu působivé. Možná bys měl napsat další knihu. Byl by to trhák. Mohlo by se to
jmenovat: "Smrt zrzavých stopařek."
Uslyšela, jak si povzdechl a ušklíbla se. Bylo to zvláštní, ale najednou, po dnech ubíjející
nečinnosti vedle aktivního Michaela, se cítila volně a chtělo se jí vyvádět, zlobit.
"Co tam budeš dělat?"
"Nevím. Asi se poohlédnu po nějaké práci."
"Tak si dej dobrý pozor, aby tam byl taky telefon."
"Neboj se. Jestli nechci nikoho roky vidět, tak je to právě Teddy."
Slyšela, jak se zasmál. "Musím jít. Zítra se ozvi. Miluji tě."
A položil telefon.
Podrbala se na hlavě, a když ji zvedla, padl ji zrak na budovu správce parku. Nadechla se,
nasadila sebevědomý úsměv a vydala se přímím krokem směrem k ní.
"Nezlobte se, slečno, ale nemáte naprosto žádnou kvalifikaci. Zdravotníka tu máme a
nevypadáte, že by jste o kytkách věděla něco jiného než to, že se některá z nich dá vykouřit."
Byl to přesně ten typ správného skauta. Vysoký, opálený blondýn s jakýmsi
neidentifikovatelným typem klobouku na hlavě ji propichoval očima. Nejraději by mu
oponovala, že žádné kytky nekouří, jenže jí akorát připomněl, že už dlouho neměla cigaretu,
a že by si zrovna docela dala. Raději se snížila k tomu nejhoršímu, co pro ni bylo. Škemrání.
"Moc vás prosím. Ano, jsem holka z města, ale... když mi dáte šanci, můžu šířit ekologickou
osvětu dál do světa. Nepřijde vám to jako přínos? Můžu dělat cokoliv. Zalévat stromy, sbírat
odpadky, cokoliv. Poskoka. Za jídlo a nocleh."
"Stromy nezaléváme, prší nám tu."
Měla co dělat, aby zachovala vážnou tvář. Kdyby jí něco takového řekl kdokoliv jiný, myslela
by si, že si dělá legraci, ale správce se tvářil smrtelně vážně. Proto raději nic neříkala a dívala
se mu upřímně do očí.
"Prosím." Špitla nakonec.
"No dobrá. Na zkoušku. Jedinej průšvih a poletíte, jasný?"
"Děkuju, děkuju! Slibuju, že budu hodná. Nic neprovedu."
"No. Pojďte, zavezu vás do lesa, do chaty, kde budete bydlet.
Už tam je pár zaměstnanců, tak
snad vám to nevadí."
‚Pár zaměstnanců?‘ pomyslela si s vykulenýma očima a přemýšlela, jak se do malé
chatky vejde deset lidí, plus ona, ještě když většinu z nich tvoří chlapi, o kterých si dosud
myslela, že potřebují maximum osobního prostoru.
"No, seznamte se, ostatní ti ukážou, kde budeš spát. Není tu elektrika, jestli budeš chtít teplou
vodu, tak do města nebo si ji ohřát v kotlíku. Zítra začínáš. Hodně štěstí" ušklíbl se ironicky,
než se za ním zavřeli dveře. Claire zůstala stát a zírala na deset párů zvědavých očí...
"No, takže budeš chodit celý den s Petem. On už je tu několik let, takže ví co a jak a
rozhodně pro tebe najde nějakou práci."
‚Vypadá na to‘ pomyslela si při pohledu na zarostlého zrzavého chlapíka, kterému mohlo být
od dvaceti do padesáti let.
"Vezmi batoh" zabručel na ni a ukázal na jakousi neforemnou kouli, kterou si stěží narvala
na záda. Předchozí večer neměla na seznamování moc času. Spousty jmen, spousta potřesení
rukou. S potěšením zjistila, že se na ni nikdo nedívá nepřátelsky a většina tvářích byla
mladých. Ukázali jí postel, do které padla oblečená a asi během tří vteřin spala. Původně sice
měla v plánu zjistit, jak se dostane k nejbližšímu telefonu, ale nakonec se rozhodla, že to bude
řešit další den.
Už hodinu klusala za Petem a cítila, jak jí po zádech stékají čůrky potu. Začínala
proklínat jeho, sebe, neuvěřitelně těžký batoh na zádech, stromy, kytky, zvířata a
v neposlední řadě Michaela, který jí do téhle situace vlastně dostal. To, že jí rázující zrzek
neustále hustil do hlavy jména všech rostlin a zvířat okolo a nejspíš i věděl, co si která kytka
zrovna myslí. Když se nakonec zastavili, ulehčeně se zhroutila na zem.
"Co blázníš? Teď nemáš přestávku. Musíme zkontrolovat, jestli jsou stromy v pořádku, a
jestli nám tu turisti nezanechali nějaké roztomilé pozdravy v podobě odpadků.
Večer sotva pletla nohama, ale stejně se opláchla ve studené vodě a chystala se vyrazit ven.
"Kam jdeš?"
Snažila se zařadit její jméno. Dívky tam byly celkem tři, takže buď to byla Rose, Jane anebo
někdo úplně jiný.
"Musím do města. Zatelefonovat si. Příteli jsem slíbila, že se mu budu každý den ozývat.
Vyhlásil by po mně pátrání."
"On by se nezbláznil. Je to jen chlap."
‚Jenže on by se zbláznil‘ pomyslela si s lehkou ironií
"Nezlob se, ale opravdu musím. Slíbila jsem to."
"Vždyť nevíš, kudy jít"
"Ale jo, támhle... po cestě..." mávla neurčitě rukou směrem, kterým si myslela, že město je.
Plavovláska, jejíž jméno stále ještě neidentifikovala se zachichotala:
"To vidím. Půjdu s tebou."
"Ale já..."
"Bez řečí, jsou tu medvědi a policajtům se blbě vysvětluje, proč žerou lidi."
"Rozuměla by sis s Mikem."
"Mikem?"
"Přítel. Ten taky nezná slovo ne."
Autem jí to nepřišlo moc daleko, ale už šly hodinu a stále před nimi tmavý les.
Claire si opravdu myslela, že už zemře vyčerpáním, když se stromy rozestoupily a před ní se
objevila světla malého městečka. Zrychlila krok, hodila do telefonní budky několik mincí a
vyťukala číslo, které měla napsané na malém papírku.
"Ještě pět minut a vyslal bych pátrací četu."
"To je mi pěkný pozdrav."
"Když jsem myslel, aby ses mi každý den ozývala, myslel jsem normální hodinu a ne půl
jedenácté v noci."
"Omlouvám se, ale tam, kde teď bydlím není elektrika, natož telefon."
"Kde bydlíš? Co tam děláš? Kde jsi?"
V rychlosti mu shrnula události předchozího dne.
"Nebudu ti moct volat každý den, Miku. Nejde to. Už teď se děsím toho, jak zítra vstanu."
"To se mi nelíbí."
"No tak. Přísahám, že se odsud nehnu, a hned jak to bude možné, zavolám znovu."
"Ale kam? Sám nevím, kde budu."
"Fajn, tak se sejdeme až v Kalifornii."
"Tak na to rovnou zapomeň. Dej mi číslo té budky odkud voláš, a já ti za dva dny v šest večer
zavolám. Zkus si to zařídit."
Nadiktovala mu číslo a rozloučila se. Viděla blondýnku nervózně přešlapovat venku a dívat se
na hodinky.
"Nechápu, jak tě může takhle omezovat."
"No... On se o mne... Prostě bojí."
"Tohle mi nepřijde normální."
"Nerozešli jsme se asi v nejlepším. Má důvod se bát. Původně jsem měla jet do Kalifornie,
kde bydlím, ale nakonec jsem vyrazila jinam."
Pomalu se vydaly zpátky.
"Tak mi o něm něco pověz. Jaký je? Máš jeho fotku? A čím se živí?"
"Fotku bohužel nemám, všechny zůstaly v Kalifornii" ale když otevřeš nějaké noviny, určitě
ho tam uvidíš "Je to ten neúžasnější, nejlaskavější chlap pod sluncem. Když se směješ, musíš
se smát taky. Je to takové velké dítě. Rád si hraje, hra na schovávanou je jeho nejoblíbenější.
A strašně moc toho pro mne udělal."
"A čím se živí?"
"No, on ... cestuje. Hodně moc cestuje..."
Blondýnka vycítila, že se Claire nechce víc zmiňovat a nevyptávala se. Byla jí za to
vděčná.Cesta zpátky jim kupodivu uběhla rychleji. Když její spolucestovatelka odhodila
počáteční rozpaky, nezavřela pusu. Mluvila o všem. O životě v národním parku, o tom, jak jí
štvou nezodpovědní turisté a kolik lidí už potrhala divoká zvěř.
"Claire, pohni zadkem. Čím dřív tam budeme, tím dřív budeš moc zavolat tomu svému
Mikeyemu."
Navztekaně hodila po Lukovi polštářem. Blonďák se jen zašklebil a hodil polštář zpátky. Už
trávila v divočině měsíc. Kdyby jí to někdo řekl když opouštěla Michaelův hotel, vysmála by
se mu. Byla typické dítě města. Každý den teplá voda, televize, pohodlná měkká postel. A
teď? Běhala v pohorkách, dokázala pojmenovat dokonce nějaké kytky, spala ve spacáku a o
teplé vodě každý den si mohla nechat zdát. Její obdenní rozhovory s Michaelem se stali v
partě oblíbeným předmětem vtipů a přátelského pošťuchování. Nikdo nechápal, proč ji tak
hlídá, ani proč o něm nechce moc mluvit. Ale nebylo v jejich povaze něco jí závidět nebo
nesnášet neznámé. Proto si z ní jen nesmírně utahovali. A dnes šli do města popít. Poprvé za
celý měsíc, co tam byla.
Šli po cestě a vesele mezi sebou klábosili. Nikoho nenapadlo vzít si auto. Luke, příjemný,
modrooký blondýn zkrátil krok a šel vedle ní. Student vysoké ekologické školy se v
posledním ročníku rozhodl, že ho škola už nebaví, a když mu rodiče dali ultimátum, dlouho
neváhal, sbalil batoh, vybral konto, než mu ho táta stihl zablokovat a vyrazil směr divočina.
Nějakou dobu přespával načerno v parku, než ho vyhmátl Steve – správce parku. Chvíli na něj
ječel, pak vyhrožoval pokutami, pěstním soubojem a nakonec ho přijal. To bylo před pěti lety.
Většina lidí tam byla pár měsíců. Na brigádu, na praxi, ale on a Pete ne. Zamilovali si divokou
přírodu i špatně placenou práci. Claire to na jednu stranu chápala, na druhou by tam
nevydržela déle, než právě těch pár měsíců. Byly to příjemné prázdniny. Zpestření. Ale
napořád? Br.
"Těšíš se?"
Jemně do ní šťouchl ramen.
"No jasně. Každá moje buňka řve alkohol, alkohol!"
"V Kalifornii se asi hodně paří, co?"
"To si piš!" blýskla po něm zářivým úsměvem.
Už zdálky slyšela, jak telefonní budka zuřivě vyzvání. Všichni okolo propukli v hlasitý řehot,
když se zběsile k telefonu vrhla.
"Ano?"
"Proč si zadýchaná?"
"Ah, promiň. Právě jsem si to rozdávala s náhodně kolemjdoucím, když začal volat."
"Claire!"
"Běžela jsem, Michaeli, cos čekal?"
"Zítra se vracím na Neverland. Přijeď za mnou."
"Já..."
"Chybíš mi, lásko."
"Ty mně taky, strašně moc, ale..."
"Ale co. Co se mi snažíš naznačit? Že už tě to přešlo? Velká láska se nekoná? Bavíš ostatní
historkami o tom, jak si sbalila slavného Jacksona a všichni tě za to uctívají?"
Nechápala, co to do něj vjelo.
"Ani jedno z toho není pravda. Jen to tu nemůžu opustit ze dne na den. Chvíli to potrvá. Až tě
tahle nálada přejde, ozvi se. Já se jdu bavit."
A praštila mu s telefonem.
Doufala, že její hádku nikdo neslyšel a výjimečně byly její prosby vyslyšeny. Ostatní stáli
opodál a něčemu se hlasitě smáli.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Luke se zkoumavým pohledem.
"Jistěže. V nejlepším. Jdeme pít, ne?"
Šok, který jí čekal v hospodě se nedal ovšem s předchozí hádkou vůbec srovnávat. Vstoupili
do zšeřelého, zaplivaného lokálu, když Rose, blondýnka, která jí první den doprovázela k
telefonu, hlasitě vykřikla:
"Claire, podívej ty si v novinách!" a ukazovala na noviny ležící na pultu.
Zatočila se jí hlava a raději zavřela oči, aby se nemusela dívat na svou tvář, vyfocenou hned
vedle Michaela.
"No fakt, koukejte!" Pete se už k plátku hrnul "Kdy ses setkala s Jacksonem?"
Zhroutila se na nejbližší židli: "Potřebuju panáka. A cigáro. A nejlíp všechno najednou."
Chvíli bylo ticho, jak parta svorně četla. Dívala se do stolu, cítíc na sobě jeden upřený pohled
za druhým, jak postupně dočítali. Vzhlédla až, když před ní cinkla sklenička se zlatou
tekutinou. Kopla ji do sebe na první pokus a zakuckala se. Whisky byla silná a nejspíš i
domácí podpultovka. S vděčností vzhlédla k Lukovi, který jí hned ochotně přinesl další a
nabídl cigaretu. Pak, vědoma si toho, že na ni ostatní vyčkávavě zírají, s povzdechem přitáhla
noviny k sobě a začala číst.
Vesměs tam nebylo nic zajímavého. Psali o jejím rozchodu s Michaelem, o tom, že najednou
zmizela a nebáli se spekulovat o tom, jestli jí náhodou nenechal zabít.
Ale nebojte se, po osudu Claire Vandom naše redakce usilovně pátrá
"No..." usmála se nervózně "Alespoň už víte, kdo mi volal." ‚A já vím, proč byl Mike
naštvaný. Budu se muset přeci jen vrátit domů."
Čekala snad všechny reakce, ale ohlušující jásot opravdu ne. Raději do sebe obrátila dalšího
panáka. Ten druhý byl o dost snesitelnější.
"Bože, Claire, mělas nám to říct. Chci všechno vědět. Všechno. Jaký je? Jak se chová? A
hlavně – jaký je v posteli. Páni. Jak... A co tady vůbec děláš? Proč nejsi s ním?"
"Já vám nemůžu nic říct, Rose. Zabil by mě."
"Ale ne... Alespoň něco neškodnýho. Má ho velkýho?"
Musela se smát.
Hodina už pokročila a všichni byli opilí. Claire vesele hopsala s Lukem na stole na jakousi
neidentifikovatelnou melodii ve stylo country kříženého s rapem. Bylo to šílené, ale v jejím
stavu jí to bylo naprosto jedno. Samozřejmě se jí Rose nepřestala vyptávat a samozřejmě, čím
byla opilejší, tím víc mluvila. Takže nakonec všichni věděli, že ji našel kdysi na pláži s
otevřenýma žilama i to, že jak je skvělý milenec. Cesta do chaty se stala záludnou stezkou
plnou výkrutů, kamení a bludných kořenů.
Moderované komentáře
| RE: Pláž - Osmá kapitola | tcica | 02. 12. 2010 - 17:03 |
| RE: Pláž - Osmá kapitola | lenka♫♪ | 02. 12. 2010 - 18:02 |
| RE: Pláž - Osmá kapitola | lenka♫♪ | 02. 12. 2010 - 18:07 |
| RE: Pláž - Osmá kapitola | talanka | 03. 12. 2010 - 07:50 |
| RE: Pláž - Osmá kapitola | alča | 05. 12. 2010 - 22:18 |
| RE: Pláž - Osmá kapitola | talanka | 05. 12. 2010 - 22:23 |