Talanka | Elena Sawyer - Třináctá kapitola

                       Kdyby se na ni někdo podíval, nevěřil by, že ta osůbka, choulící se v tlumeném světle nad hrstkou papírů bývala krásná zlodějka, potvora a osten v oku anglického přístavního města. Tady seděla dívka s rozcuchanými vlasy, špinavou tváří zmáčenou slzami. Občas ustala v psaní, zavřela oči a rozplakala se. Byly dva dny do popravy a Elena Sawyer psala svou poslední zpověď...                

            Kapitán James Biff sledoval dalekohledem španělskou loď. Nevěděl co se děje, protože si jeho fregaty očividně nevšimli. Viděl, jak připravují na ráhno zrádnou oběšeneckou smyčku. "Co je to za barbarský zvyk, věšet lidi v neděli" zamumlal si pro sebe. Na Fregatě Retribution byl dávno vyhlášen bojový poplach a námořníci čekali na svých bojových stanovištích. Nemuseli čekat dlouho. James to viděl ve svém dalekohledu jasně. Přiváděli na oběšení ženu. Ženu! Oblečená velice prostince. Jen v dlouhé, bílé košili, sahající jí na holá lýtka. Krátké vlasy dosahovaly sotva ramen.

"Pálit" zvolal divoce. Propukla vřava. Překvapení Španělé ani nestihli dostatečně včas zareagovat a už byla Retribution u nich a zahákovala nepřátelskou loď. Boj byl rychlý. Kapitán byl zabit jako jeden z prvních a po něm šli důstojníci. Nakonec Jamesovi předal nejvýše postavený přeživší důstojník šavli a vzdali se. Vítězství se rozlévalo Jamesovými žilami jako opojná tekutina. Až když se začali zavírat zajatci vzpomněl si na dívku, kvůli které boj tolik uspěchal. Zavolal si k sobě svého lékaře a prohledávali systematicky palubu. Ostatně, netrvalo jim to dlouho. Ležela zhroucená u kotevního lana a nejevila známky života. Doktor ji zběžně prohlédl.

"Nemusíš mít obavy, je na živu. Jen si ji musím vzít k sobě na marodku. Vlastně nejlepší bude, když si ji vezmu do své kajuty, aby náhodou tvé muže nenapadlo užít si s ní. Takhle to bude bezpečnější."

James se na něj pátravě zahleděl: "Pokud i tvé úmysly jsou čité."

"Jsem lékař, ne prase."

            A tak se Elena dostala do doktorovi kajuty, kde ji pečlivě prohlédl a ošetřil rány. Přišel se na ni podívat i kapitán.

"Jak je jí?"

"Divím se, žes jí vůbec viděl stát na vlastních nohách. Má silný otřes mozku, nejspíš s ní někdo praštil ošklivě o zem. Soudím tak podle odřeného obličeje. Pak jsou tu nějaké modřiny, škrábance. Je potlučená. Kdo ví, co s ní doni prováděli, nebožačka."

"Myslíš, že není Španělka?"

"Určitě ne. Ze spaní mluví anglicky."

"Proč ji asi chtěli pověsit? Že by špiónka? Čarodějnice?"

"Těžko říct. Nebo prostě jen holka, co se dostala v nesprávnou chvíli na nesprávné místo."

"Snad. Ale až se probere, chci ji pořádně vyzpovídat. Doufám, že nemám na palubě vražedkyni, či něco podobného."

"Neboj. Je pod mým dohledem a já ti dám včas vědět."

            Druhého dne se Elena probrala. Ztěžka otevřela oči a snažila si vybavit události minulých dnů. Pak jí došlo, že vlastně má být už mrtvá. Vedli ji přeci pod lano. Ale pokud je tohle onen svět, je dost podivný. Je cítit mořem a dokonce se i houpe, jako loď. Snažila se rozhlédnout se kolem, ale viděla stále dost rozmazaně. Kousek od ní seděl u malého stolku muž a četl si. Chvíli jí trvalo, než na něj zaostřila. Ale když ho poznala, měla problém, aby neomdlela znovu.

"Thomasi!"

Prudce se otočil a přiskočil k ní.

"Pššš. Nechceš přece, aby se dozvěděli, kdo doopravdy jsi."

"Jak, co?"

Položil jí prst na ústa.

"Neboj se, maličká. Tady si v bezpečí na anglické lodi. Než ti doni stačili přetáhnout oprátku kolem krku, přirazila naše fregata a zajmula ji. Teď už je na cestě do Anglie i s anglickou posádkou a donama v podpalubí pěkně pod zámkem. Nevím, co jsi zažila, ale asi tě tam pěkně zřídili. Měla si otřes mozku a jsi ošklivě potlučená."

"Tys lékař na královské fregatě?"

"No jo, už je to tak. Náhoda nás znovu svedla do hromady."

"A já už ti podruhé dlužím za život."

"Ale ne, jen jsem ti poskytl azyl ve své kajutě. Proč máš tak odřenou tvář?"

"Na lodi byl důstojník, kterej zjevně neměl dlouho ženskou. Když jsem se  snažila bránit, ubalil mi ránu, která mne poslala k zemi. Trošku jsem se odřela. No, nakonec se mu to povedlo, a pak chodil každej večer..." odmlčela se

"A zbitá jsi proč?"

"Ále, nechtěla jsem dát svůj život lacino a trochu se rvala. Myslim, že sem jim uštědřila pěkný rány, než mne svlíkli a narvali na mne tu potupnou košili."

"A pověsit tě chtěli z jakých důvodů?"

"Hm... Pokládali mě za špiónku?"

"Cože?!"

"No jo. Myslela sem, že se ukryju před dědečkem na anglické fregatě jako lodník v mužském převlečení. Ale bohužel mi to nevydrželo moc dlouho a dva lodníci poznali, že nejsem chlap. Ale tak to ještě šlo. Stačilo s nima spát a měla jsem klid. Než nás zajali a ty kreténi prozradili, že sem ženská. Možná si mysleli, že tím získají svobodu nebo nějaký výhody. Ale výsledkem bylo jen to, že hnili pořád ve stejný díře a já, která nedokázala uspokojivě vysvětlil svůj převlek měla viset na ráhnu."

"Ale teď musíme vymyslet uspokojivou zástěrku pro kapitána, aby tě nechtěl pověsit taky. Neboj, něco vymyslím. Ty spi. Potřebuješ to."

S ulehčením zase zavřela oči.

            Když je zase otevřela, následoval druhý úlek toho dne. Nad ní stál kapitán. A byl to další starý známý. Kluk z Orionu, který jí dal kapesník na rozříznutou nohu. Nadporučík, s kterým se vyspala, okradla ho a nakonec ještě omylem zapálila hostinec ve kterém spal. Snažila se zabořit ještě více do hamaku, ale ani nemusela. Zjevně ji nepoznal.

"Slečno Sawyer."  Lehce se uklonil "Mrzí mne, že váš otec zemřel, a poroto jste musela v převleku cestovat takovou nešťastnou lodí, která se nechala zajmout Španěly. A ještě vás pokládat za špiónku. Opravdu nebesa seslala Retribution do těchto vod. Až vám bude lépe, doufám, že přijmete pozvání na oběd k mému stolu."

Elena poděkovala, neschopná nějaké smysluplné odpovědi. Raději znovu usnula.

            James pozoroval spící tvář. Mnoho mu opravdu neřekla. Jen děkuji, ráda přijdu. Asi byla hodně nemocná. Alespoň Thomas říkal, že s ní nezacházeli hezky. Zavrtěla se ve spánku a spadla z ní deka. James na sucho polkl. Elena měla na sobě jen košili nesahající jí ani do poloviny stehen. Odhalily se tak štíhlé, vypracované nohy a silueta postavy byla víc než zřejmá. Raději přes ní deku opět přehodil a odešel z kajuty. Před tím si ale neodpustil jemné pohlazení nohy po celé její délce. Neprobudila se. Jen se přestala vrtět a začala pravidelně oddechovat.

            Elena seděla v kajutě kapitána a obědvala s ním. Trochu se na Thomase zlobila, že prozradil její původní jméno. Přeci jen – myslela si, že už nikdy nespatří světlo světa. A proto chtěla umřít s původním jménem. I zápisky, které sepsala na španělské lodi neměli nikdy spatřit světlo světa. Než je sepsala, stálo ji to hodně bolesti. Ale nakonec měla pocit, že odejde čistá. Alespoň relativně. Ale zvláštní náhoda tomu chtěla, že je stále na živu, zápisky jsou zastrčené mezi prkny a putují i s lodí do Anglie a ona právě obědvá s chlápkem, s kterým se kdysi vyspala a omylem mu zapálila hostinec přímo pod holým zadkem. Ale buď se tolik změnila nebo v něm ta jedna noc nezanechala v mysli takovou stopu jako v ní. Začínala si myslet, že je jí snad souzený. A teď? Brzy bude zase v  Portsmouthu. Zvláštní. Doufala, že kapitán Sawyer bude už pryč. Doufala, že je David ještě na živu. Ale mohla vůbec doufat? Přeci jen – co zpytovala své svědomí, uvědomila si, že její život byl podivně prázdný. Žila okamžikem. Snažila se představit si sebe samu jako ženu nějakého chlápka, který by se k ní každý večer vracel domů, ona by mu chystala večeři, rodila děti. A tak by spokojeně žili až do smrti. Neubránila se nad tou myšlenkou ušklíbnutí. V prvé řadě děti nikdy mít nemohla . A pak – jaká by to byla změna? Život v bezútěšném manželství, nejspíše s chlápkem, co by ji nakonec utlouk k smrti. Nikde už na ni nečekal žádný Richard. Žádné vysvobození z bezútěšnosti každodenního prostého života. Ano, mohla se vrátit k dědečkovi. Nebo zase nechat se naverbovat se na nějakou válečnou loď. Ovšem jako chlap. Na Indefatigable jí nějakou dobu bylo moc dobře. Než ty krysy zjistili, že je ženská. Nejdřív chtěli její tělo, a pak se rozhodli, že jim přinesla smůlu. Málem jí to zabilo. Ne. Přežívání v  Portsmouthu bylo nejlepší, co jí kdy mohlo potkat. Samozřejmě kdyby byl na živu Richard... Lehkým zavrtěním hlavy zapudila myšlenky týkající se modrookého důstojníka, jehož tělo dávno nejspíš ohlodali červi.

"Copak slečno Sawyer. Nějak jste zbledla. Nemám zavolat doktora?"

"Ale ne, kapitáne Biffe. Jen se mi trochu zamotala hlava z toho všeho kolem. Je zvláštní vidět po tolika dnech sluneční světlo a cítit v ústech pořádné jídlo."

"Usmál se na ni, až se mu modré oči rozjiskřily a pokynul k ní číší vína, kterou svíral v ruce."

Nebojte se. Tady už nejste v područí těch šílených donů. Jen co doplujeme do přístavu předám vás v bezpečí vašemu dědečkovi."

Víno, které Elena právě usrkávala zaskočilo v krku.

"Um, mému dědečkovi?"

"Jistě, pokud bude v přístavu. Jinak nevím, co s vámi."

‚Zpropadený Thomas‘ pomyslela si vztekle ‚Všechno musel vyžvanit. A pokud bude kapitán v  Portsmouthu veze ji tahle stará kocábka z jednoho chřtánu smrti do druhé.

"Nebojte kapitáne."

"Prosím. Jsem Yancy."

"Ehm – Yancy. Mám v přístavu spoustu známých a má se o mne kdo postarat."

Když poobědvali, políbil jí dvorně ruku. Neušel jí chtíč v jeho očích.

‚Pořád stejnej kurevník jako dřív‘ ušklíbla se v duchu. Navenek si však zachovala zdvořile odměřenou tvář.

"Omlouvám se, Eleno, ale povinnosti mne volají zpátky na palubu."

"Nic se neděje, pane. Ráda trávím volný čas s doktorem. Máme si spolu co říct."

            "Ty si se asi úplně zbláznil Thomasi!"

"Pšt, nekřič tak. Tady i stěny mají uši. Velice našpicované uši."

"Jak tomu kurevníkovi můžeš vykládat o kapitánovi Sawyerovi? Sakra, já se mu snažím vyhýbat už několik let, málem mne kvůli tomu pověsí a ty to klidně řekneš tomu tvému podařenému kapitánovi!"

"Ale no tak, nemluv o něm tak. Ano, uznávám, že možní v přístavu tu a tam vystřídá několik ženskejch, ale..."

"Nebuď směšný. Trochu se na něj usmát, tak mě přefikne jako dezert po obědě přímo v jeho kajutě."

Thomasova směšná obrana přítele ji rozesmála a uklidnila. Asi měl o něm lepší mínění než kdokoliv jiný, ale ona věděla své. Ale kdyby přiznala, že se s ním vyspala už před lety, musela by i přiznat, odkud šla tu noc, když omylem podpálila hostinec, v kterém shodou náhod oba spali. A jak by asi Thomas reagoval na to, že jeho dobrému příteli ukradla celou výplatu po návratu z moře? Asi by moc nadšený nebyl. A tak raději mlčela a po zbytek cesty s ním hrála šachy a užívala si svěžího mořského vzduchu. Zjistila, že ji baví provokovat kapitána Biffa. Vždycky okolo něj proplula, svůdně pohupujíc boky. Tu jí spadla košile z ramene, tu si potřebovala opravit něco na botě a zvedla si sukni až ke kolenu. Bylo k popukání, jak vždycky při pohledu na ni začal na sucho polykat a drbat se na krku.