Talanka | Oxfordská - čtrnáctá kapitola

Seděla jsem na plastikové židličce vedle plešatého černocha a snažila se nevnímat přílišné hučení v hlavě ani rozbouřený žaludek. Michaela se mi nakonec podařilo přesvědčit, že se má jít vyspat do hotelu, a že mi bude stačit pouze Yanickova přítomnost. A teď vedle mě seděl, tvářil se značně nezúčastněně a já pomalu vyhlížela záchod, protože mi bylo jasné, že za chvilku půjdu zvracet. Naštěstí zrovna v tu chvíli vylezla z ordinace sestřička.

"Tak kdo je další?"

Nejistě jsem se zvedla a Yanick mne zachytil, protože se mi podlomila kolena. Zalila mě vlna vděčnosti. Předal mně sestře a zase si sedl. Možná jsem se měla přiznat, že mám panickou hrůzu z nemocnic. Jakmile se za námi zavřely dveře, zalila moji hlavu vlna paniky. Starý tlustý doktor kývající se na židli, který na mne koukal, jak kdybych byla jen další kus masa na porážku, sterilní bílá ordinace, skříňky naplněné léky s podivnými krkolomnými názvy. Zkusila jsem udělat krok dopředu, ale pak jsem to prostě vzdala a omdlela jim tam.

                Slastně jsem se na posteli protáhla. Nemám ráda, když se mi zdají takové divoké sny. I když představa Michaela sedícího v mém křesle u mé postele nebyla vůbec marná. Zamžourala jsem do svítícího sluníčka a v tom mi to došlo. Nebyla to moje postel a to okno mělo rozhodně jiný výhled než na který jsem byla zvyklá. Takhle postel stála v nemocničním pokoji, do kterého zrovna vcházel Cedrik s čokoládou v ruce.

"Existuje jeden jediný den, kdy bys nic neprovedla a tak mi nepřidělala další šedivý vlas, Jocelyn?" zubil se.

"Já... co... jak?"

"Složila ses jim tam přímo v ordinaci. Přišel mi to oznámit Jacksonův bodyguard a koukal jak kdyby mu spadly hračky do kanálu – nejspíš se bál, že bude mít u šéfa průšvih, že tě pořádně nehlídal. No, ale každopádně máš parádní otřes mozku, naštíplou čelist a vzhledem k tomu, že netušili, proč sis ustlala přímo v ambulanci, raději si tě tu prý nechají pár dní na pozorování. Kdyby věděli, že za to může jen tvoje fóbie z bílých plášťů..." škodolibě se uchechtl.

"Jsem moc ráda, že máš o mě takovou starost." zavrčela jsem na něj a zabořila se hlouběji pod peřinu, protože mi došlo, že nemocniční košile není zrovna erotické prádlo, v kterém by mě měl Cedrik vidět.

"A Michael?"

"Vidíš, málem bych zapomněl – už odletěl zpátky do Ameriky."

Zaplavila mě obrovská vlna zklamání. Doufala jsem, že se rozloučí, že třeba počkám, že bude mít starost. Naivní a hloupá...

"Tohle ti tu nechal."

Cedrik mi podával bílou obálku.

"Cože?"

"No ta tvoje hvězda ti po mně posílá dopis."

"Mluvil si s ním?"

"Blázníš? Myslíš, že by se obtěžoval? Poslal nějakého poskoka."

"Nemluv o něm tak, takový není."

"Poslyš, Jocelyn, tohle není..."

"Nezlobte se, ale návštěvy už skončily a slečna Black potřebuje spát."

Ve dveřích stála korpulentní sestra a tvářila se, jak kdyby chtěla Cedrika vynést v zubech.

"Ah, ano, nezlobte se."

Políbil mě na čelo.

"Zítra si to dopovídáme, ano? Přijdu tě zase navštívit. Sněz tu čokoládu a pokus se jim tu nic nerozbít."

Sestra začala nedočkavě podupávat, takže se naposledy zazubil a rychle za ní odklusal.

Počkala jsem, až se za nimi zabouchnou dveře, pak nedočkavě roztrhla obálku a začala číst Michaelův pověstný čmaropis.