Talanka | Elena Sawyer - Čtrnáctá kapitola

Opět zanechala spícího Biffa samotného. Tentokrát ale bez požáru. Dokonce mu nechala všechny jeho finance. Přeci jen – zachránil jí život. A to se nezapomíná. Doufala, že je David ještě naživu. Uplynul rok od doby, kdy se převlékla za muže a nechala se naverbovat. Thomas jí sehnal plášť s kapucí, takže procházela špinavými uličkami nepoznána. Thomas. Další její šťastný anděl. Kolikrát už jí pomohl, z něčeho vytáhl. A ona neměla prostředky, jak se mu odvděčit. Mrzelo jí to, ale nemělo smysl se tím víc zabývat. Jediné, co pro něj mohla udělat bylo to, že mu co nejrychleji zmizí ze života. Přitahovala problémy a nechtěla, aby zase někdo kvůli ní zemřel. Vybrala si klidný hostinec, aby si mohla při džbánku v klidu promyslet, co bude dělat dál. Raději se nerozhlížela ani napravo ani nalevo a usedla ke stolu v tmavém rohu. Snažila se co nejvíce schoulit, aby na ni nebylo vidět. Poručila si pivo a zadumaně hleděla na špinavá prkna dubového stolu.

"Co ty tady?"ozvalo se jí u hlavy. Leknutím nadskočila dva metry vysoko. Hleděla do rozesmáté tváře Davida. 

"Proboha, hrozně jsem se lekla. Tady bych tě nečekala."

Sedl se k ní a tvář mu potemněla

"Snažíš se mi vyhýbat? Dostala ses k prachům, a už ti nejsem dost dobrej, co?"

"Co to plácáš? Dneska jsem dorazila k břehům Anglie. Těžko jsem tě mohla hned najít. Ani jsem nevěděla, jestli ještě žiješ. Tak nech těch blbejch keců."

Chvíli na ni zadumaně koukal. "Nebylo by to poprvé." Utrousil nakonec. Zarazilo ji to. Nedokázala si vysvětlit, jak se mohl něco dozvědět o době, kterou trávila na panství ve Scarebouroth. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Když potkala Richarda, nerozmýšlela se, nekoukala ani napravo, ani nalevo a prostě šla, kam ji srdce táhlo. Nechala za sebou Davida, který ji celou dobu ochraňoval a vůbec nepřemýšlela nad tím, že by mu třeba tím mohla ublížit.

            Jenže teď jí bylo všechno jedno. Byla unavená vyčerpaná z dlouhých cest i psychického vypětí. Připadala si strašně stará a nedivila by se, kdyby jí za poslední rok nevykvetly na hlavě šediny. "Tak mi dej pokoj." Zamručela a vstala. No a co? Ona ho přece nepotřebuje. Nebude za nikým dolejzat. Zastavil ji, ještě než vyšla z hostince ven.

"No tak počkej Elizabeth. Co chceš beze mne tady dělat."

"Nech mě bejt. Si myslíš, že seš pro mě nepostradatelnej, ale nějak se protluču sama. I bez tvý ochrany."

Čím víc byla zoufalá, tím víc v ní vzrůstal i vztek. Nejraději by mu vrazila pár facek a začínala vidět černě. David se na ní díval zmateně. Takovou ji neznal. Změnila se. Jednak z ní zase byla vychrtlá Elizabeth jako na začátku jejich přátelství. A z očí čišel chlad a – bolest. Objal ji. "Ubližovali ti hodně?"

Chtěla se mu vyprostit, ale neměla proti jeho svalům šanci. "Co si myslíš? Že to byla procházka růžovym sadem? Vydávala jsem se za chlapa ve stoprocentně mužskym světě. Nakonec to prasklo. Už jsem se těšila, že konečně chcípnu, ale zase tady."

Políbil ji na ucho

"Tak mi pojď vyprávět."

            Dny ubíhali měkce a lehoučce. Elizabeth měla pocit, jakoby se nic předtím ani nestalo. Zase vklouzla do starých kolejí a bylo jí dobře. Nechtěla už zažít žádnou velkou změnu. Prázdnota jejího života El naprosto vyhovovala. David se k jejich nedávné rozepři nevracel a zdálo se, že všechno bude zase dobré jako dřív. Než se jednoho dne nevrátil zpátky domů. Nevrátil se ani druhého dne a Elena znervózněla. Tohle se nikdy nestalo. Nikdy. Nikdy by ji nenechal samotnou tak dlouho. Vytáhla dlouho nepoužívanou pláštěnku s kapucí – dárek od milého Thomase a vydala se Davida hledat.

            Nakonec ho našla. Bledé tělo bez života, s bodnutou dýkou v srdci. Ležel na bednách od čaje, budící dojem spíš spícího člověka než mrtvoly. Neplakala. Ale hluboko uvnitř ní se rozlila tupá bolest a nepředstavitelná prázdnota. Teď už byla tedy opravdu sama. Dave byl její jistota. Její jediný přítel a ochránce. S ním se jí dýchalo lépe, žilo lépe. Když ho měla po boku, nemusela se bát procházet se uličkami města, ani krást. Byl vždycky tam. Ale teď ho někdo zabil. Možná kvůli ní, možná kvůli ženské, kvůli penězům. Nevěděla a nebyla šance, jak to zjistit.Zanechaná dýka v srdci zanechávala jasné poselství – neptej se, jinak skončíš stejně. I když jí to bylo jedno. Pochopila, že její dny jsou sečtené. Jak dlouho mohla bez Davidovi ochrany vydržet? Týden? Když bude šikovná, měsíc. Ale s krádežemi byl konec. Byl konec se sváděním mužů, pitkami po nocích. Políbila ho na ledové rty "Děkuji ti, bráško, za všechno. Byla jsem špatná kamarádka. Snad je ti teď líp, ať seš kde seš."

Pomalu, se zády nahrbenými, jako stařena, odcházela, zatímco špinavé uličky plné krys, odpadků, smradu z doků laskalo zapadající slunce a barvilo všechnu špínu do ruda.

            Jeho noha stanula na pevné zemi a jemu se zatočila hlava. Tolik měsíců nestál na pevnině. Ale – nechyběla mu. Alespoň ne tolik, jak byl zvyklý předstírat. Celoživotní úděl námořníka mu vytvořil domov ze solí nasáklé, dřevěné houpající se kocábky. Procházel  Portsmouthem a jeho myšlenky se ubíraly k domácímu obědu, který mu jistě manželka chystala, radostně očekávajíc jeho návrat. Možná chtěla přijít přímo do přístavu, ale byla natolik moudrá, že raději v jejich domově chystala oběd. V zamyšlení si nevšiml, že zabočil do slepé uličky. Tlumeně zaklel, když se otočil k návratu, zarazili ho hádající se hlasy:

"Nedělej problémy, nebo tvoje tělo skončí jako potrava pro ryby."

"Trhni si nohou, ty pako."

Zvědavě nakoukl za roh, kde stála klečela dívka v otrhaných šatech s z nosu jí vytékal tenký pramínek krve. Nad ní stál neotesaný chlap, držel jí u krku nůž a nevypadal, že by jen vyhrožoval. Chtěl se otočit, protože do takovýhle věcí se nerad pletl, když dívka zvedla hlavu a podívala se mu zpříma do očí. Zadrhl se v něm dech. Poznal ji. Byla to Elena Sawyer. Dívka, kterou před několika lety vysadil u anglických břehů. Dívka, která mu dala své tělo, a pak zmizela neznámo kam. Vnučka, slavného kapitána Sawyera. Když se však jednou s kapitán Sawyerem setkal, a Yancy se ho zeptal, jestli k němu vnučka dorazila, myslel, že se James Sawyer zblázni. Řval na něho dobrých třicet minut, snažil se vytáhnout z něj informace o jeho vnučce, která, jak Yancy pochopil, před nějakou dobou (a asi hodně dlouhou dobou) utekla z jeho přelaskavé péče a momentálně se skrývá bůhví kde. Jenže co mu mohl asi tak Biff říct? Že se s ní vyspal, a než se vzbudil, utekla z lodi pryč? Omezil to jen na to, že přirazili k anglickým břehům hodně pozdě v noci a ona do rána zmizela. Nic jiného mu nezbylo. A když pozoroval vzteklé, vypoulené oči, rudou tvář kapitána Sawyera, nedivil se, že utekla. Vypadal jako tyran a bezpochyby jím i byl.

"Okamžitě jí pusť!" rozhodl se do sporu vmísit. Musel. Muž se na něj podíval. Namísto úleku před autoritou se však zašklebil a posunul nůž k dívčině boku: "Donuť mě."

Biff vytáhl pistoli: "Nenuť mne to udělat!"

"Víš co, kamaráde? Di k šípku!" s posledním slovem bodl dýku Eleně do boku. Ta se slabým zasténáním sesunula k zemi, kde zůstala nehybně ležet. Co by dalšího muž udělal už Yancy nezjistil, protože bez váhání chlapa zastřelil. Rychle popadl Elenu do náruče a běžel s ní na jediné místo, kterého v tu chvíli napadlo.

            Doktor Thomas Meany před chvilkou dorazil do svého přístavního domu. S ulehčením si zul boty, nalil si plnou sklenku opia, usedl do křesla, vychutnávajíc si nehoupavý svět i ticho domu. Žádné hulákání lodníků, žádné řvaní racků. Nebylo mu však zřejmě souzeno klidu, protože než stačil usrknout svého léku (který si řádně předepisoval), uslyšel bušení na dveře. Žádné jemné zaťukání, ale humpolácké mlácení do nebohých dveří. Nasadil na obličeji svůj nejnepříjemnější výraz a vydal se otevřít dveře. Jakmile tak však učinil, protlačil se do dveří jeho přítel Biff s bezvládnou dívkou v náručí, kterou mu položil na pohovku. "Musíš jí pomoci, Thomasi!"

"Dlouho jsme se neviděli," utrousil uštěpačně Thomas a loudavým krokem se vydal k onomu gauči. Když dívku uviděl, malinko pobledl. "Ale to je přeci..."

"Ano, já vím. Přepadl ji nějaký chlap. Bodl ji do boku. Tak sakra, nekoukej a udělej něco, nebo zemře."

"Ano, ano, jistě. Teď mne ale nech pracovat. Jdi domů za svou rozkošnou ženuškou, na tohle potřebuji klid. Zastav se tu navečer. Uvidíme, jak to dopadne."

            Jakmile Yancy odešel, svlékl Thomas Eleně košili. To, co ho vyděsilo nebyla ani tak bodná rána v boku, ale nesčetné řezné rány a modřiny po celém těle. Když se jí dotkl, cítil, jak z jejího těla sálá horečka. Vytáhl svou lékařskou brašnu a dal se do ošetřování. "Co sis to nechala udělat, holčičko." Mluvil k ní laskavým hlasem, zatímco ošetřoval rány.

            Probudilo ji sluneční světlo a neobvykle měkká postel. Pokusila se posadit, ale prudká bolest v boku ji donutila ulehnout zpět do polštářů. Hleděla na dřevěný strop, který neznala. Rozhlédla se opatrně kolem, ale ani místnost nepoznávala. Se zaúpěním si položila ruku na bolavou hlavu. Vůbec si nepamatovala, co se stalo.

"Probrala ses."

S vypětím sil, donutila bolavé tělo posadit se. A ve dveřích nestál nikdo jiný než Thomas Meany. Její zachránce z těch nejbizardnějších situací.

"Zase se setkáváme."

"Ano, zase."

Začala vstávat.

"Co si, sakra, Eleno myslíš, že děláš."

"Nezlob se, Thomasi, ale já tu nemůžu zůstat. Nemám peníze na lékaře, a už si mne z bryndy tahal mnohokrát. Až moc na lůzu z podsvětí."

Už seděla, když ji přemohl záchvat kašle. Thomas k ní rychle přistoupil a rozhodně ji zatlačil zpět do polštářů. Když dívce nadzvedl košili viděl, jak zpod bílého obvazu vytéká pramínek krve. Rychle ho zkušeným pohybem setřel.

"Nechci tvoje peníze, i kdybys nějaké měla."

"A co za to chceš? Jestli jsem se něco naučila, tak je to to, že nic není zadarmo."

Objala pažemi jeho krk, přitáhla si ho k sobě a drze ho políbila. Thomase tím naprosto odzbrojila. Tohle nečekal. Navíc – tak dlouho neměl v náručí žádnou ženu, že se mu na okamžik zatemněl mozek. Až když mu vnikla rukou pod kalhoty, probral se. Vůbec si nepamatoval, že by ho stáhla k sobě na postel, sundala mu košili. Nicméně podle její nahé hrudi usoudil, že jednal podobně. Rychle od ní vstal a pro jistotu ustoupil ještě o krok dozadu.

"Raději by ses měla obléknout."

Prohlásil stroze. Ale Elena ho neposlouchala. Měla bledou, opocenou tvář a lehce se třásla. Nakonec padla bezvládná do polštářů.