Oxfordská - dvacátásedmá kapitola

Jenže Cedrik netrucoval. Zvědavá sousedka, s pusou otevřenou, když přede dveřmi uviděla slavnou hvězdu nám ochotně sdělila, že ten "roztomilý blonďáček", co tam bydlel umřel. Prý autonehoda. Možná říkala ještě něco, ale já už ji neslyšela. Jakoby mi srdce sevřela ledová ruka, a už mě nepustila. Ne! To není možný! Prosím! Ať mi někdo řekne, že je to hloupej vtip. Že mne chce Cedrik jen vytrestat za to, jak moc hnusně jsem se chovala. Jako v mlze jsem vnímala, jak mne starostlivé ruce vzaly do náruče a nesly někam pryč. Slyšela jsem samu sebe, jak vzlykám, i když mi bylo v tu chvíli všechno jedno. Všechno a všichni.

"Jocelyn, prober se! Slyšíš?!"

Michael mne starostlivě pleskal po tváři a já konečně byla schopná zaostřit jeho tvář.

"Pojedeš se mnou na Neverland! Teď hned! Jen dej, prosím, někomu vědět, že odlétáš, ano?"

"Nikam nejedu! Je to jen nějaká trapná zkouška! Domluvili jste se na mně! Co udělám, že jo?"

Ani jsem si neuvědomila, že buším do Michaela pěstmi a ječím na něho, zatímco mi po tvářích tečou slzy bezmocného vzteku. A on se nechal. Nakonec mě k sobě přitiskl.

"Ne, zlatíčko. Je mi to strašně moc líto. Opravdu a upřímně. Ale prosím! Já tě nenechám samotnou. Ne teď a ne takhle."

Nakonec jsem s ním souhlasila a nadiktovala mu číslo rodičů, aby jim oznámil, že nějakou dobu nebudu doma....

            Vážně jsem se snažila komunikovat a být milá, ale spíš to mělo opačný účinek. Ani nedokážu spočítat, na kolik lidí jsem za ty dva uplynulé týdny ječela. A nejvíc to schytával chudák Michael, který všechno snášel se stoickým klidem. A já? Nemohla jsem to unést ani pochopit. I když jsme spolu nemluvili, pořád zůstávala naděje, že se jednou udobříme a já budu mít zpátky svého kamaráda, svoji spřízněnou duši. Namísto toho jsem musela vstřebat to, že se mi už nikdy nevrátí, že už nikdy neuslyšim to jeho: "dobrý, Joce?" Michaelovi se dokonce podařilo zjistit, co se doopravdy stalo. Prý jeli z nějaké diskotéky a řídil Cedrikův opilý kamarád, když je strhl v rychlosti do protisměru rovnou pod kamion. Sedělo jich v autě pět a nikdo to nepřežil.

"Je ti jasný, že kdyby jste se nerozešli, tak si tam mohla sedět s nima?" hučel do mě Michael.

Jak ráda bych tam s nima seděla! V tu chvíli. Odejít s ním a nemuset prožívat tohle. Bála jsem se usnout, protože se mi pak zdály odporné sny plné rozbitých aut, v kterých seděl Cedrik a já se musela dívat, jak křičí bolestí, řve, ať mu pomůžu a já se k němu přes pomačkané plechy nemůžu dostat. Den ode dne mi bylo hůř a já si nedokázala představit, že mi někdy bude líp... Celých čtrnáct dní se ode mne Michael nehnul ani na krok. Dokonce si i v noci ustlal v mé ložnici – na zemi – a snažil se rozptýlit mou nespavost historkami a někdy i zpěvem. Marně. Ale po čtrnácti dnech mi řekl, že se musí vrátit do práce, ale bude se mnou, co nejčastěji to bude možné. Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno.

            "Jocelyn, trhá mi srdce, když tě takhle vidím."

Seděla jsem v okně a pozorovala, jak měsíc hází na trávu stříbrné stíny. Byly asi dvě hodiny ráno a Michael se právě vrátil z nějakého natáčení nebo co.

"Kdybych sem nejela, nikdy by se to nestalo."

"Ale ty si sem jela. Mělo to tak být. A ty si přežila. Musíš se zvednout! Musíš jít dál!"

"Ne, nemusím."

Asi jsem ho vyděsila, protože mne najednou držel za ramena a otočil mě k sobě.

"Nebyla to tvoje vina! A koukej se probrat! Stalo se to, a už s tím nic neuděláš. A namísto toho, aby si nesla jeho památku a všem okolo vyprávěla, jak úžasný člověk to byl, tak jen sedíš a lituješ sebe, lituješ jeho. Prober se, Jocelyn. A až se probereš, tak se podívej na tu hromadu nemocných dětí, co tu denně projde. Cedrik sedl do auta s opilým řidičem a zaplatil za to."

Vrazila jsem mu facku. A pak ještě jednu. Bylo mi jedno, že má pravdu, protože takhle o mém Cedrikovi nikdo mluvit nebude! Aniž bych čekala na reakci, vypálila jsem z domu pryč. A pak z celého Neverlandu. Jen tomu všemu na chvilku utéct!

            Utéct jsem chtěla, ale moje fyzička si o tom myslela své. K běhu mám odpor od malinka a tady se to projevilo. Než jsem doběhla k hlavní bráně Neverlandu, plivala jsem plíce a musela jsem se zastavit, abych popadla ztracený dech. Michael očividně tenhle problém neměl, protože jakmile jsem se mohla znovu narovnat a pořádně se nadechnout, měla jsem ho za zády a nevykazoval jednou známku zadýchání.

Hm, tohle mi úplně nevyšlo. Alespoň jsem se kousek proběhla. A když jsem se mu podívala do očí, došlo mi, jak pitomě jsem se poslední dny chovala.

"Omlouvám se," zamumlala jsem s pohledem upřeným na vyasfaltovanou silnici. Omlouvání se není zrovna moje nejsilnější stránka, takže ze mne vypadlo jen neurčité zamumlání. Naštěstí Michael mi rozuměl a moc dobře.

"To je v pořádku, Jocelyn."

O objal mne. Potřebovala jsem to a on to věděl. Potřebovala jsem jeho hřejivé obětí, ten pocit, že se o něj klidně můžu opřít a nechat se konejšit. Bolest nad ztrátou Cedrika nezmizela, ale objevil se pocit, že se s ní zvládnu poprat.

"Je ti už líp?"

"Trochu" fňukla jsem.

Jak by bylo fajn, kdyby mě teď políbil a odvedl mě do domu. Nejlíp rovnou k sobě do postele. Jenže jestli někdo něco takového nedělá, tak rozhodně Michael. Domů mě sice odvedl, ale bez polibku a v posteli jsem zůstala sama. Pohladil mne starostlivě po tváři, to ano. Dokonce i polibek přisadil, ale jen kamarádský, na tvář. Pak se otočil, zavřel za sebou dveře a nechal mě samotnou, na pospas černým myšlenkám, studu nad tím, jak jsem mu vrazila dvě facky a v neposlední řadě i touze, která mi pulzovala tělem a nutila vyskočit z postele a křičet na něj, ať se vrátí, že ho potřebuju teď, hned, tady a bez oblečení. Takže jsem se otočila na druhý bok a konečně, po několika dnech usnula tvrdým a bezesným spánkem.

            "Jocelyn, vstávej."

Vyskočila jsem poděšeně z postele, zakopla o Michaela, který u mě klečel, udělala kotrmelec a rozplácla se o dva metry dál. Rychle jsem se pokusila postavit, ale stabilita mého těla po probuzení nebylo zrovna ideální, takže jsem se spíš potácela a nejistě mžourala do jeho rozesmátého obličeje. A začala se dopalovat. Co je tohle za stupidní hru.

"Rád vidím, že se dostáváš do staré dobré stability. Tedy spíš nestability."

"Co? Jak? Proč?"

Aha, takže i slovní zásoba opět zaostává někde na druhé straně zeměkoule.

"Jsou tři hodiny odpoledne, tak jsem myslel, že bys mi třeba ráda pomohla s dětmi. Kdybys teda chtěla. Dnes nikam nemusím, mohli bychom si užít pěkný den."

Sice jsou tři hodiny odpoledne, takže z toho dne už moc neprožijem, ale kdo by se s ním hádal, že jo? Obzvlášť, když vypadá tak sladce, jako právě vypadá. Jenže kdy Michael nevypadá sladce? No, možná, když se zahalí do svých stopadesáti vrstev oblečení a přisadí roušku i s brýlemi, tak by se o tom dalo polemizovat. Trochu.

"Dej mi deset minut a hned jsem dole, ano?"

Uličnicky se usmál a doslova vytančil z mého pokoje. Cítila jsem se, jako bych prospala sto dní. Lehce otupělá, ale vcelku odpočatá. Snažila jsem se myslet na Cedrika co nejmíň. Pořád jsem cítila tu tupou bolest, někde u srdce, ale už o dost snesitelnější. A když budu Michaelovi pomáhat s capartama, alespoň se trochu rozptýlím.  Doufám.

            Ze slibovaných deseti minut jsem udělala půl hodinu, ale Mike seděl v kuchyni na opěradlu židle a tvářil se, že zrovna přišel. Byla jsem mu vděčná – normálně by mi udělal posměšnou přednášku o ženském vnímání času.

"Chceš snídani, oběd nebo rovnou svačinu?"

"Snídani." A vyplázla jsem na něj jazyk. To je toho, vstát jednou ve tři odpoledne.

Z lednice vytáhl lívance, bohatě polité sirupem a nastříkal na ně dvě tuny šlehačky. Docela záhul na to, že si nepamatuju, co jsem poslední dny vlastně jedla. Teda – jestli vůbec něco. Poctivě jsem se do té porce pustila a snažila si nevšímat si toho, jak mé žvýkání rentgenuje zvídavým pohledem.

"Cítíš se na to, jít mezi děti?"

"Když jsem tu byla poprvé, a ty si pracoval, starala jsem se o ně, to nevíš?"

"Samozřejmě, že to vím, Jocelyn. Nemyslíš si, že nevím, co se na mém ranči šustne, že ne?"

Hm, myslela jsem si to.

"Samozřejmě, že ne. Nač by tu jinak byly všude ty kamery, že ano?"

Chvilku se tvářil dost zvláštně. Taková směsice nepochopení s podezřívavým úlekem. Ale pak mu naštěstí došlo, že to měl být vtip, takže se zazubil a tentokrát vyplázl jazyk on na mne.

             Padla jsem do postele úplně hotová. Děti a Michael byli dohromady vražedná kombinace. Všichni lítali jako blázni (nejčastěji za mnou), pořád něco chtěli a Mike sám vydal za tucet dětí. Neskutečně hyperaktivní, praštěnej, smějící se jak puberťák. Milovala jsem ho. Tak strašně moc. V tu chvíli mi bylo jasný, že musim pryč. Co nejdřív, jinak mne to zabije. Kdykoliv se usmál, píchlo mě bolestivě u srdce. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a rozbrečela se bezmocným, sebelítostivým pláčem.