Elena Sawyer - Devátá kapitola

Probudilo ji švitoření ptáků. Okno Richardova pokoje vedlo rovnou do malé zahrady. První paprsky slunce zalily Richardovo tělo zlatavým světlem. Zálibně po něm přejížděla prsty. S hrůzou pozorovala obrovské a tlusté jizvy na břiše a ránu po kulce na hrudi, kterou očividně kdosi rozřízl, aby kulku vypáčil a zase sešil. Nedokázala si představit, jak mohl vůbec něco takového přežít. Moc dobře se vzpomínala, jak jí pod rukama z těch ran vytékalo to obrovské množství krve. Skelný pohled i tenký pramínek krve v koutku úst, jenž, jak si byla do té doby jistá, byl vždy předzvěstí smrti. Mohla pochybovat, že se skutečně jedná o jejího Richarda, ale fakt, že během noci v rozkoši vykřikl několikrát její původní jméno ji přesvědčil o opaku. Zdálo se to neuvěřitelné. Když už si byla jistá, že je ztracená, vrátil se. Přemýšlela, jestli by jí někdy odpustil vše, co dělala ty předchozí roky. Nevěděla. Ale nehodlala nic riskovat. Richard otevřel oči. "Ahoj" usmál se. Lehla si zpátky k němu.
"Lituji, že si nepamatuji víc společných nocí."
"Byla jen jedna jediná."
"Ale to je chyba."
Elizabeth se rozesmála. "Nikdo toho neželí víc než já, věř mi." Vstala, aby se oblékla. Richard ji zamračeně pozoroval. "Budeme ti muset obstarat nové šaty. K hraběnce se tohle moc nehodí."
"Hraběnka? Cože?"
"Já jsem ti to neřekl? To dědictví je vlastně docela malé hrabství u Scareborouth."
"Ale já přeci..."
"Elizabeth, snad si nemyslíš, že nechám žít tady? Aby si dál kradla a musela přežívat ve rvačkách? Bála se, že si každým dnem může přijít královská policie?"
Zírala na něj. "Jak víš..."
"Máš to v očích. A ty jizvy na tvém těle asi taky nebudou z dětství. Krom ovšem těch na zádech. Nechápu, jak tě ten tvůj kapitán Sawyer mohl mrskat devítiocasou kočkou. Navíc – v noci jsi plakala ze spaní. Asi máš za sebou něco zlého."
Zarděla se. Vůbec netušila, že si ji tak důkladně prohlédl. Navíc zapomněla, jak je chytrý. Sklonila oči k zemi.
"Nepamatuji se na to, co se stalo, ale očividně ses neměla nejlíp se mnou, natož beze mne. Chtěl bych to napravit."
"To už si udělal tím, že ses vrátil mezi živé."
           Pronajali si kočár. Richard měl poměrně dost věcí. El nic nevlastnila. Ani se nevrátila rozloučit se s Davidem. Hlavu měla plnou Richarda a jejich nového života. Už si nechtěla ani vzpomenout na minulost.
"Stejně - " ušklíbla se "Nemáš na chlapa nějak moc věcí?"
"Někdo holt to naše hrabství reprezentovat musí."
Z legrace ho bouchla do ramene.

Richard se bolestivě zašklebil a mnul si rameno.
Když prvně uviděla svůj nový domov, srdce se jí sevřelo úzkostí. To nebylo žádné malé hrabství, ale honosný zámek s obrovskou zahradou a dozajista i obrovskou spoustou služebnictva. Richard si jejího úzkostlivého výrazu všiml. "Copak je?"
"Připomíná mi to zlatou klec."
"Neboj se, nikdo tě do ní zavírat nebude. Jako budoucí paní hrabství si můžeš dělat co se ti zlíbí. Mám tu pokud vím, i několik pěných koní. Můžeš se naučit jezdit a projíždět se po kraji.
"Máš tu koně?" v očích jí vzrušeně zajiskřilo.
           Vypadáš úchvatně."
"Mýlíš se. Vypadám jak nafrněnej bonbón."
Elizabeth stála v ložnici jejich panství a kriticky se vzhlížela ve velkém zrcadle. Na sobě měla volné plesové šaty sestávající se hlavně z látky červené barvy, která důmyslně zakrývala většinu jejích jizev. Na posteli seděl Richard a zálibně si ji prohlížel. El si stále ještě nezvykla na to, že opravdu žije. Že se stalo něco, co by si nedovedla představit ani v nejdivočejších snech. Už tři měsíce se neprobouzela s myšlenkou na to, kolik hodin života jí ještě asi zbývá...
"Bude z tebe překrásná paní domu." Přerušil tok jejích pochmurných myšlenek.
"To jsem to vyhrála." Prohlásila uštěpačně. Pohlédl na ni vážnýma očima. "Myslel jsem, že je to co chceš. V noci křičíš hrůzou, pláčeš. Předpokládal jsem, že jsi ráda utekla z přístavu."
‚Kruci‘ zaklela v duchu ‚V očích máš toliko bolestný pohled. Nikdy dřív tam nebyl‘
"Promiň." Řekla nakonec. Sedla si mu na klín a položila hlavu na hruď. Lehce ji políbil do vlasů.
"Víš, je to zvláštní. Když jsem byla malá, chtěla jsem utéct na loď. Nakonec to, že matka chcípla jako kurva mi pomohlo dostat se tam. Sladký poct, víš. Máš pocit, že už nic nemůžeš chtít víc. Nemusíš se živit odpadkama a schovávat se. Jenže ses objevil ty. Podporučík Estes. Vlastně ještě mladíček. Ač si starší, měla jsem o mnoho větší teoretické znalosti o lodích než ty. Ale stačil pohled do těch tvých neskutečně modrých očí a věděla jsem, že tě musím dostat. Stalo se tak. Jenže ani bití, šikana kapitána Sawyera, život v přístavu nebyla tak hrozné jako vidět, jak klesáš zkrvavený k zemi Loď se záhy stala vězením. Podařilo se mi zdrhnout – málem jsem zdechla v moři. Hm – z jednoho pekla do druhého. A najednou vstaneš z mrtvých, odvedeš mne do obrovského zámku a tvrdíš, že budu šťastná. Tomu se skoro nedá věřit. Někdy bych ráda měla tvou vymazanou paměť. Ty alespoň v noci nekřičíš ze spaní."
Hladil ji po vlasech. Byl rád, že se tak rozpovídala. Od první noci už málokdy mluvila o minulosti. Mohl jen hádat z útržků slov, která vykřikovala, zatímco spala.
"Teď už bude dobře. Přísahám."
Položila mu prst na ústa. "Pšt. Nikdy nevíš, co bude zítra. Ani za hodinu. Někdo z tvých hostů mne může poznat. Oběsí mne."
"Maličká, snad si nemyslíš, že vypadáš jako když jsem tě našel v tom pajzlu? Trochu ses zaoblila a máš na sobě velice drahé šaty. Nikoho by nenapadlo srovnávat tě s tou holkou z přístavu."

"Maličká, snad si nemyslíš, že vypadáš jako když jsem tě našel v tom pajzlu? Trochu ses zaoblila a máš na sobě velice drahé šaty. Nikoho by nenapadlo srovnávat tě s tou holkou z přístavu."

Věřila mu, tolik mu chtěla věřit. Ale stále jí zmítaly pochybnosti.

            Nakonec se večer vydařil. Nikdo ji nepoznal, nikdo netušil, že ta oslňující mladá dáma je zlodějkou z přístavu. I Richard byl okouzlující. Rozmazloval ji, celý večer se od ní nehnul na krok. Měla v něm pocit jakési ochrany. Když večer sundala šaty a střevíce a blaženě se natáhla na velké posteli měla pocit dobře stráveného večera.

            Dny jí ubíhaly jako dlouhý, blažený příběh. Připadala si zase jako tenkrát, když prvně vstoupila na palubu Renown. Všechno se zdálo být světlé a veselé. S Richardem prožívala znovu dny zamilovanosti a užívala si toho, že se nemusí skrývat. Dokonce už plánovali svatbu.

            "Budeme muset odjet do  Portsmouthu, zlatíčko." Neříkal jí to rád, věděl, že jí ten přístav děsí, ale nedalo se nic dělat. "Nemusíš se mnou samozřejmě jezdit."

"Nechci tu být bez tebe."

Usmál se a vděčně ji políbil na čelo. "Budou to jen dva dny, neboj se. Jenom vyřízení pár papírů kvůli odvozu zboží a  zase se vrátíme."

            Nejistě vystoupila z kočáru. Nos jí naplnil zápach odpadků promísený s vůní moře. Okamžitě se jí začalo vracet mraky vzpomínek. Přetáhla si raději přes hlavu kápi, aby jí náhodný kolemjdoucí nepoznal. Pevně se přitiskla k Richardovi. "Neboj se." Zašeptal "Jsem tu s tebou. Nikdo ti neublíží."

Nevěděla přesně, co se stalo, či jak se to stalo. Ale najednou na naprosto rovné silnici zakopla a spadla na nějakého muže. Při tom se jí odhrnula kapuce z hlavy a on spatřil její obličej. Poznala jednoho z pobudů. Jeden z těch, který ji chtěl oné noci znásilnit. Bohužel i on ji poznal. V minulosti ji mnohokrát zmlátil na to, aby si nezapamatoval její obličej. Vítězoslavně vykřikl a pevně ji chytil za zápěstí. "Hej!" zařval do prostoru "Krásná Uherka se vrátila. Pojďte si s ní zašpásovat"

Ani nestihla zareagovat. Jen vyděšeně hleděla špinavé oplzlé tváře násilníka. Jeho dech byl cítit alkoholem.

"Koukej ji pustit ty prase."

To Richard zareagoval mnohem rychleji než ona a vytáhl na něj pistoli. Elizabeth si myslela, že uteče jako tentokrát.  Jenže se mýlila. Chlap se na Richarda dál posměšně šklebil. Provokativně olízl Elizabeth tvář. Zachvěla se odporem. Silně mu dupla na nohu. Popuzeně ji udeřil hřbetem ruky. Richard nezaváhal a vystřelil po něm. Byl dobrý střelec. Po ulici si pomalu razil cestu potůček temné krve. Elizabeth se vrhla Richardovi do náruče a rozplakala se.

"To nic, už je to dobré. Neplač."

Náhle ji jeho tíha málem porazila. Jakoby omdlel. Trošku poodstoupila, ale Richard nereagoval. Pohlédla za něj – ze zad mu trčela dýka. ‚Ne, to nemůže být pravda.‘ cítila, jak se jí zatemňuje mysl. Ustoupila ještě o krok a Richardovo tělo se skácelo k zemi. Vytrhla mu ze zad dýku. Moc dobře viděla útočníka, který nyní stál proti ní a usmíval se na lvím úsměvem. Znala ho. Kdysi se s ním vyspala a on pak nesl těžce, když to nehodlala opakovat. Nikdy netušila, že to pro něj bylo až tak těžké. Zakřičela jako raněné zvíře a vrhla se ně něj. Nečekal to.  Stále ještě se usmíval, když mu bodla jeho vlastní dýku do krku.

"Richarde! Richarde, prober se!" Klečela u jeho těla a snažila se ho slovy probudit. Stále doufala. Doufala, že se probere. Že se navrátí k životu, jako poprvé. Přece ho nemohla znovu ztratit. Ne, tolik bolesti by nevydržela. Bušila do něj, líbala ho na studené rty a bledé tváře, opakovala do kola jeho jméno. Chtěla, aby se do vyhaslých očí vrátil život. Vzývala boha i ďábla. Avšak marně.

"El? Proboha! Co to tady vyvádíš?" Dave ji našel. Šel náhodou kolem. Naskytl se mu hrůzný pohled na tři mrtvoly a na Elizabeth, jak nad jednou z nich řičí jak raněné zvíře. Málem ji nepoznal – drahé šaty, účes, kosti se jí trošku obalily tukem. Ale znal ji dost dlouho. Přišel až k ní, ale nevšímala si ho. Objímala mrtvolu jakéhosi muže – podle šatů zámožného, který byl očividně již pár hodin mrtvý. Snažil se ji od něj odtáhnout, ale držela se ho jako klíště. A stále plakala. Nechtěla se odloučit od chladného těla. Stále doufala, že vstane z mrtvých, jako prve. Že prostě otevře oči a políbí ji. Dave se pokoušel odtáhnout ji, ale nereagovala. Alespoň se posadil poblíž, aby hlídal. Kdo ví, jak rychle se roznese zpráva, že se vrátila. Nakonec se probrala. "Chci ho pohřbít." řekla prostě. David začal protestovat, že pohřeb stojí strašnou spoustu peněz, ale umlčela ho váčkem peněz, které mu vytáhla z kapsy.

Nebijte mě :cD