Pláž - Desátá kapitola

  "Tak jak už spolu dlouho jste?"

"Ehm... rok to už bude..."

Claire by si nikdy nepomyslela, že se Michael dokáže před někým zmenšit. Teď seděl v křesle a vypadalo to, že se snaží ponořit hluboko do něj. Jakoby byl najednou zase tím malým dítětem a čekal, kdy schytá nějakou ránu, když odpoví špatně.

"Rok?! A to tě nenapadlo představit ji rodině? Rok. Co by tomu řekla matka. A co tvoje sestry? Nepřijde ti to sobecké? Obzvláště, když ty zrovna nemáš ve zvyku někoho si vydržovat."

Lomcoval s ní vztek. Prudce se zvedla ze židle a cítila, že se přestává ovládat. Jakoby jí zrak zahalila černá mlha.

"Nikdo si mne tu nevydržuje! Nechápu, co vám dává, pane Jacksone právo kohokoliv urážet. Víte kolik má váš syn práce. Není jeho povinností se o mně zmiňovat komukoliv. A navíc – já jsem to tak chtěla. Pokud chcete na někoho řvát, tak jedině na mně. Ale varuji vás. Jestli se mne jen dotknete volám policii."

Měřil si ji vzteklým zrakem malých oček. Nakonec vstal.

"Pěknou fúrii sis nabrnknul, jen co je pravda. Jen doufám, že je alespoň v posteli lepší než ta minulá. A až ti zruinuje konto a zlomí srdce, tak za mnou brečet nechoď."

A odešel. Všimla se, že se v Michaelově očích lesknou slzy. Sedla si mu na klín a hlavu přitiskla na jeho srdce. Chvíli poslouchala, jak pravidelně tluče a objímala ho. Cítila, že nic jiného momentálně nepotřebuje. Po chvilce ji vzal, tak jak seděla, do náruče a odnesl do ložnice. Bez jediného slova z ní rychle stáhl kalhoty a vnikl do ní s prudkou naléhavostí. Po tolika měsících, kdy se jeden druhého prakticky nedotkli, myslela Claire, že zešílí. Tiskla ho k sobě, vycházela mu vstříc boky, sténala pod ním a celou dobu se dívali jeden druhému do očí...            

Zpocené vlasy se jí  lepili na tvář, ale nevšímala si jich. Ležela na Michaelově  hrudníku, který se zrychleně zvedal a zase klesal v rytmu jeho dechu. Objímal ji a užíval si její blízkosti. Toho, že ji má konečně, po dlouhé době jen pro sebe. Zítra měli přijet do Neverlandu děti. Zadíval se na ni. Měla zavřené oči a lehce se usmívala. Jak moc ji miloval. A jak moc se o ni každý den bál. Každý den, kdy ji neměl na očích byl pro něj muka. A věděl, že to bude horší.

"Za půl roku odjíždím na tour."

Vážně se na něj zadívala.

"Na jak dlouho?"

"Předpokládám, že na dva roky."

"Takže..." odmlčela se a ztěžka polkla "to znamená konec?"

Občas její myšlenkové pochody opravdu nechápal.

"Sakra, Claire. Proč hned myslíš na nejhorší? Kdy pochopíš, že tě miluji, a chci s tebou strávit zbytek života? Znamená to, že se uvidíme míň. O dost míň. Tour jsou náročná, je to cestování po celé zeměkouli. Nebudu v Americe. A teď budou zkoušky. Každý den. Chci, aby ses na to připravila. Chci, abys žila tady na Neverlandu. Chci, aby sis mne vzala."

Hrklo v ní. Tohle byla žádost o ruku? Necítila se na manželství. Necítila se na to, aby se stala dospělou. Bylo jí pětadvacet. Michael byl starší. Ale ona? Nevěděla, jestli je to opravdu to, co chce. Všiml si zmatku v jejích očích.

"No tak. Nic na tom přeci není. Vím, že mne miluješ, tak co se ti nezdá?"

"Já – je to všechno moc narychlo, Miku. A ... mám strach."

Políbil ji "Ty víš, že spolu všechno zvládnem. Jako vždycky."           

"Má nejmilejší Rose,

omlouvám se, že jsem se ještě neozvala. Stalo se tolik věcí,  že jsem chvílema nevěděla, jaký  je den, natož kolikátého je. A když  jsem se dnes podívala na kalendář, zjistila jsem, že je to už půl roku, co jsem odjela z Parku. Uvědomila jsem si, že jsem se ti ještě neozvala. A jestli si mi psala ty, je možné, že mi dopis vůbec nedoručili. Denně chodí na Ranč tisícovka dopisů od fanoušků. Měli by je všechny dávat Michaelovi, ale nejsem si jistá, jestli je opravdu všechny čte. Napíšu Ti na obálku adresu, kam mi posílej dopisy. Dnes je to měsíc, kdy Mike odjel na své turné. Asi jsi o tom četla. Nevím, jestli je to správné, ale veškerý svůj výdělek chce dát na charitu. Tedy – je to určitě správné. On by se rozdal pro děti a těžko nese, když trpí. Někdy mi přijde, že si vyčítá jeho vlastní slávu, úspěch a bohatství. Poslední dobou se vidíme málo. Půl roku měl zkoušky na koncerty, které byly poměrně náročné. Přiznávám se, že o něj mám strach. Vstával brzy ráno a nad ránem se někdy ze zkoušek vracel. Nechtěl jíst a nejsem si jistá, že vůbec něco vypil. Kdybys viděla, kolik zhubnul. A někdy má bolesti zad. Snaží se to skrývat, ale viděla jsem léky co bere, i jak se v noci v posteli převrací a nemůže spát. Hrozně moc bych mu chtěla pomoct, ale nevím jak a myslím, že by mou pomoc ani nepřijmul. Možná si to četla v nějakém bulvárním plátku, ale je lepší, když to budeš vědět ode mě – budu se vdávat. Tedy – nejspíš. Alespoň Michael s tím počítá. Myslím, že až turné skončí, bude to tak chtít. A ještě jedna zpráva, kterou ještě neví nikdo – dnes ráno jsem zjistila, že jsem těhotná. Ne, rozhodně jsem to neplánovala, ale je to možná dobře, protože Mike by mi asi nedal pokoj. Poslední dobou nebásnil o ničem jiném, pokud vůbec mluvil, než o vlastních dětech. Nevím, jestli moje geny jsou dobré na vytváření dalších potomků, ale doufám, že si to děcko vezme co nejvíc od jeho táty. Když bude hezké, laskavé a talentované po něm, vůbec se nebudu zlobit. Jen doufám, že z prarodičů si nic nevezme. Setkala jsem se s celou Michaelovou rodinou a myslím, že není o co stát. Jeho matka to nejspíš myslí dobře, ale je, že je hodně fanatická, co se víry týče. A navíc, nedokážu jí odpustit, že nechávala svoje děti třískat Josephem. Ano, ten je vůbec kapitola sama pro sebe. Jednou, když jsme byli u nich na návštěvě to na mne zkoušel. Přitiskl mne do rohu a zkoušel se mi dostat pod šaty. Naštěstí přišel Jermaine, Michaelův závistivý bratr, jinak nevím, co by se stalo. Ani to Michaelovi nemůžu říct, protože myslím, že se snaží s otcem usmířit. Ze začátku jsem se ho bála, ale teď už převládá jen vztek. Naštěstí tyhle návštěvy nejsou moc časté – Michael má málo času i na mne.                 

Jinak mne práce v rezervaci inspirovala a momentálně se zabývám ochranou přírody a výzkumem. Doufám, že časem založím nějakou ekologickou nadaci, ale to je ještě ve hvězdách. Zatím jen spolupracuji s různými organizacemi a snažím se proniknout do podstaty věci. Zabírá mi to většinu volného času, ale jsem ráda, protože bych se bez Mika v tomhle obrovském domě asi zbláznila.

Líbá,               

Claire.

PS: Vím, že je to pro tebe samozřejmost, ale nedá  mi to, abych nenapsala: prosím, nech si veškeré  informace pro sebe. Věřím ti. 

Ahoj Becky!

Jsem na Neverlandu, stav se někdy.

Claire. 

Dopsala dopisy, vložila je do obálky, zalepila a vyšla s nimi z domu. Vlezla do auta a položila je na palubní desku. Mohla je dát někomu v domě, aby je poslal, ale nechtěla. Utekla i osobnímu strážci, na kterém Michael trval. Nedivila se mu. Paparazzi velmi brzo zjistili, že ji nejen nezabil, ale dokonce jsou stále spolu. A začal hon. Kam se hnula, tam ji doprovázeli blesky fotografů. Někdy byli až agresivní, a když ji jeden srazil na chodníku, myslela si, že ho Mike zabije. Nikdy ho neviděla tak rozčileného. Nejdříve se vrhnul ke Claire, která si odřela tvář a po obličeji jí tekla stružka krve. Domnívala se, že se mu vrátila vzpomínka na jejich první setkání na pláži, protože ve tváři mu na chvíli probleskla stopa bolesti. Pak se ale otočil, zařval na chlápka v mokasínech a skočil po něm. Kdyby ho nezadržela, kdo ví, jak by to dopadlo. Když ho nemohl, zbít, chtěl ho alespoň zažalovat, ale i to mu Claire rozmluvila. Nechtěla dělat zbytečné problémy. Každopádně po tomhle incidentu dostala svého osobního strážce. Neptali se jí, ale začínala si zvykat, že se Michael na nic neptá. Jeho názor byl podle něj ten správný. Občas jí tím lezl na nervy. Ale život v akváriu jí pomalu ale jistě přestával bavit. Nemohla si jen tak vyjít na ulici, nemohla si dojít nakoupit. Přestávala se divit, proč bývá její přítel tak nešťastný. Takže teď vyklouzla z domu, nasadila si obrovské sluneční brýle a kšiltovku a vyjela plným plynem z Neverlandu.           

 "Jednoho dne mne zničíš  a nebude to dlouho trvat, jestli budeš pokračovat tímhle zběsilým tempem."

"Jen jsem si vyjela ven."

"Sama! Bez Petersona! Proč jsem ho asi najímal, když mu utíkáš?"

"Ty jim taky někdy utečeš."

"Mně těžko bude někdo přepadat a mlátit. A proč si mi to vůbec neřekla? Musím se to dozvídat z bulvárních plátků?"

"Nic zvláštního se nestalo. V Kalifornii se přepadá každý den."

"Nic zvláštního? V novinách to vypadá jinak."

"Lžou. Jako vždycky."

"Sakra, viděl jsem fotku!"

V duchu zaklela. "No dobře, možná mám na obličeji modřinu. Ale jen malou."

"Ten monokl přes půl tváře je podle tebe malá modřina? A co ten roztržený ret? Ještěže pozítří přijedeš. Máš vůbec představu, co ti mohl ten člověk udělat? Co kdyby tě zabil?"

"Jenže mne nezabil, takže spekulace, coby kdyby jsou zbytečné."

Povzdechl si. Už se bez Petersona neodvažuj vylézt z domu. Zítra tě odveze na letiště a v Londýně si tě vyzvednu já.

Představa tolika hodin strávených v letadle, kde ji na druhém konci navíc bude čekat Wayne, protože on sice tvrdil, že přijede osobně, ale znala ho natolik dobře, aby věděla, že bude úspěch, když tam bude jeho bodyguard včas.

"Claire?"

"Ano, lásko. Udělám to přesně tak, jak chceš."

"Dobře. Už se na tebe těším. Bojím se o tebe, chápeš? Miluji tě."