Oxfordská - dvacátápátá kapitola

Když se šel Cedrik osprchovat, rychle jsem na sebe natáhla tričko a cupitala k telefonu a vytočila dlouhé číslo.

"Ahoj Miku, tady Jocelyn."

"Jocelyn, miláčku, už jsem se bál, že se ti něco stalo. Dorazila si v pořádku?"

"Promiň, nemohla jsem se dřív dostat k telefonu. Ale let byl v pohodě."

"To jsem moc rád. A..."

"Mám pro tebe odpověď, Miku."

"A ta je?"

Musela jsem polknout. Jeho hlas zněl šťastně. Tak moc si byl jistý, že za ním odjedu do Ameriky.

"Zůstanu v Anglii. Nezvládla bych žít v Americe. Miluju tě, ale nejde to. Promiň."

Chvíli bylo ticho.

"Jak myslíš," řekl jen a položil sluchátko.

"Vidím, že ses opravdu v Kalifornii nenudila."

Leknutím jsem shodila telefon ze stolku. Za mnou stál Cedrik s ručníkem omotaným kolem pasu a zjevně slyšel tu zajímavější část hovoru. Nevěděla jsem, co mu mám na to říct. Na tohle se totiž nedalo říct nic. Moje chyba, moje neskonalá blbost.

"Já věděl, že tě tam ošuká."

"Nemusíš mluvit sprostě.

"

To jsem možná říkat neměla, protože vztekle praštil do stolku a ten se odporoučel za telefonem.

"Krucinál, já si budu mluvit, jak chci. Co sis myslela? Že si odjedeš na měsíc na prázdniny, abys tam dováděla s Jacksonem, a pak všechno v pořádku a vrátíme se k hodnému blbečkovi Cedrikovi? Hlavně, aby ti nevychladla postel?"

"Ale takhle to vůbec nebylo."

"Ne? A jak to teda bylo? Zamilovala ses do něj, ale celej měsíc jste byli v celibátu, ale ty ses nakonec rozhodla, že se spokojíš se mnou? To je ještě lepší verze."

"Udělala jsem chybu. Každý chybuje."

"Některý chyby se neodpouští. Slyšel jsem, jak mu říkáš, že ho miluješ. To je teda výhra. Být s holkou, která miluje někoho jinýho."
"Cedriku, bylo to jen jedno uklouznutí. Miluju tebe. Už odmalička. Pořád. To se přece nedá smazat jedním lusknutím prstů."

"Koukám, že rozdáváš věty ‚miluju tě‘ na potkání. Myslím, že domovníkovi si to ještě neřekla."

Možná jsem se mohla ještě hádat, ale už se mi nechtělo. Nemělo to cenu. Cedrik měl pravdu. Neměla jsem to dělat. Nebo jsem alespoň měla počkat na telefon na příhodnější chvíli. Sklopila jsem hlavu k zemi.

"Najdu si jinej byt. Už o mně nikdy neuslyšíš."

Tak tohle zatraceně bolelo.

Cedrik jen trhl rameny a zaplul do svého pokoje. A já si konečně mohla sednout na podlahu a rozbrečet se. Tomhle se říká pořádně to pohnojit.

            Trvalo týden, než jsem si našla nový byt. Všechno bylo hrozně moc drahé a nebo moc daleko od mé práce. Nakonec jsem sehnala pokoj v obrovském bytu skoro v centru. Štěstí v neštěstí. Cedrika jsem za celý týden nepotkala. Vždycky se mu podařilo vyklouznout z bytu a zase proklouznout do svého pokoje, aniž bych ho jen zahlédla. Když už jsem měla většinu věcí přestěhovaných, musela jsem mu předat klíče. V jeho pokoji se svítilo. Nejistě jsem zaklepala na dveře.

"Vypadni!"

No, to je sice hezký, že na mě řve, ale já mu ty klíče dát musela. Vešla jsem dovnitř. A lekla se. Seděl na posteli, zíral do prázdna a vypadal, jak kdyby měl za minutu umřít. Byl bledý a pod očima se mu černaly obrovské kruhy.

"Přišla jsem ti dát klíče od bytu."

Nereagoval.

"Našla jsem si pokoj v centru."

"Gratuluju."

Sice silně ironické, ale alespoň nějaké slovo. Sedla jsem si k němu na postel.

"Mrzí mě to. Strašně moc mne to mrzí."

Kruci, už zase brečim. Během mžiku mně k sobě přitiskl a líbal na rty. Teď už jsme brečeli oba. Ale pak mne od sebe odstrčil.

"Nejde to. Nedokážu přestat myslet na to, že tě měl ten měsíc v posteli on."

"Ale, třeba..."

"Ne, prostě to nejde. Nech tady ty klíče a zmiz mi z života. Prosím." Dodal nakonec, když viděl, že se mi nechce moc hýbat.

"Omlouvám se."

Otočila jsem se ještě ve dveřích, ale on už zase zíral do prázdna.