Oxfordská - sedmá kapitola
2. prosinec 2010 | 13.10 |
Potichu jsem se vkradla do bytu, abych nevzbudila Cedrika, ale zbytečně, protože ten stejně
nespal. Seděl u kuchyňského stolu s Patrickem, pili pivo a něčemu se hlasitě smáli. Docela jsem se
tomu divila, protože se navzájem moc nemuseli. Patrickovi vadilo, že bydlím v jednom bytě s chlapem
a Cedrik říkal, že má divné oči. Obojí byl jejich problém, který jsem nehodlala řešit. A teď spolu sedí
jako nejlepší kamarádi.
"Ahoj." pozdravila jsem nejistě.
"Kde se couráš?" vyjel na mně Patric.
Původně jsem mu chtěla nadšeně vykládat, jaký poklad jsem dostala ke korektuře, ale když jsem
viděla, jak mu zlobně blýská v očích, raději jsem si to nechala pro sebe.
"V práci jsme dostali hodně důležitou zakázku, chtěla jsem si to všechno pročíst a nějak se tam
zdržela. A teď jdu spát."
Rychle jsem se otočila a zamířila do svého pokoje. Než jsem stačila zavřít dveře, byl Patric u mně
a hlasitě je zabouchl. Pustil kazeťák, ze kterého se linula Michaelova hudba. Who is it z poměrně
nového cdčka (které je, mimochodem, naprosto úžasné). Zvláštní – nemá ho rád.
"Tak kde jsi doopravdy byla?"
"Ježíš, vždyť jsem ti to říkala. V práci. Dostala jsem na korekturu knížku od opravdu důležitého
zákazníka a nějak jsem se u toho zasekla."
Chytil mne za zápěstí, silně stiskl a přitáhl mě k sobě. Sykla jsem bolestí. Z dechu mu bylo cítit pivo.
"Pusť, to bolí."
"Lžeš. S kým ses válela?"
"Proč bych ti měla lhát? Opravdu jsem byla v práci. A pusť mě!"
Najednou, jakoby mu probleskl v očích rozum. Pustil mou ruku, rychle se otočil a doslova z bytu utekl.
Podívala jsem se na zápěstí. Už se začaly objevovat modřiny. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka
a rozbrečela se. Přišla jsem si ponížená a taky nějak celkově mi to bylo líto. Do toho dohrávalo Who is
it... Jak příhodné pro tuhle chvíli. Ucítila jsem, jak mne někdo vzal do náruče – ani jsem si nevšimla, že
do pokoje vstoupil Cedrik.
"Co ti provedl?"
"Nic moc. Jen malá žárlivá scéna. To se stává."
"Nelíbí se mi to."
Tiskl mne k sobě a krásně voněl. Nedalo se odolat. Když už musí dělat Patrick žárlivé scény, ať má
alespoň důvod. Políbila jsem ho. Na chvilku mne přitiskl k sobě víc a polibek opětoval. Cítila jsem, jak
mu roztávám v náručí. Rukou mi vnikl pod tričko a pohladil po zádech. Jenže najednou mě od sebe
odstrčil.
"To nejde Joce. Nemůžeme. Já mám Ninu a ty Patrica. Každý žijeme svoje životy."
Rozbrečela jsem se na novo. Byla jsem unavená, pohmožděné zápěstí bolelo a momentálně i
bezradná.
"Miluju tě." Vyklouzlo ze mne bezděčně a slzy mi tekly ještě víc.
Přitiskl mne k sobě.
"Já vím." Zašeptal. "Celou tu dobu to vím. Moje malá, nešikovná Jocelyn. Neklapalo by nám to."
Nakonec jsem se ubrečela k neklidnému spánku.
Moderované komentáře
| RE: Oxfordská - sedmá kapitola | lenka♫♪ | 25. 12. 2010 - 18:08 |
| RE: Oxfordská - sedmá kapitola | alča | 01. 01. 2011 - 21:07 |
| RE: Oxfordská - sedmá kapitola | laneey | 04. 02. 2011 - 13:50 |