Oxfordská - dvacátáčtvrtá kapitola

Ten měsíc na Neverlandu utekl rychle. Až moc. A já stále nedokázala dát Michaelovi odpověď.  Normálně se do všeho vrhám po hlavě, nekoukám napravo, ani nalevo, jen dělám to, co si zrovna myslím, že je správné (tak jsem taky skončila s Michaelem v jedný posteli). Ale teď. Teď to nešlo, protože ... já prostě nevěděla. Nevěděla. Nikdy bych neřekla, že se můžu milovat dvě osoby zároveň, ale teď ... Ach jo. Stála jsem v Neverlandské hale, rozhlížela se po ní a snažila zapamatovat každý detail. Ano, stále byla kýčovitě obludná, ale něco mi říkalo, že už ji nejspíš nikdy neuvidím. Ten pocit vzrostl, když mne zezadu objaly Michaelovi paže.

"Ozvi se mi, prosím, až přistaneš, ano? Budu ti volat co nejvíc to bude možné."

Pocit z nenávratna ještě vzrostl a já měla chuť si tam sednout a začít brečet. Opřela jsem mu hlavu o jednu jeho paži, ale nic jsem neříkala. Cítila jsem jeho vůni, cítila jsem, jak se zvedá jeho hrudník a chtěla jsem si to co nejvíc užít, protože kdo ví, kdy ho zase uvidím. Jestli vůbec.  Políbil mne do vlasů.

"Zkus mi dát co nejdřív odpověď, ano? Budu čekat."

Přikývla jsem. Pak jsem se otočila. Poslední polibek. Naposledy mne k sobě pevně přitiskl a usmál se svým typickým odzbrojujícím Michaelovským úsměvem. Jakoby si ani nepřipouštěl, jak daleko odlétám. Za ten měsíc jsem poznala, jak v některých věcech sebevědomí je. No, jakpak by nebyl, já se jmenovat Michael Jackson. No nic...

            Sedla jsem si do letadla a s povděkem přijala od letušky deku, do které jsem se mohla zavrtat. Zeptala se mě, jestli chci něco k pití a já si dala vodu, i když bych si nejraději momentálně dala panáka. Bylo mi strašně moc smutno. Sáhla jsem si pro batoh, abych vytáhla kapesník, jenže jsem zavadila loktem o kelímek s vodou a vylila ji vedle sedícímu chlapíkovi rovnou do klína. Začala jsem se mu horečně omlouvat, ale on vůbec nevypadal, že ho nějaké omluvy zajímají. Tvářil se, jak kdyby mě nejraději promáčknul okýnkem ven. A s tímhle mám cestovat dvanáct hodin? Čím dál tím líp. Po tom, co milá letuška uklidila moji mokrou katastrofu, jsem raději zavřela oči a snažila se na sebe upozorňovat co nejméně. Probudil mne rachot – letadlo přistávalo na ranveji" v Londýně a já spala chlapíkovi na rameni. Teď už se netvářil vůbec vztekle, ale spíš chlípně .

"Omlouvám se, pane. Asi jsem usnula."

"Jo, to si teda usnula."

Divně se zašklebil. Snad ani nechci vědět, co tady se mnou prováděl, když jsem spala. Snažila jsem se ho nevšímat, i když jsem cítila, jak na mě zírá. Hned jak vypnul pilot motory letadla, zvedla jsem se a chvátala k východu. Jenže můj plán úplně nevyšel, protože se to samozřejmě zbrzdilo, protože ještě ani neměli otevřené dveře. Chlápek byl hned za mnou a zezadu se na mě přitiskl. Funěl mi do ucha.

"Kampak máš namířeno?"

"Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo."

Snažila jsem si hrát na drsňačku, ale přitom ve mně byla jen malá dušička. Bála jsem se. Jestli na mě Cedrik nebude čekat na letišti, tak jsem v háji.

"Jsi v Londýně poprvé?"

Ignorovala jsem ho. Celou dobu byl za mnou. Když jsem dávala policistům svůj pas, když jsem čekala, až přijede moje krosna.

"Můžete mě nechat na pokoji?!"

To už jsem to nevydržela.

"Já ti přece nic nedělám. A myslím, že mi něco dlužíš za ten politej klín. Myslím, že by ses měla podívat, jestli jsem opravdu uschnul."

Bože, byl fakt nechutnej. Zrovna přijela moje krosna. Konečně. Rychle jsem ji popadla a zamířila k posledním dveřím. Snažila jsem se nevšímat toho, kolik ten batoh váží, a že se pod ním lehce potácím. Chlapík naštěstí čekal pořád ještě na svůj kufr. Konečně jsem stála na anglické půdě a rozhlížela se po svém příteli. Jenže jediné, co jsem viděla byly davy lidí a Cedrik nikde. No bezva.

"Chceš s tím batohem pomoct?"

Lekla jsem a s batohem jsem se zřítila k zemi. Zase ten kretén. To už snad není možný. Snažila jsem se rychle zvednout, ale popruh krosny se mi zamotal kolem nohy a já se, jako na potvoru, nemohla vymotat.

"Nedělej scény, pomůžu ti."

"Krucinál, nešahejte na mě!"

Pobaveně zachrochtal (tak odpornej zvuk může fakt vydávat jen takové prase).

"Začnu křičet."

"Nějakej problém?"

Nikdy jsem Cedrika neviděla tak ráda, jako zrovna teď.

Chlapík naštěstí rychle vycouval.

"Ale ne, tady slečna se jen zamotala do batohu, tak jsem jí chtěl pomoct."

"Nedělejte si starosti, já se o svou holku postarám sám."

A chlápek vypadl. Fakt jsem si oddechla.

"Ty abys někdy něco nevyvedla, což?"

"Taky tě ráda vidím."

Cedrik se ke mně sklonil a lehce mě políbil na rty. Opatrně mi vymotával nohu z popruhu a já usykla bolestí. Jak jsem před tím prasetem ucukávala, popruh se mi kolem nohy utáhl a spálil mi kůži.

"Jocelyn, nezbořila si tam Jacksonovi ten jeho ranč?"

No, tak takhle moc rychle do reality mě vrátit nemusel.

"Když jsem odjížděla, všechno stálo na svém místě."

Vyplázla jsem na něj jazyk.

"A navíc v tomhle jsem nevinně. Ten chlap mě pronásledoval už z letadla. Bála jsem se."

Asi si všiml, že jsem z toho trochu rozhozená, protože se zatvářil omluvně, objal mne a políbil.

"Možná bychom se mohli zvednout tady z tý země, lidi na nás začínají divně koukat. Měl pravdu. Každý, kdo kolem nás prošel koukal, jak kdyby neviděl nikdy dva lidi se válet na letišti po zemi.

Chytl mne za ruku a šli jsme do metra.

            "Tak povídej! Jaké to bylo? Jaký je ten jeho ranč? Co jste všechno dělali? Byl na tebe hodnej?"

"Hodnej na mě byl. Ale ... podepsala jsem, že o tom nebudu mluvit."

"Tak mě to snad říct můžeš."

"Jenže já slíbila, že to neřeknu nikomu. Ale bylo to tam moc hezký. Má tam kolotoče, zoo, a tak. Fakt paráda. Bylo to jako měsíc v lunaparku."

Doufala jsem, že už se přestane vyptávat, ale Cedrik nevypadal, že by se dal mým slibem mlčenlivosti nějak přesvědčit. Z přemýšlení se mu dělala vráska mezi očima a byl momentálně fakt k sežrání. Musela jsem se začít smát.

"Ach Cede, kdyby ses právě viděl. Byl to krásnej měsíc, ale teď jsem zpátky v realitě a nemá cenu se k tomu vracet. Je to pryč."

Hned jak jsem to dořekla, věděla jsem, že je to pravda. Měsíc s Michaelem byl krásnej. Dokonalej, perfektní. Jenže realita není ani dokonalá, ani perfektní. Já patřím k Cedrikovi a do Londýna. Jak bych mohla žít ve zlatý kleci, pod hledáčkem novinářů? A i když miluju oba, Cedrik je ta realita a ta jistota. Už jsem měla odpověď. I když bolela.

I když jsem prospala dvanáct hodin v letadle, tak jsem se doma osprchovala a plácla sebou na postel.

"Jako přeci teď nebudeš spát. Chci tě vzít na večeři. Měsíc jsem tě neviděl a nenechám tě, abys mi usnula."

"Jenom pět minut. Abych dohnala ten časovej posun, chápeš?"

A taky jsem potřebovala, aby vypadnul a já si mohla zavolat. Jenže to nevypadalo, že by se mu někam chtělo.

"Hele! Tohle je postel pro jednoho!" zapískla jsem, když hopnul ke mně. Pohladil mi tvář.

"Stýskalo se mi, Joce."

"Neříkej mi Joce," zavrčela jsem.

"Ale taky si mi chyběl. Trochu."

Vyhrnul mi tričko a políbil břicho.

"Jenom trochu?"

"No, dobře, tak možná trochu víc."

Jeho rty stoupaly výš.

"Trochu víc?"

Chyběl mi moc...