Pláž - Sedmnáctá kapitola

Přišel pro ni přesně ve tři hodiny odpoledne. Nepřekvapilo ji to.

"S kym si spal tentokrát, že jdeš pozdě?"

Tlumeně zaúpěl. "Zkoušej si ten svůj sarkasmus jak chceš, mne stejně neodradíš."

"To se ještě uvidí." Odsekla a kulhala k jeho autu. Wayne jí otevřel dveře a ona si schválně

otevřela na druhé straně a Wayna si nevšímala. Neušel jí jeho naštvaný obličej. Alespoň

nějaká vzpruha před blížící se pohromou. Celý den jen nervózně seděla, kouřila jednu cigaretu

za druhou a přemýšlela, jak nadcházející schůzku přežije.

"Proč kulháš?" zeptal se Michael, který se posadil vedle ní. Lehce se otřásla. Tohle začínalo

být nad její síly. Ta bezprostřední blízkost. Cítila jeho parfém. Lehce se jí dotýkal nohou.

"Jak si mne včera přepadl, zlomila jsem si podpatek a podvrtla si kotník. Bolí to. A když

někoho bolí noha, mám tendence kulhat. Stává se to, víš?"

Očividně Michaelovo předsevzetí bralo pomalu ale jistě za své, protože mu začalo zlostně

blýskat v očích. Tohle Claire přesně potřebovala. Aby se na ní vztekal. Ječel. Aby ji vyhodil

z auta, aby se jí, zatraceně, přestal mimoděk dotýkat, protože každou chvíli z toho nejspíš

zešílí.

Jenže nakonec svůj vztek ovládl a usmál se na ni: "Dobrý pokus."

Navztekaně se ponořila hlouběji do sedačky a snažila nenápadně se od něj odsunout.

Jak se dalo čekat, když vylezli z auta, bylo okolo spousty novinářů. Tohle si

nenechali ujít. Slavný pár opět pohromadě. Nenáviděla je. Když jí jeden nacpal mikrofon

málem do nosu, řekla mu pěkně od plic, co si o něm myslí. Novinář se zatvářil potěšeně a

Michael ji musel odtáhnout pryč, než sama sebe zatáhne do ještě většího průšvihu. Když se

usadili do malého, odděleného boxu restaurace, kterou kvůli nim zavřeli, a kde na ně nebylo

vidět, oddechla si. Cítila, jak se jí motá hlava.

Zkoumavě se na ni zadíval.

"Proč si nedáš na pár dní pauzu a nezkusíš něco nového? Třeba vyspat se, najíst se nebo tak.

Vypadáš hrozně."

"Děkuju za poklonu."

"Viděla ses někdy v zrcadle?"

"Ne, to poslední prasklo před měsícem."

Povzdechl si: "Ještě se k tomu vrátíme."

"Ano mami."

Najednou přišel číšník a přinesl před ně jídlo.

"Já jsem si ale nic neobjednala. Nebudu nic jíst. Chci akorát kafe. Nic jinýho."

"Ale já jsem objednal. A já taky chci, aby ses někdy najedla. A jak tě mám jinak přinutit, než

vzít tě na pozdní oběd. A když nebudeš jíst, přísahám, že tě klidně nakrmím sám."

Šlehla po něm navztekaným pohledem a vzala do ruky vidličku. Podívala se na talíř, kde byla

rýže s čímsi neidentifikovatelným. Nabrala si a snažila se donutit, aby to strčila do pusy, ale

nešlo to. Měla stažený žaludek. Nervozitou, jeho přítomností, vztekem a možná to bylo i tím,

že si tak nějak nedokázala vzpomenout, kdy naposledy něco jedla. Měla všeho právě dost.

Mrskla vidličkou před půl stolu, až spadla do bílé omáčky, která se rozstříkla všude okolo.

Odsunula židli a vyskočila na nohy. Kotník se sice ozval, ale vydržela.

"Já tady prostě nebudu." Hlas se jí chvěl. "Nevím, co po mně chceš. Nechci tvoje dary pro

moji nadaci. Nestojím o to. Nechci, abys mne krmil. Nemám žádný problém. A už vůbec

nemám žádný problém, který bys zrovna ty musel řešit. Ano, tenkrát jsem to zvorala. Rozešel

si se se mnou – ne, tvůj manažer se se mnou rozešel za tebe. Před tím mne ovšem nezapomněl

zbít. Takže tím bych to brala jako vyřízené. Máš nějaké sadistické potěšení z toho mne týrat?

Jestli ano, tak si najdi kočku a na tu řvi. Já toho mám právě dost. Už mi dej pokoj, rozumíš?!"

Zíral na ni.

"Frank tě zbil?"

"Ah!" protočila oči v sloup a otočila se k odchodu.

"Claire!" bolest a slzy v jeho hlase ji donutily zastavit se.

"Neděláme mi potěšení tě trápit. Nechci si kupovat kočku a nechci, abych po půl roce

zjišťoval, že tě můj manažer zmlátil."

Pomalu se otočila: "Nezbil mne. Jen mi dal facku."

Když viděla, jak tam sedí na židli, jak hromádka neštěstí, nedokázala odejít. Jako už tolikrát jí

pohled jeho obrovských, smutných očí přitáhl jako magnet. Zapřela se ale.

"Promiň, Miku, ale nejde to. Neexistuje nic, co bychom si ještě mohli říct a nebolelo to.

Alespoň mne. Opravdu jsem vděčná za tvou finanční nabídku, ale já nemůžu s tebou někde

stát na jevišti před stovkou lidí, usmívat se a tvářit se, jak je všechno v pohodě. Ano, pořád tě

miluju a pořád to nezvládám. Dokud si se včera neobjevil, dalo se to vydržet, ale takhle... Bolí

to, zatraceně to bolí a já na to prostě nemám. Promiň."

A otočila se k odchodu. Chvíli doufala, že ji opravdu nechá jít. Že tam bude jen tak sedět,

zírat na její záda a nic neřekne. Pomalu pajdala k východu a chvíli toužila nosit brýle a roušku

stejně jako on, aby se mohla schovat přes celým otravným vnějším světem. Netušila, jak bude

teď žít, když zjistila, že se od něj nikdy nedokáže doopravdy oprostit. Jenže než se vůbec

doploužila z boxu ven byl u ní. Chytil ji za ruku:

"Necháš mne tu jen tak sedět? Rozloučíš se a sbohem a šáteček?"

Podívala se mu do očí, a když v nich uviděla slzy, myslela si, že zemře přímo tam na místě.

"Není to moje volba. No tak, krucinál pusť mně."

Pak se jí zatočila hlava a Claire cítila, jak se pod ní nohy podlomily. Poslední, co viděla byla

Michaelova ustrašená tvář, a pak už jen milosrdná tma zbavující veškeré bolesti.

RE: Pláž - Sedmnáctá kapitola	tcica	21. 12. 2010 - 11:48
RE: Pláž - Sedmnáctá kapitola	talanka	21. 12. 2010 - 13:27
RE: Pláž - Sedmnáctá kapitola	lenka♫♪	21. 12. 2010 - 15:48
RE: Pláž - Sedmnáctá kapitola	alča	21. 12. 2010 - 18:58

Talanka | Pláž - Sedmnáctá kapitola

Pláž - Sedmnáctá kapitola

Chcete si článek přečíst?

Jak vypnout blokování reklamy?

Moderované komentáře