Talanka | Oxforská - osmá kapitola

Protivné zvonění budíku mi přišlo jako zlý sen. Cedrik už v pokoj nebyl, ale asi mi ho, starostlivě, natáhl. Omámeně jsem se vypotácela z postele s jasným rozhodnutím, že s Patrickem končím. Pohled do zdrcadla mne utvrdil v tom, že tohle nebude jeden z vydařených dnů. Navíc se mi na zápěstí udělala modřina.

                Seděla jsem u stolu, systematicky vyškrtávala hrubky a nesrovnalosti Dancing the dream, nevšímala si okolí a pořád si v hlavě přehrávala minulý večer. Obzvláště těch pár chvil se Cedrikem. Sem tam mi ukápla slza a rozpila se na potištěném papíře.

"To se vám moje práce tak nelíbí?"

Překvapením mi upadla tužka z ruky. Pak jsem vyskočila a všechny stránky, které jsem si vyndala z desek, aby se mi lépe pracovalo, mi spadly na zem. Teď se začal smát.

"Kdybych věděl, že je to tak špatné, tak to spálím rovnou, aby jste s tím neměla práci."

"Ježíš, já se omlouvám." Vylítlo ze mně

Dívaly se na mne ty nejkrásnější oči na světě (momentálně plné jiskřiček smíchu), výraznější díky roušce. Proč mi, sakra, nikdo neřekl, že přijde? A proč sem vůbec chodí? Co tady dělá?  A já zrovna vypadám jako blbec. Taková smůla. Raději jsem rychle klekla na zem a začala sbírat rozsypané stránky, abych skryla rozpaky. Jenže k mému překvapení najednou sám Michael Jackson klečel u mně a sbíral ty papíry se mnou. Pak se, stále na kolenou, napřímil a listy mi podával.

"Hej, já jsem se s tebou už jednou setkal, viď?"

No ještě líp. A já, naivní, doufala, že si ten můj trapas pamatovat nebude – marně.

"Uhm..." lepší slovo mne momentálně nenapadlo.

"Už nevrážíš do zdí?"

"Pokud zrovna nejsi poblíž, tak ne."

Zarazil se. Bezva – být drzá na svůj životní idol je určitě nejkratší cesta do věčného zatracení. Teď mi ještě sebere tu svou knížku a já si z toho nestihla nic opsat.

"Ehm, dáš mi autogram?" pokusila jsem se zachránit situaci

Překvapeně zamrkal, ale přikývl. Pak mne chytil pod bradou a trochu nadzdvihl obličej. Projela mnou zimnice a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám stydět za svůj momentální vzhled nebo roztéct blahem.

"Někdo ti ublížil? Jsi uplakaná."

"Eh... To nic není."

"Kdybych ti mohl nějak pomoci..."

Jo, vezmi si mně, vezmi si mně! Div jsem neslyšela svatební zvony.

"Děkuju, to je od tebe moc hezký, ale..."

"Ok, tak dneska večeře?"

Teď byla řada na mně, abych překvapeně mrkala.

"Cože?"

"No, zajdem na večeři a třeba přijdeš na jiné myšlenky. Večeře s Michaelem Jacksonem by tě mohla rozptýlit. A alespoň mi řekneš, co si myslíš o mé nové knize."

"To je nějaká kravina."

"Proč myslíš?"

"Mno, jednak tady klečím na zemi s Michaelem Jacksonem a druhak jsem nikdy nečetla, že bys bral fanynky jen tak na večeři."

"Nejdu na večeři s fanynkou, ale s korekturkou své knihy, která očividně celou noc probrečela. Ale je pravda, že už bychom si mohli stoupnout. Asi vypadáme dost zvláštně."

Konečně jsem se rozhlédla po okolí... Všichni z kanceláře stáli kolem a s otevřenýma pusama nás pozorovali. No, já jsem taky nestačila zírat.

"V osm večer tě tu vyzvednu, nikomu o tom neříkej" šeptl mi ještě do ucha a najednou byl pryč. A já tam pořád klečela s pomuchlanýma stránkama jeho rukopisu a nevěděla, co si mám myslet. Nakonec jsem se nějak posbírala a pokusila se seřadit stránky, abych se mohla vrátit ke své práci.