Talanka | Oxfordská - desátá kapitola

Ráno se přihlásilo zatraceně rychle s pocitem, že se mi předchozí večer jen zdál. Všichni v práci na mně divně koukali, ale asi je můj zombie look odradil, takže se nikdo na nic neptal. Alespoň že tak. Na stole na mne čekala další kytice – žluté růže, nepochybně od Patrica. A k nim i krabice plná nugátových bonbónů – mých nejoblíbenějších. Otevřela jsem ji, vylovila jeden ve tvaru rybičky a zamyšleně se do něj zakousla. Asi bych mu měla zavolat. Je nesmysl doufat, že se můj život nějak závratně zvrtne a já se dám dohromady se Cedrikem.  A čekat na Michaela je nesmysl teprve. Včerejší večer byl... jedinečný. Jedinečný a jediný.  Možná jsem měla hlavu plnou romantických nesmyslů, ale na druhou stranu jsem byla taky realista a moc dobře věděla, že jsou věci, které nikdy nenabudou reálných obrysů. A večeře s Michaelem byla víc, než kdy mohla Jocelyn doufat. V podobných úvahách jsem strávila celé dopoledne. Telefon na mém stole zazvonil přesně v poledne, kdy už mně slušně rozbolela z nevyspání hlava, takže ani moje nálada nepatřila zrovna k těm vydařeným. 

"Prosím?"

"Nechci tě urazit, ale napůl jsem čekala, že o naší večeři bude psát každý bulvární tisk v Anglii a minimálně jeden v Americe. Ale krom toho, že jsem z neznámých důvodů přijel do Londýna, nic."

Několik vteřin mi trvalo, než mi došlo, kdo volá a co chce a jedna další vteřina mi trvala na to, abych se skutečně naštvala.

"Nejsem zlatokopka, ani užvaněná slepice, a když si mi řekl, abych to nikomu neříkala, tak jsem to samozřejmě nikomu neřekla. A ano, urazil si mne. Nazdar."

A flákla jsem mu s telefonem. Jak mne ale pomalu přecházelo dočasné zatmění mozku, docházelo mi, komu jsem praštila telefonem a co sem vlastně řekla. Položila jsem hlavu na stůl a neubránila se několika slzám. Proč nemůžu mít jednoduchej život jako Stacy z účetního? Jeden manžel, dvě děti, krásný dům a každou neděli koláč k obědu. Jenže telefon zazvonil znovu. Rychle jsem po něm hmátla, až mi sluchátko vyklouzlo z ruky a i s telefonem se zřítilo za ohlušujícího rachotu k zemi. Cítila jsem na sobě pobavené pohledy všech okolo (občas mám pocit, že mne tu mají hlavně pro pobavení). Vrhla jsem se za sluchátkem

"Omlouvám se."

"Nech mně hádat – srazila si telefon k zemi."

"Ehm, tak trochu... Hej, na tom není nic k smíchu!"

Michael na druhém konci nefalšovaně hýkal smíchy. Přemýšlela jsem, co se stane, když mu s tím praštím podruhé. Asi si ticho z mé strany vyložil správně, protože se smát přestal.

"Promiň Jocelyn, ale nedalo se nesmát. Volám, abych se omluvil. Nechtěl jsem tě předtím urazit."

"Já... to je v pořádku. Asi sem to přehnala."

"Ne, mělas na to plné právo. Já to přehnal, ne ty. Děkuju, že si o tom nikomu neřekla. Vážím si toho, ani nevíš jak. Doufám, že si to někdy zopakujeme. Měj se hezky."

Opravdu řekl, že si to někdy zopakujeme? To je... bože, nemůžu tomu uvěřit.

"Hej, stalo se něco? Ty brečíš, Joce?"

"Co? Já? Neříkej mi Joce, Johne! A nebrečím, jen mi asi něco spadlo do oka."

"Hele, nechci nic říkat, ale asi by si měla uklidit ten bordel, za chvíli je tu šéf a tomu se to asi úplně líbit nebude."

Ideální nápad, jak mne probrat s transu. Až teď jsem si uvědomila, že jsem omotaná telefoní šňůrou, sedím na zemi a směju se jako blbec.

                "Nevím, kde ses dva dny toulala, ale buď tak laskavá a zavolej Patricovi, protože je poměrně neodbytný a vyplácal celou kazetu na záznamníku."

Míchala jsem si u kuchyňského stolu horký čaj a Cedrik nade mnou stál jako bůh pomsty.

"Ale no jo, vždyť já mu zavolám. Někdy."

"Ne někdy, ale co nejdřív. Buď se s ním rozejdi nebo dej dohromady, ale už mu něco řekni."

Povzdechla jsem si. Po dvou dnech téměř beze spánku na mně padla únava a já měla pocit, že mám na zádech minimálně kovadlinu. A ne malou. Asi si toho všiml, protože se zatvářil starostlivě.

"Jsi v pořádku? Děje se něco? Kde si vlastně byla?"

"V práci, kde jinde. Máme toho teď trochu moc. A Patrickovi zavolám, neboj."

Jenže jsem nevěděla, co mu mám říct. Věřila jsem, že ten jeho poslední výstup byl jen opilecký ústřelek. Jenže jsem si teď byla víc jistá než jindy, že ho nemiluju, a že on není ten, s kým bych chtěla strávit zbytek života. Jenže s kým vlastně. Se Cedrikem? Říkal, že by nám to neklapalo, i když já si byla jistá o opaku. S Michaelem? Michaela jsem milovala a vždycky budu. Jenže on mi byl na hony vzdálený. Patrick je jistota. S povzdechem jsem vstala a došourala si k telefonu.

"Ehm, ahoj, tady Jocelyn."

"Joce, lásko, kde ses toulala? Měl jsem o tebe strach. Žádná zpráva, prostě nic, Cedrik o tobě taky nic nevěděl..."

"Neříkej mi Joce." Zavrčela jsem popuzeně.

"Chtěl jsem se ti omluvit, za ten večer. Moc jsem toho vypil a nevěděl, co dělám. Moc mne to mrzí. Doufám, že jsem ti neublížil moc."

Skoro bych přísahala, že mne začaly pálit modřiny na ruce. V tu chvíli mi to došlo. Já s ním prostě už nemůžu být. Nejde to.

"Promiň Patricku, ale já už v našem vztahu nemůžu a nechci dál pokračovat. Tyhle poslední dva dny mi došla spousta věcí."

"To nemyslíš vážně. Vždyť se skoro nic nestalo."

"Promiň, ale nejde to."

A položila jsem telefon. Když jsem se otočila, málem jsem dostala infarkt. Přímo za mnou stál Cedrik a tvářil se zvláštně.

"Proboha, nestůj za mnou jako duch, málem to se mnou seklo."

"Rozešla ses s ním."

"Už to nemělo dál cenu."

"Co se stalo tyhle poslední dva dny?"

"Promiň, Cedriku, ale já o tom nechci mluvit."

"Jsi v pořádku?"

"Tak v pořádku, jak jen můžu být."

Rychle jsem kolem něj prošla, zavřela za sebou dveře pokoje, padle na postel a... rozplakala se. Bylo toho tak nějak moc.