Oxfordská - třináctá kapitola

S úlekem jsem se probudila. Matně jsem si vybavovala útržky nějakého odporného snu, jenže čím víc jsem byla vzhůru, tím víc mi mizel z paměti. Snad tam byla nějaká mrtvola? Nevím úplně přesně. Položila jsem si ruku na zpocené čelo a sykla bolestí. Asi jsem se udeřila do tváře o chodník. Raději ani nechci vidět, jak vypadám. Paralerně jsem zachytila pohyb. Michael! Jak jsem na něj mohla byť jen na vteřinu zapomenout. Seděl v křesle pod oknem a spal. Až se mi zatajil dech, jak nádherně vypadal. V bytě bylo vedro, takže měl jen krátké rukávy, černé kalhoty. S prvním denním světlem jsem si všimla na rukách tmavších a bílých fleků. Vlasy za tu noc dostaly hodně neupravený tvar a nezbedně mu padaly přes zavřené oči. Kolik času asi musel trávit jejich úpravou aby vypadaly tak, jako při včerejší večeři? Teď připomínaly spíš lví hřívu. Ústa měl trochu pootevřená a klidně oddechoval. Jaké by asi bylo ho na ty rty líbat? Bylo až trochu děsivé, jak snadné by bylo vyfotit ho a prodat tu fotku tisku. Trochu to zaonačit a mohla bych mu nadělat snadno spoustu problémů. Ze dvou setkání se mnou usoudil, že mi může věřit na tolik, že klidně usne v mém křesle a ještě si svlékne košili a odhalí tak spoustu podivných fleků bůhví jakého původu. Nikdy bych mu neublížila. Nikdy. Ale kolik takových lidí kolem sebe má? No, nic, kdo jsem já, abych tohle řešila.

"Jocelyn, nezírej na mě."

Měla jsem co dělat, abych nevykvikla nahlas. Strašně moc jsem se lekla. A pak jsem se začala stydět, přistižena při civění na svůj idol. Otevřel oči a usmál se na mě.

"Jak ti je?"

"Trochu mě bolí hlava, ale jinak jsem v pořádku. Říkala jsem ti, že mi nic není."

Byla to lež, zvedal se mi žaludek a pojem trochu bolí hlava bylo jen slabé naznačení toho, jak se ve skutečnosti cítím, ale nemohla jsem ho dál zdržovat. I tak pro mne udělal maximum. Mé zamilované já zase křičelo zůstaň, zůstaň, ale poměrně úspěšně jsem ho potlačila. Nicméně se zatvářil značně pochybovačně.

"Opravdu."

"Kdyby ses viděla v zrcadle, tak si taky moc nevěříš."

"Nevím co je horší. Jestli to, že mne vidíš po ránu nebo s modřinama na obličeji."

Zakřenil se

"No, kdybys chtěl znovu natáčet Thriller, víš kam se obrátit."

Teď už se smál nahlas. Naoko uraženě jsem na něj vyplázla jazyk a pokusila se vstát z postele. Prudká bolest hlavy mne ale donutila zaúpět a klesnout zpátky. Než jsem stihla mrknout, stál Michael u mě a starostlivě mi přiložil ruku na bolavou tvář. Příjemně chladila.

"Musíš k doktorovi, tohle se mi nelíbí."

"Půjdu, slibuju."

No, někdy tam půjdu určitě. Dneska ale ne. Navíc jdu za chvilku do práce.

"Půjdeš tam teď. Se mnou."

"Na to zapomeň. Už včera jsem ti říkala, že je to nemysl. Navíc tady nemáš ochranku, nikoho. Půjdu tam, až odjedeš domů."

"Sama tam nemůžeš."

"Tak si počkám, až přijde Cedrik z práce."

"Vždycky si takhle umíněná?"

"Já nejsem umíněná." pokusila jsem se usmát, ale obávám se, že z toho vyšel spíš bolestivý škleb. Najednou jsem si uvědomila, že se stále lehce dotýká mé tváře. Zadívala jsem se do jeho starostlivých očí a najednou jsem zapomněla,že mě něco bolí. Pohled mi opětoval. Neucukl pohledem, nepohnul se, nic. Jen jsme tam tak seděli, on ruku na mé tváři a zírali jsme na sebe. Cítila jsem, jak mi po páteři přebíhá zvláštní mrazení. Postupně od shora, až dolů, snad i obratel po obratlu. Najednou se začervenal.

"Zavolám sem ochranku a půjde do nemocnice s námi, ano?"

Hlas měl lehce ochraptělý, což bylo snad ještě vzrušivější než celé koukání se navzájem do očí.