Pláž - Dvacátá druhá kapitola

"Promiňte slečno, ale já vás dovnitř nepustím."

"Krucinál, ale já jsem Claire Vandom. Neznáte mne? Přítelkyně Michaela."

"Bývalá. A já nemám žádný pokyn, že bych vás měl pustit dovnitř."

"Tak, zatraceně, zavolejte Michaela, on mne dovnitř pustí."

"Není doma."

"Fajn, tak si sednu před bránu a počkám, dokud nepřijede."

"To klidně můžete."

Unaveně se sesunula na zem a složila hlavu do dlaní. Hádka s nabubřelým zaměstnancem

Neverlandu ji vyčerpala a věděla, že tady dlouho zůstat nemůže nebo ji najdou. Najdou a

přesvědčí ji, aby se vrátila. Stále tomu nemohla uvěřit. Důvěřovala jim, považovala je za

přátele. A oni věřili tomu, že když s ní budou manipulovat, je to pro její dobro.

"Claire, co se ti stalo? Prý tady děláš scény a snažíš se za každou cenu dostat dovnitř."

Opravdu se chtěla chovat jako velká holka, ale namísto toho se mu vrhla kolem krku a

rozplakala se. Chvilku ji objímal, ale pak ji zavedl dovnitř. Posadil se s ní na pohovku

v přízemí, která v jiných případech složila spíš k dekoraci, než k opravdovému sezení a znovu

ji objal.

"Kdo ti ublížil? Ty krvácíš?"

"Asi... asi jsem si někde poranila hlavu, to nic není. Já..." najednou nevěděla co říct.

Nevěděla, jestli mu může říct, že se vyspala s Lukem.

"Nemusíš o tom mluvit. Ublížili ti? Rebeca s Lukasem, viď?"

Zmohla se jen na uslzené přikývnutí. Přitiskl ji k sobě víc.

"To nic, malá. Tady se můžeš schovat, dovnitř je nikdy nepustím. Už ti nic neudělají. No tak,

bude to dobré, neboj se."

"Já... já ale nemůžu tady zůstat zavřená. Mám nadaci a povinnosti. Musím se vrátit."

Zajíkala se, ale věděla, že se nemůže po zbytek života schovávat na Neverlandu.

"Víš, že pracovat nemusíš. Vydrž tady alespoň pár dní. Před dvěma dny si odsud odjela a teď

jsi zpátky, ubrečená a kdo ví, co ti ty dva udělali."

"A ty?"

"Já? Musím pracovat... Už si velká holka," dodal rychle, když viděl, jak se

zatvářila, "zvládneš tady přeci být chvilku sama."

O pár kroků ucouvla: "Ehm... já... asi to není dobrý nápad... měla bych se tam možná

vrátit."

Utírala si uslzenou tvář a pokusila se o úsměv. Michael ji rychle chytil, přitáhl k sobě a objal,

čímž jí způsobil další záchvat pláče.

"No tak, malá. To bude dobré. Jen pár dní a pouprav si nervy. Neplač."

Bylo jí hrozně. Hrozně z představy, co bude celé dny na tak obrovském ranči bez Michaela

dělat. Navíc se cítila trapně, že tu vzlyká jak malá holka. Musí se sebrat. Několikrát se

zhluboka nadechla a pláč pomalu ustával. Ale od Michaela se neodlepila. Užívala si toho, že

je zase v jeho náruči, i když jen na chvíli. Věděla, že jeho pracovní odjezdy jsou na dlouho.

Kdo ví, kolik měsíců bude pryč. Utřel jí slzy s přitáhl k sobě, aby ji políbil. Instinktivně

ucukla a zachvěla se. Vzápětí si uvědomila, co udělala a sama nastavila ústa k polibku.

Michael ji ale přitiskl ruce na paže a zadíval se jí vážně do očí.

"Co ti provedl?"

Jen sklopila oči k zemi.

"Znásilnil tě, že?"

Jeho hlas zněl výhružně i nevěřícně zároveň. Neodpověděla mu. Cítila, jak jí hučí v hlavě

a Michaela vnímala jakoby z velké dálky. Ani si neuvědomila, že se sesunula k zemi a teď

seděla na koberci a ronila slzy.

"Zabiju ho§"

"Ne!"

Musela ho zastavit za každou cenu. Michael se na ni nechápavě zadíval.

"nemyslíš si, že se budu dívat se založenýma rukama, jak ti někdo ubližuje. Přešel jsem toho

dost, ale tohle už je vrchol."

Postavila se na nohy a objala ho kolem pasu.

"Nic mu nedokážeš, jen rozbouříš vody. Becky chtěla, aby mne sbalil, abych na tebe

zapomněla a on si to vyložil po svém."

Záměrně vynechala to, jak se mu poprvé nakonec podvolila a tím ho nejspíš vydráždila k další

akci.

"Navíc – znásilněná už jsem byla a taky jsem to přežila."

Sedl si na podlahu a stáhl ji k sobě na klín.

"Proč mne nenecháš, abych tě chránil? Proč se záměrně sama ničíš? Zůstaň tu se mnou. Už

napořád."

Políbila ho. Odejmula jeho štíhlé boky svými stehny a položila mu ucho na hrudník, aby

slyšela tlukot jeho srdce.

"Nedokážu to. Neumím žít ve zlaté kleci. Už tak si s mám životem neskutečně zamával.

Myslím, že moje rodina stále ještě neuvěřila, že ta tvář, kterou denně vídá v novinách je

moje."

"Proč se s mimi nezkontaktuješ?"

"To není dobrý nápad. Od té doby, co jsem si podřezala žíly mne nikdo z nich neviděl. A

nechybí mi."

Zamrazilo ho, s jakou samozřejmostí mluvila o svém pokusu o sebevraždu. Políbil ji na jizvy

na zápěstích.

"Ale stále je to rodina."

"Víš, jí nedokážu uvažovat stejně jako ty. I přes všechno, co ti rodina udělala je miluješ.

Odpouštíš. Já odpouštět neumím a ani nechce. Ty jsi moje rodina." Dodala nakonec prostě.

Michael se smutně usmál.

"Tenkrát, když jsem tě našel na té pláži, už jsem se podruhé do nemocnice vrátit nechtěl. Ale

nedalo mi to. Věděl jsem, že ti dokážu pomoci..."

Políbil ji na krk

"Ale že to dopadne takhle by mne vživotě nenapadlo."

S hlavou stále na jeho srdci se krátce zasmála.

"Jo, kterak by tě mohlo napadnou, že skončíš v jedný posteli s labilní, praštěnou depresačkou

závislou na cigaretách, alkoholu s příznivým vztahem k sexu s jakýmkoliv pohlavím."

"Já tě takhle nevidím. Navíc – když jsem tě poprvé pozval do Neverlandu, skoro jsi nepila a

kouřit jsem tě taky nikdy neviděl."

"A jak mne vidíš? To by mne zajímalo."

Vzal ji za bradu a jemně políbil na rty. Jsi krásná, zábavná, originální, máloco tě rozhodí.

Způsob, jakým se pereš se životem je minimálně obdivuhodný. Prostě tě miluji. Tak strašně

moc, až mne to někdy děsí."

Usmála se a víc se k němu přitiskla. Pohladil ji po vlasech a jemně k nim přivoněl. Voněla

jako kopřivová louka.

"Pojeď se mnou do Mexika. Vezmeme se tam. Tajně. Aby nikdo nevěděl, aby nám všichni

dali pokoj. A pak už ti nikdo neublíží. Až budeš oficiálně moje."

Zírala na něj s vykulenýma očima.

"To nemyslíš vážně, že ne? Jak je to dlouho, co jsme se znovu dali dohromady? Chvilka. A

podívej, jak se to všechno zase sype. Jestli si mne vezmeš, budeš se se mnou po čase chtít

rozvést a média tě sežerou."

Zlostně mu blýsklo v očích: "Proč bych se s tebou měl chtít rozvádět. Když budeš moje žena,

už ti nebudou moci tak snadno ublížit. Budeš mít svoje práva."

"Ale Miku. Je to jen papír. Pokud mi někdo bude chtít ublížit, udělá to bez ohledu na to, jestli

budu mít příjmení Vandom nebo Jackson."

"Prosím. Nechtěj, abych žadonil o to, aby sis mne vzala."

Vážně se mu podívala do očí: "Samozřejmě, že si tě vezmu. Půjdu za tebou kamkoliv. Ale to

ty přeci víš."

Pevně ji k sobě přitiskl, až zalapala po dechu. Pak se s ní postavil a zakroužil s ní po místnosti

a vesele se rozesmál. Musela se smát s ním.

"Je fajn, když už si zdravá a nemusím se hlídat." Políbil ji. Zabořil ruku do jejích vlasů a

přitáhl ji k sobě pevněji. Když společně klesali zpátky na podlahu, cítila Claire, že je po

mnoha měsících opravdu šťastná.

RE: Pláž - Dvacátá druhá kapitola	lenka♫♪	27. 12. 2010 - 21:07
RE: Pláž - Dvacátá druhá kapitola	talanka	27. 12. 2010 - 21:10
RE: Pláž - Dvacátá druhá kapitola	alča	28. 12. 2010 - 00:13

Talanka | Pláž - Dvacátá druhá kapitola

Pláž - Dvacátá druhá kapitola

Chcete si článek přečíst?

Jak vypnout blokování reklamy?

Moderované komentáře