Oxfordská - dvacátášestá kapitola

"Joce, pojď s náma na pizzu."

"Nezlob se, ale mám tady ještě moc práce, a pak půjdu rovnou domů."

John se zatvářil zklamaně, ale nakonec pokrčil rameny a odešel pryč. Osaměla jsem. Chudák. Už měsíc, co zjistil, že jsem se rozešla se Cedrikem se snaží. Jenže marně. Jestli jsem něco nechtěla, tak další bláznivý vztah. I když byl John moc milej kluk. Když jsem se odstěhovala, zjistila jsem, jak moc jsem najednou sama. Cedrik tu vždycky byl, i když jsme spolu nechodili, byl to můj nejlepší kamarád. Možná jsem si měla uvědomit dřív, jak moc vztahy ničí přátelství. Nejsem si jistá, jestli ten půlrok stál za tuhle ztrátu. Nehledě na to, že jsem se pořád nedokázala tak nějak smířit s tím, že už bych ho nikdy neměla vidět. A Michael... Další ze seznamu: Tak tohle si, Jocelyn, totálně pohnojila.  Ten už se totiž taky neozval. Každý den se stal rutinou, něčím, co jsem se snažila přežít. Na tohle byl totiž krátkej i můj optimismus. Do práce, z práce, domů, do postele, pár hodin tupého čučení na televizi, spánek, práce. Nejhorší byly víkendy. Toulala jsem se ulicemi Londýna a doufala v zázrak – marně. Ráda bych řekla, že moje melancholie měla za následek i zlepšení rovnováhy, ale spíš  to bylo ještě horší, protože už mě nikdo nezvedal ani neoprašoval. Prostě jsem jen každou chvilku sebou někam řízla nebo něco rozbila. Unaveně jsem si promnula oči a rozhodla se, že už to dneska zabalím. Seběhla jsem ze schodů a ze stínu budovy vystoupila postava. Nefalšovaně jsem se lekla a napadlo mne, jestli se třeba Patrick nevrátil, aby mi ještě jednou manuálně vysvětlil, jak velkou chybu jsem udělala, že jsem ho poslala k vodě. Jenže to nebyl Patric, ale Nina. Dlouho jsem ji neviděla – už neměla na hlavě ty copánky, ale jinak vypadala pořád stejně. Co ta tu dělá. Rozhodla jsem se, že ji budu ignorovat, protože se mi nechtělo mluvit s nikým, natož s bývalou přítelkyní mého přítele. Taky bývalého.

"Hej, Joce, nedělej, že mě neznáš!"

V hlase měla vztek. Možná sem ji nemusela obcházet tak velikým obloukem. Otočila jsem s jasným rozhodnutím, že se nedám.

"Jmenuju se Jocelyn, tak to, laskavě, respektuj.

"

"Včera jsem potkala Cedrika."

"No a?"

"Vypadal strašně. Prý jste se rozešli. A taky říkal, žes mu nasadila parohy."

"Nemyslím si, že by ti po tom něco bylo."

Co to, krucinál, hvězda jasná, zkouší?

"Myslím, že je mi po tom hodně. Nechala jsem ti ho. Viděla jsem, jak na něm celou dobu, co jsme spolu chodili visíš očima, jak mě nenávidíš. A jak on, aniž by to opravdu vnímal, na tom byl úplně stejně. A najednou se dozvím, že to bylo k ničemu, protože ty si, očividně, nedokážeš vážit nejlepšího kluka v Anglii a klidně si dovádíš s jinejma. A já nedopustim, aby se trápil."

"Trhni si nohou."

Kráva jedna. Chtěla jsem ji zase obejít, ale normálně mi skočila do cesty.

"Já nevím, co po mně chceš. To ty si pustila Cedrika k vodě a jestli jsem v tom figurovala já, to už je jedno. To ty sis chtěla hrát na hodnou holku, ne já. Jestli je na tom Cedrik tak špatně, mohl mne zkusit kontaktovat. Ale on to neudělal. Ví moc dobře, kde pracuju. Stejně, jako ty, očividně."

"Možná ti to nedošlo, Joce, ale ty si ta, co udělala chybu."

"A ty si zase ta, který se to vůbec netýká, tak táhni k čertu."

A soptící vzteky jsem vyrazila pryč. Naštěstí se mi už nepokoušela postavit do cesty, jinak bych jí snad i fyzicky ublížila. Ale její slova mi přeci jen nasadila brouka do hlavy. Cedrik mi chyběl. Strašně moc. A jestli se ani on s naším rozchodem tak snadno nesmířil... Nestálo by za to, zkusit ho kontaktovat. Jenže... přilézt k němu s prosíkem se mi zrovna moc nechtělo. Mám taky nějakou hrdost a holky, které se nedokázaly vyrovnat s rozchodem, ať už sebevíc bolel se mi hnusily. A tak jsem to nechala být, třeba se to časem spraví samo. Nějak.

            Jenže se to nespravilo ani za další měsíc, a když těch měsíců uběhlo šest, všechno bylo pořád nějak stejný. Pořád mi chyběl, pořád jsem se nebyla schopná odpíchnout ode dna, kam jsem se sama, vlastní blbostí dostala. A pak jsem se dočetla v novinách, že má Michael přiletět do Londýna. Ještě líp. Nejraději bych se zdekovala na druhou stranu světa. Nebo alespoň Anglie – k rodičům. Jenže v práci mi šéf naložil tolik, že nějaká dovolená nepřicházela v úvahu. Ale to, že by se mě pokusil vyhledat byla šance jedna ku milionu. O něm jsem totiž taky neslyšela. Tedy ... pokud nechodily dopisy k Cedrikovi do bytu – tam bych se o nich asi jen těžko dozvěděla. Na druhou stranu byl Michael další na seznamu lidí, kterým jsem hodně moc ublížila a já jsem si byla stoprocentně jistá, že už o mně nikdy nechce slyšet. A dopis od fanoušků, kdy a kde budou Michaela sledovat a před kterým hotelem budou spát? Výsměch! Před rokem bych už balila spacák a teď? Raději nad tím moc nepřemýšlet...

            Protáhla jsem si rozbolavělý krk a ani mne moc nepřekvapilo, jak mi zakřupaly kosti. Ještě pár takových večerů v práci a budu si moc shánět novou páteř. Nejlépe i s hlavou, tahle stará už mi beztak leze na nervy.

"Hodně práce?"

Lekla jsem se. Tak moc, že kolem neproletěl jediný předmět k zemi. Jen jsem seděla a – zírala. Ve dveřích, s povinnou ochrankou za zády stál Michael s rouškou na tváři, brýlemi na očích a v klobouku. Víc se zahalit nemohl?

"Miku..."

I tohle jedno slovo, které jsem ze sebe s poměrnou obtíží vypravila byl úspěch. Přímo obří úspěch, protože já momentálně nevěděla, co si mám myslet. Co tady, kruci, dělal?

"Víc mi neřekneš? Co takhle: "Ráda tě vidím, jak se máš, co děláš, promiň, že jsem ti neodpověděla na jediný dopis a telefon, měla jsem moc práce."

Ne, že bych mu nic z toho říct nechtěla, ale jaksi jsem nemohla. Nevím, co je horší. Jestli předměty poroučející se kolem mě k zemi kosmickou rychlostí nebo totální paralýza.

"Jocelyn, alespoň zavři pusu, vypadá to zvláštně, když na mně takhle zíráš."

"Nezírám!"

Hurá. Není nad zdravý vztek.

"Jak si vůbec dovoluješ sem jen tak vtrhnout? Bez ohlášení? A kdo tě pustil dovnitř? A proč si, kruci, nesundáš alespoň ty brejle, když se mnou mluvíš, nesnáším, když ti nevidím do očí."

Teď zase zíral Michael. Asi. Přes to jeho stupidní zahalení nebylo vůbec nic vidět. Ale nakonec krátce pokývnul bodyguardům a ti se odporoučeli za dveře. Pak si sundal brýle i roušku a já poznala, že se směje. No, alespoň něco, protože bych asi nepřežila, kdyby se urazil a odešel. Zajímalo by mne, kdy začnu nejdřív přemýšlet, a pak mluvit. Asi nikdy. Na druhou stranu – nemusel mi říkat, že na něj zírám. Pak překonal poměrně rychle vzdálenost, která nás od sebe dělila a objal mne.

"Chybělas mi!"

A všechno se mi to vrátilo zpátky. Ty společné chvíle strávené v Neverlandu. Bláznivé hry, kdy jsme celý den lítali jak střelení a snažili se jeden druhého napálit. Večeře, které kolikrát končily v našich vlasech, místo v žaludcích. Tajně ukradené polibky přes den, aby si personál nevšiml, i žádostivé doteky v noci, kdy se ke mně přitiskl pod dekou. Vzpomínky měly neuvěřitelnou sílu a já si najednou všimla, že mi po tvářích tečou slzy. Všiml si i on, protože mi je opatrně rukou setřel, v očích zmatek.

"Copak se děje?"

"Ach Miku," zafňukala jsem. "Kdybys věděl..."

Dál už jsem mluvit nemohla. Tiskl mne k sobě a nechával vybrečet.

"Možná bys mi měla pár věcí objasnit."

Navrhl nesměle a já přikývla. Zasloužil si to.

"Nemohla jsem odpovědět na tvé dopisy ani telefony, protože jsem o tom nevěděla. Po tom..." nádech, "po příletu do Londýna, po tom, co jsem ti volala, jsem se rozešla se Cedrikem..."

"Já asi špatně slyším."

"Jen mě to, prosím, nech vypovědět. Neměla jsem v plánu podvádět vás ani jednoho. Jenže... po příletu na Neverland se to všechno ... nějak zvrtlo. A já najednou nevěděla, co dělat dál. A pak jsem se rozhodla, že nemůžu opustit svůj starý život, život tady a vedle Cedrika. Jenže on ten náš telefonát slyšel a okamžitě se se mnou rozešel. A já se od něj odstěhovala a od té doby ho neviděla. Proto jsem nedostala jediný tvůj dopis, ani nevím o tom, žes mi volal. Cedrik mne nejspíš bude nenávidět do konce života, natož, aby mi předával vzkazy od člověka, s kterým jsem ho podvedla."

Michael vypadal, jako by mu právě jeho nejoblíbenější hračku přejel před jeho očima buldozer, a kdybych se právě necítila jako spráskaný pes, možná bych se mu i začala smát. Jenže teď jsem spíš čekala, že na mně bude ječet nebo na mně plivne. Naštěstí neudělal ani jedno.

"Ty jsi opravu trubka, Jocelyn. Když už nikam nepadáš, namočíš sama sebe do maléru."

"Ty.. ty se nezlobíš?"

Nejistě jsem na něj zamžourala, ale bezpečí jeho náruče jsem neopustila. Pro jistotu – kdo ví, jak dlouho si ho ještě budu moci užívat.

"Zlobil jsem se na tebe, když ses se mnou rozešla třema větama po telefonu. Zlobil jsem se, protože jsem si přišel využitý a zneužitý. Vyspat se s Michaelem Jacksonem, a pak zmizet z mýho života a možná bavit zábavnýma historkama kamarádky."

"To bych nikdy neudělala!"

Nevšímal si mně.

"Ale pak jsem se zlobit přestal. Říkal jsem si, že si měla třeba opravdu vážný důvod, proč se nepřestěhuješ ke mně, a byla by škoda přijít o kamarádku. Obzvlášť, když pravých přátel mám tak málo. A tak jsem ti napsal dopis. A pak další – bez odpovědi. Říkal jsem si, že se třeba někam zatoulaly. Zkoušel jsem volat, ale nikdy jsem se nedovolal jinam, než na záznamník. Když si neodpovídala ani na vzkazy na záznamníku, řekl jsem si, že je konec. Ale stejně jsem se s tím nedokázal tak snadno smířit. A proto jsem přišel sem. Abych se dozvěděl odpověď. Ale ... že tě tu najdu vychrtlou, s kruhy pod očima a nakonec i ubrečenou, to jsem opravdu nečekal. Měla si se ozvat, napsat, cokoliv. Pomohl bych ti. To přece přátelé dělají!"

Přátelé. Jasně. Jak jsem mohla doufat, že se náš vztah vrátí do starých kolejí? Ale na jeho monologu mne zaujalo hlavně to, že Cedrik nikdy nezvedal telefon. Nepatrný strach se zahlodal někam do srdce a odmítal mne opustit. Řekla jsem to Michaelovi.

"Zajedem tam," řekl hned. "Abys měla klid. I když si myslím, že spíš trucuje."