Talanka | Oxfordská - jedenáctá kapitola

Týden uběhl jako voda. Květiny od Patricka jsem vytrvale házela do koše i s nerozbalenými vzkazy. Jediné, co jsem si přála bylo, aby mi dal konečně pokoj. Korektury na Michaelově knize byly dokončené a poslané dál, aby se brzy dostala do tisku. Krátká pohádka skončila. Už jsem v pátek měla sbaleno a čekal mne víkend u rodičů, na který jsem se docela těšila – tak nějak jsem začínala mít Londýna plné zuby. Telefon zazvonil přesně v půl páté, když jsem si oblékla bundu.

"Kruci, kdo to otravuje?"

"Jo?"

"Co si takhle dneska zopakovat tu večeři? Zítra odlétám do Kalifornie a rád bych tě ještě viděl... Jocelyn, jsi tam ještě?"

Mému aktuálnímu stavu by se asi dalo říkat dočasná paralýza. Naštěstí jsem se vzpamatovala poměrně rychle.

"Jo, jistě, samozřejmě, jsem tady. Samozřejmě, že se můžeme vidět. Není to problém."

"Ok, tak tě zase vyzvednu v osm, ano?"

A zase mi položil sluchátko. On snad nikdy nečeká na odpověď nebo co. Podlehla jsem akutní panice. Tři a půl hodiny na to, hodit se do pucu a vypadat o dost reprezentativněji, než minule. Co na tom, že domů to je hodina metrem. Prohrábla jsem peněženku, vyběhla před budovu a mávla na nejbližšího taxíka.

                Fajn, takže jsem na sobě měla šaty, vlnité hnědé vlasy pěkně sepnuté do drdolu a dokonce jsem se zvládla nalíčit a ověsit nějakými šperky. Suma sumárum jsem vypadala dobře, což se dalo soudit i podle reakce Cedrika, který na mne nefalšovaně zíral.

"Máš schůzku? S Patrickem?"

"Nebuď ťulpas, vždyť víš, že jsme se rozešli."

"Tak kam jdeš?"

"No, prostě mám schůzku, to ti musí stačit."

"Jocelyn, jen prosím, buď opatrná. Ať neprovedeš žádnou pitomost. Znáš se."

"Neboj se, budu v takovém bezpečí, jak jen to je možné."

                "Sluší ti to."

Objal mne na přivítanou a do ruky mi strčil kytici růží. Rudých.

"Děkuju, Michaeli. Jsou krasné. Jedeme zase do hotelu?"

"Pokud ti to nevadí. Mohli bychom do restaurace, ale tak by se o nás všichni dozvěděli, novináři jsou neúnavní, co se týče stopování mé osoby. Ale pokud na tom trváš, můžu to zařídit."

"Ne, minule to bylo moc fajn."

Podlamovala se mi z něj kolena. Jeho objetí bylo vroucí a silné. Voněl nějakým kořeněným parfémem, ale rozhodně ne nepříjemně. Dnes vynechal roušku i brýle. Vlasy měl nahoře sepnuté, ale stejně mu několik pramínků padalo do obličeje. Vypadal kouzelně a já cítila, jak tomu kouzlu podléhám.

                Když se mne později na ten večer někdo zeptal, nedokázala jsem to přesně popsat. Jen vím, že jsme pořád mluvili. Byl neskutečně zábavný, vtipný a po tom stydlivém Michaelovi z minulé večeře nebylo ani stopy. Hodně se smál a jeho smích byl velice nakažlivý. Domů mne vezl až s prvními paprsky vycházejícího slunce. Pevně mne objal.

"Opatruj se, Jocelyn. Budeš mi chybět."

Měla jsem co dělat, abych se mu tam nerozbrečela přímo v autě. Ale očividně se mi to moc nepovedlo. Setřel mi prstem jednu slzičku, která si, mrcha, našla cestu z mého oka ven.

"Copak se děje?"

"Jen je mi to tak nějak líto, že už tě neuvidím. To je všechno."

"Neboj se, kdykoliv se objevím v Londýně, uvidíme se."

"Děkuju, Miku. Za všechno, cos udělal pro jednu fanynku."

"Pro fanynku ne, ale pro přítelkyni."

Naposledy se na mne usmál, možná i trochu smutně a já raději z auta vyklouzla, než abych se mu tam rozbrečela úplně.