Talanka | Oxforská - devátá kapitola

Asi ve tři odpoledne, když jsem tupě zírala na tužku na stole a po stopadesáté si snažila vybavit pohled Michaelových očí, přistála přede mnou obrovská kytice růží. Klučina, který ji přivezl mi cpal pod nos desky na podepsání. Když konečně vypadl, roztrhla jsem obálku, která na mě z těch kytek výmluvně koukala. Jedno jediné slovo: "Promiň."

Patrick se asi snaží. Cítila jsem, jak roztávám jako kus ledovce. Jeden hloupý přešlap. To se může stát každýmu. Hned mu zavolám a ... Pak mi došlo, že když mu zavolám, bude se chtít večír sejít a to nemůžu, protože jdu na tu večeři s Michaelem. Říkál, že mám mlčet. A co bych to byla za fanouška, abych nesplnila jeho přání? Nakonec – trochu vydušení Patrickovi taky neuškodí...

                Osmá hodina večer. Chtěla jsem se jet domů převléknout, nalíčit se, udělat se zebe někoho lepšího  a hezčího, jenže jsem se probudila za pět minut osm s otlačeným diářem na obličeji a ztuhlým krkem. No bezva. Fakt jsem si chvilku myslela, že soutěž o největší klikařku mám v kapse.

V rychlosti jsem alespoň naklusala s hřebenem na záchod, opláchla si obličej a snažila se něco udělat se zcuchanými prameny hnědých vlasů. Nakonec jsem usoudila, že lepší už to stejně nebude a šla zpátky, přestříkat se voňavkou. Myslím, že to, že byl v mém batohu hřeben i parfém bylo rozhodně dobré znamení – občas všechno zapomenu doma a po zbytek dne vypadám jako uprchlá trestankyně místního blázince. Nebo prostě někdo, kdo se zapomenul učesat. Pohled na hodinky mne znervózněl – bylo už půl deváté a Michael nikde.  Že by zapomněl? Nebo se snad jednalo o vtip? V devět hodin jsem byla rozhodnutá odejít domů. Ale když jsem popadla batoh do ruky, byl najednou ve dveřích i se svými dvěma bodyguardy za zády.

"Snad mi nechceš utéct?"

"Já... eh..." ano, Jocelyn, slovní zásoba byla vždycky tvoji silnou stránkou.

"Nemyslela sis, že bych se na tebe vykašlal, že ne?"

"No, ve třičtvrtě na devět jsem už měla trochu obavu, jestli vůbec dorazíš. Omlouvám se."

"Ne, to já se omlouvám. Občas mám trochu problémy s časem. Ale zatím na mně každý počkal." Zaubil se. Musela jsem se smát s ním.

"Půjdem, Jocelyn?" zdvořile mne pustil první do dveří. Musel si zjistit mé jméno, protože si nepamatuju, že bych mu ho říkala. Potěšilo mne to. Nehledě na to, jak krásně moje jméno najednou znělo, když ho vyslovil on. A to, že nepoužil tu odpornou zkratku "Joce" mu rozhodně připočetlo plusové body – jakoby jich neměl už tak dost.

                Jízda limuzínou byla úchvatná. Připadala jsem si jako v pohádce. Bylo to obrovské auto s vlastním minibarem uvnitř. Jenže v pohádce mají princezny dokonalý make-up, krásné šaty, zatímco já byla v obyčejném tričku, džínách a neměla ani namalovaný řasy. Moc jsme toho nenamluvili. Já pracně vymýšlela nějaké téma, které by bylo vtipné a oduševnělé, ale samozřejmě jsem na nic nepřišla. A Michael nevypadal, že by se mu chtělo do hovoru. Každopádně to bylo příjemné ticho. Ne takové to trapné, kdy se na sebe dva lidi rozpačitě culí a je jim spolu trapně. Mně bylo s Michaelem dobře. Jako by se uvnitř mně rozlil neskutečný vnitřní klid a pohoda. Všechno bylo najednou v pořádku. Nejraději bych se s ním v tom autě projížděla donekonečna. Dorazili jsme před hotel, kde byla hrstka fanoušků s transparenty. Pocítila jsem malé bodnutí zklamání, protože mi nikdo nedal vědět, že tu na něj budou čekat. Když já jsem věděla, že byl ubytovaný v Londýně a kde, dala jsem všem vědět vždycky. Pak mi ale došlo, že namísto za zábranou sedím přímo naproti němu a jedu s ním na večeři a musela jsem potlačovat silné nutkání vypláznout na ně na všechny jazyk. Mike se všiml, že je pozoruju.

"Byla si někdy před hotelem někoho známého?"

"No jasně. Když si tu zpíval na Bad tour, spala jsem na krabicích před tvým hotelem a poprala se o polštář, co si vyhodil z okna. Dodneška ho mám doma."

Krátce se zasmál. Pak ale zvážněl.

"Neskutečně si vás vážím, víš. Jste jako moje druhá rodina. Tolik toho pro mne děláte. Tour jsou peklo. Jsem na nich sám, bez rodiny, cestuji ze státu do státu, časový posun. Ale když se podívám z okna a vidím, jak spíte na krabicích před hotelem, jak voláte moje jméno. Je mi líp, víš."

Měla jsem neskutečnou chuť ho obejmout a chvilku si s tou myšlenkou opravdu pohrávala, ale nakonec mne to přešlo. Asi by koukal, kdybych se mu najednou vrhla kolem krku.

"Je to vzájemné. My milujeme tebe, jsi pro nás oporou, když je někomu zle, když nikdo neví kam dál, vzpomene si na tebe a je mu líp. Je to zvláštní a nikdo jiný, než fanoušek to nepochopí, ale my víme, že to takhle funguje. Ty budeš mít vždycky svoje věrné fanoušky, Michaeli."

"Děkuji."

Zdálo se mi to nebo zněl jeho hlas pohnutě.  Díky černým brýlím se špatně odhadoval jeho výraz.

"Mám návrh – uděláme to jako tajnou akci, ano? Nikomu o téhle večeři neřekneme. Ty projedeš s limuzínou do hotelu, já rozdám pár autogramů a sejdeme se nahoře, v mém apartmá, kde by už měla být připravená večeře. Co ty na to?"

"Nebojíš se, že ti tam něco ukradnu?"

"Bude s tebou Yanic" ukázal bradou na bodyguarda mlčky sedícího vedle mně.

"Ale věřím ti."

Rychle otevřel dveře auta a vystoupil s druhým bodyguardem do ječícího davu.

                Jeho pokoj byl překvapivě obyčejný a neuklizený (velmi sympatické). Prošli jsme jakýmsi přijímacím pokojem, kde se všude povalovalo oblečení – tak jednu košili nenápadně ukrást, chodila bych k ní čuchat – až na terasu, kde už byl prostřený menší stůl se dvěma židlema. Yanic mne zdvořile usadil popřál hezký večer a odešel. Neříkal Michael, že tu se mnou zůstane? Kdybych se teď vrhla dolů, byl by z toho slušný skandál. Namísto vrhání se z pořádné výšky jsem vstala, opřela se o zábradlí a kochala se pohledem na rozsvícený Londýn. Byla to nádhera a z takové perspektivy jsem ho snad ještě nikdy neviděla. Dole se černala voda Temže.

"Líbí se ti výhled?"

Vyjekla jsem a kdyby mne nezachytil, určitě bych slítla dolů.

"Proboha, omlouvám se, nechtěl jsem tě tak vylekat."

"Nic se neděje. Podobné věci se mi stávají pořád."

Držel mne zezadu, silné paže obtočené kolem mých ramenou. Nevypadal, že by mne chtěl pustit a já si rozhodně nestěžovala. Cítila jsem, jak mnou projíždí vlny nepopsatelného vzrušení, od konečků prstů na nohou až po vlasy. Silně voněl, ale rozhodně ne nepříjemně. Byla to jakoby orientální, kořenitý vůně. Na krku jsem cítila jeho dech a na zádech zvedající a klesající hrudník. Ucho mi pošimral jeden pramínek vlasů, které měl dneska rozpuštěné. Nikdy jsem nic takového nezažila. Najednou jakoby si uvědomil, že mne drží víc, než je třeba a rychle mne pustil. Otočila jsem se. Neměl na sobě ani brýle, ani roušku, ale díval se k zemi a přišlo mi, že se červená, i když to dost dobře nebylo v tlumeném světle vidět. .

Přidržel mi židli. Ještě chvíli a začnu se z těch přehnaných zdvořilostí ošívat. Když se usadil naproti mně, už se rozhodně nečervenal.

"Říkala si, že se ti podobné věci stávají pořád?"

"No, ne, že by to bylo moje vina, ale většinou se ocitám v nesprávných chvílích na nesprávných místech. A nebo na mne někdo bafne."

"Opravdu jsem se lekl, že sletíš dolů."

"My, nešikové máme obrovské štěstí, to nevíš? Zatím jsem všechno přežila a dokonce bez vážnějších úrazů. Asi jsem nějaká gumová nebo co."

Zasmál se. Pak už jsme mluvili hlavně o jeho knize. Vypadal, že mu opravdu záleží na mém názoru.

                Neubránila jsem se zívnutí. Při pohledu  na hodinky jsem se zhrozila. Půlnoc. To budu zítra v práci zase vypadat.

"Promiň, už je hodně hodin, zdržel jsem tě."

Tche, tu trochu spánku klidně vyměním za večeři s Michaelem Jacksonem.

"Kdepak. To je naprosto v pořádku."

"Nesmysl, odvezu tě domů."

Dřív, než jsem stačila cokoliv namítnout, vyskočil a nabídl mi ruku, abych mohla vstát. Bezmyšlenkovitě jsem mu ji podala. Jenže se mi vyhrnul rukáv mikiny a on se zarazil při pohledu na modřinu, která přesně kopírovala Patrickovi prsty.

"Co se ti stalo?"

"Přibouchla jsem si ruku do dveří. Říkala jsem ti, že jsem nešikovná."

Raději jsem mu ruku vytrhla a pokusila se vstát sama, jenže ta blbá židle se odmítala normálně pohnout a namísto toho, aby se normálně odsunula, zřítila se nazad a já samozřejmě s ní. Michael vypadal dost vyjeveně, jak jsem tam seděla mezi přehnaně zdobenýma nožičkama. Musela jsem se smát. Nakonec se rozesmál se mnou.

Nabídl mi ruku s jejíž pomocí jsem se pracně vyškrábala na nohy.

"S tebou se jeden nenudí, co?"

"No, okolí si už zvyklo. Docela."

                Odvezl mne až před dům. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych ho třeba neměla pozvat dál, ale pak mi došlo, že je to blbost. Určitě by vyloženě ocenil, kdyby viděl můj pokoj vylepený jeho plakáty. Navíc tam mám šílenej binec.

"Děkuju ti, Miku za krásnej večer."

Věděla jsem, že už ho nikdy neuvidím, takže jsem nezaváhala a objala ho. Když mne k sobě pevně přitiskl, zase jsem cítila to vyrušení probíhající celým tělem. Když jsme se pustili, díval se na mne zvláštním pohledem, který jsem si raději nechtěla nijak vysvětlovat. Raději jsem rychle vyběhla z auta, protože bych se taky mohla rozbrečet. Zaběhla jsem do domu, opřela se o dveře a se zavřenýma očima poslouchala, jak limuzína odjíždí. Srdce mi bušilo jako splašené. Po schodech se mihl stín, který mě šíleně vyděsil. Přímo pod nohy mi vběhla strakatá kočka. Podrbala jsem ji za ušima a vydala se po schodech nahoru.

                Až v posteli jsem si uvědomila, jak moc na mne doléhá únava. Rychle jsem si nařídila budík a do pěti minut nevěděla o světě.