Oxfordská - závěrečná kapitola

"Proboha, Jocelyn, ty zase vypadáš. Probrečela si zase celou noc, co? A to jsi včera vypadala, že už se z toho docela dostala."

Ráno mne přivítaly Michaelovi litanie a jedno hřejivé objetí, které mi málem způsobilo další záchvat pláče. Jak mu bušilo srdce a jak krásně voněl.

"Dostala. Ale budu muset odjet. Už jsem tady strašně moc dlouho. Pomohl si mi. Strašně moc a já ti za to děkuju. Vážím si toho."

Možná jsem doufala, že mne bude přesvědčovat ať zůstanu. Nějaký náznak dřívějších citů. Ale nic.

"Jak myslíš. Ale jen, prosím, pamatuj, že tady máš dveře vždycky otevřené. Kdybys kdykoliv cokoliv potřebovala, stačí jen zvednout telefon a já zařídim co bude v mých silách, ano?"

Přikývla jsem a rychle běžela nahoru zabalit si batoh a trochu promáčet spodní prádlo vlastními slzami.

            Limuzína čekala před vchodem a za volantem Sam. Hodný strýček Sam se svým typickým úsměvem. Bylo mi to všechno tak moc líto. Jenže se očividně nedalo nic dělat. Poslední objetí na rozloučenou. Kdo ví, kdy ho zase uvidím. Možná nikdy.

"Miluju tě. Mrzí mě, že jsem to tenkrát tak pohnojila a vím, že už s tím nic nenadělám, ale myslím, že bys to měl vědět. Sbohem."

A naskočila jsem do auta.

"Jeďte, Same. Hlavně rychle, prosím."

A on na to opravdu šlápl. Takovej trapas! Ale ulevilo se mi. A to dokonce tak, že moc.

V koutku duše jsem sice doufala, že něco udělá. Třeba, že skočí do auta (i když z jeho řidičských schopností nejvíc těží automechanici) a vyzná mi nehynoucí lásku jako v nějakym romantickym slaďáku. Jenže to by tenhle život nemohla žít praštěná Jocelyn. Když jsem se otočila, už tam nestál. Asi se mu taky ulevilo. Že už jsem pryč.

            Z Londýna jsem zamířila domů. K rodičům. O starou práci jsem beztak svým, poměrně bezhlavým, útěkem do Ameriky nejspíš přišla a navíc – Londýn nechci nějakou dobu vidět. Asi tak sto let. Nebo možná taky stopadesát. Pro jistotu.

Rodiče měli naštěstí dost pochopení a ani se neptali, kde jsem byla. Jen se zeptali, jestli se už cítím líp a řekli, že je jim to se Cedrikem moc líto. Vím, že to mysleli upřímně, ale nikomu to nebylo líto víc než mně. Ztráta pořád ještě bolela.

Stará známá postel. Staré známé šeredné tapety a jeden jediný plakát s Michaelem. Strhla jsem ho. Už žádné fanouškovství, už žádné kontakty, vzpomínání a upínání se na minulost. Začít od začátku. Znovu.

            Seděla jsem za kuchyňským stolem a snažila jsem se vymačkat trochu majonézy ke své bramborové kaši s rybou (nemůžu si pomoct, mně to prostě takhle chutná). Lahvička mi ale vyklouzla z ruky a spadla přímo doprostřed kaše s velmi efektním mlasknutím. Povzdechla jsem si. Nemůžu přežít alespoň jeden den bez jediné pohromy? Vylovila jsem ji a poctivě všechnu kaši začala olizovat. Alespoň, že rodiče nejsou doma. To by bylo zase řečí. Teprve týden doma, a už mi všechno lezlo na nervy. Chtěla jsem si dát ještě jeden týden, a pak vypadnout pryč. Docela mne lákalo nějaké přímořské město. Porsthmouth, Liverpool, něco takového. Nebo možná vycestovat do zahraničí a učit angličtinu? Něco se určitě najde. A čím dál, tím líp.

"Chutná?"

Až mi zaskočilo. Michael stál ve dveřích a díval se, jak pěkně olizuju lahvičku. Alespoň, že mi jazyk nepřimrzl na místě.

"Ono mi to tam... Nějak to... Spadlo."

"No, předpokládám, že tohle není asi váš tradiční způsob stolování."

V hlase mu zněl smích. Tedy alespoň myslím, že se smál, protože byl opět důkladně zahalenej od hlavy až k patě. Co on z toho má. A vůbec – co tady vlastně dělá?

"Co tady děláš?"

"Co myslíš?"

"Zapomněla jsem si u tebe ponožky a tys mi je osobně přivezl, protože se bojíš, že se balíček někde zatoulá?"

"Skoro ses ztrefila."

"Prosím, Miku, sundej si alespoň ty brejle, víš, jak moc nesnášim, když ti nevidím do obličeje."

Sundal si je. Žádné překvapení, zubil se. A když si vzápětí sundal i černou roušku, poznala jsem, že se zubí od ucha k uchu.

"Nebo ses mi přišel smát? Na to si tak dalekou cestu vážit nemusel."

Cítila jsem, jak mi do očí vstupují slzy, ale rozhodně jsem nechtěla dopřát mu to potěšení vidět brečet. Zakašlala jsem, abych zakryla lámající se hlas.

"Chceš... Chceš kafe nebo něco. Rybu?"

"S lahvičkou hořčice nebo bez."

"Ty se mi zdáš." Teď už mi ale opravdu začínal lízt silně na nervy.

"Víš co, raději rychle řekni co chceš. Vyznat lásku si mi stejně nepřišel, tak na co obcházet kolem horké kaše."

A Michael nasadil výraz malého kluka, kterému spadly všechny hračky do kanálu. Cítila jsem, jak mi vyschlo v krku.

"Co? Přišel?"

"Když ty si to všechno zkazila, Jocelyn!"

Patetické zaúpění se vším všudy. On si snad ze mě dělá srandu. Asi poznal, že se začínám zlobit, protože vzal moji ruku do své.

"Chybíš mi. Strašně moc mi chybíš. Nemůžeme to, co se stalo smazat? A začít znovu? Nejlépe v společně v Neverlandu. Už napořád."

Nemohla jsem uvěřit tomu, co mi říká. A do mysli se kradla myšlenka na Cedrika. Přišla jsem si, jako bych ho zrazovala. Jako bych špinila jeho památku. I když jsme se před jeho smrtí rozešli ve zlém, nepřipouštěla jsem si to a pořád si ho přivlastňovala. A ten pocit bolel. Bolel hodně moc někde  u srdce. Nadechla jsem se, abych ho odmítla – zase. Jenže pak jsem se podívala Michaelovi do očí. Bylo v nich tolik vřelého a upřímného citu. A všechen zaměřený na mně. Div jsem se pod tou tíhou emocí nerozbrečela. Nemohla jsem ho odmítnout. Čistě jen proto, jak moc jsem ho milovala. Milovala a toužila po něm celou svou duší. Podala jsem mu ruku:

"Ahoj, já jsem Jocelyn."

Stiskl ji:

"Michael. Těší mne, že tě poznávám."

A pak se rozesmál, přitáhl mě k sobě a konečně, po dlouhé době, políbil.