Talanka | Oxfordská - dvanáctá kapitola

O vchod domu se opíral nějaký muž. Trochu jsem se lekla, budu ho muset odstrčit. Lekla jsem se víc, když jsem v něm poznala Patricka – zjevně slušně pod parou.

"Koukám, že sis rychle našla náhradu. S kým šukáš teď, hm?"

Hrozivě se nade mne naklonil a v nosních dírkách mne zaštípal silný pach alkoholu.

"Po tom ti nic není. Skončilo to."

A pokusila jsem se kolem něj proběhnout do domu. Jenže mi zastoupil cestu a zvedl hrozivě pěst. Ucouvla jsem, ale bylo už pozdě. Zatmělo se mi před očima. Tvrdě jsem dopadla na chodník a přerývavě dýchala. Bolelo to. Zatraceně to bolelo. Viděla jsem, jak se napřahuje k další ráně.

"Jocelyn, zapomněla sis..."

V Patrickově pohledu blýskla panika a rychle se dal na útěk. Michael se ke mne spěšně sklonil, v ruce moji sponu do vlasů. Musela mi vypadnout v autě.

"Jocelyn, co ti provedl. Zavolám policii. Poznala bys ho?"

"Ne..."

"To nevadí, stejně ji zavolám, třeba ho ještě chytí."

"Ne, nikoho nevolej. Byl opilý a nechytí ho. Nechci, aby ho hledali."

Pomalu jsem se začínala sbírat ze země. Nešlo to moc dobře, navíc jsem si všimla, jak na chodník pomalu odkapává krev – nejspíš z mé hlavy."

"Vypadáš hrozně. Pojď, odvezu tě do nemocnice."

Podepřel mě, abych mohla snadněji vstát.

"No jistě. A nějaký zuřivý fanoušek po tobě skočí. To je nesmysl, jen mi vrazil facku. Dám si na to, doma, trochu ledu a zítra budu v pohodě."

Chvíli nad mými slovy přemýšlel (nebo to alespoň tak vypadalo).

"Ok, ale alespoň s tebou půjdu nahoru, abych na tebe dohlédl."

Začínalo se mi dělat tak špatně, že jsem ani nestihla panikařit.

                Ploužili jsme se po schodech nahoru, já, snažíc se nezakopnout, zavěšená do Michaela, který měl očividně mnohem větší páru, než bych do jeho křehké postavy kdy řekla. Malátně jsem otevřela dveře bytu a dívala se do vykulené Cedrikovi tváře.

"Proboha.  Takhle to vypadá, když na sebe dáváš pozor? Co se ti stalo? Kdo ti to provedl? Řekni mi to, ať ho můžu zabít."

"Promiňte, dobrý večer. Asi by si měla lehnout místo toho, aby jste na ní teď ječel. To můžete zítra, až se z toho trochu probere."

K vykulenému výrazu přibyla ještě otevřená pusa.

"Co? Jak?"

"Na zdvořilostní fráze bude čas potom. Kde má Jocelyn pokoj?"

Bezeslova ukázal na dveře mého pokoje, kam mne Michael zavedl a opatrně položil na postel. Ulehčeně jsem zavřela oči a cítila, jak se se mnou všechno točí. Navíc se mi začala motat hlava a z té závratě se mi zvedal žaludek. Opatrně mi shrnul vlasy z obličeje a na obličej položil sáček s ledem, který mu podal Cedrik, stále ještě lehce zkoprnělý. Tiše jsem zaúpěla.

"No, malá, to nic, bude to  dobré. Máš jen trochu natržené obočí, to hodně krvácí. Brzy se ti to zahojí."

Přikývla jsem.

"No, asi bych měl jít."

"Vím, že toho chci moc, ale nemohl bys, prosím, u mne chvíli zůstat? Cedrik ráno vstává a nemůže tu se mnou být a já nechci zůstávat sama."

Zaváhal

"Prosím."

"Tak dobrá. Jen pošlu řidiče do hotelu, ano?"

"Děkuju."

Když se za ním zavřely dveře, chytil mne Cedrik za ruku.

"Nezmlátil tě on, že ne?"

Neodpověděla jsem.

"Já jsem věděl, že z toho tvýho fanatismu pro chlapa, kterej se maluje nevzejde nic dobrýho. Ale tohle je už trochu moc. Jak se vůbec odvažuje vlízt sem, po tom, co ti provedl? A jak ses k němu vůbec dostala? Tohle si přece nenecháš jen tak líbit! Musíš..."

"Cedriku dost. Nebyl to Michael, ten mne vlastně zachránil. Byl to Patrick."

Nadechl se k dalšímu slovnímu útoku

"A ne, nemusím nic. Ani nic neudělám. Byl opilý a nevěřím tomu, že to udělá znovu. Mike ho parádně vyděsil."

Znovu se mi zvedl žaludek. Posunula jsem si led blíž ke spánku.

"Jdi spát. Michael se o mne postará."

Rozbučely se krávy, jak Michael stiskl zvonek. V mé hlavě to znělo, jak kdybych se ocitla uprostřed obřího stáda.

"A jdi mu, prosím, otevřít rychle, jinak mi ta hlava fakt upadne."

"Zdálo se mi to nebo jsem opravdu slyšel krávy?"

Proti své vůli jsem se musela smát.