Elena Sawyer - Druhá kapitola

Renown odplula. Byla pryč a sní i radosti Elenina života. Když přišla domů – měli malý byteček v nájemném domě - zaslechla hádku. Povzdechla si. Matka byla znovu opilá a otec byl z toho stále víc a víc nešťastný.

"Kdes byla?" utrhla se na ni matka, když vstoupila do dveří.

"Na Renown, kde jinde?"

"Nechci, abys tam chodila. Jsi dívka, tak se podle toho taky budeš chovat."

"Uklidni se mami. Jsi opilá. Až vystřízlivíš, změníš názor."

Náhlá rána ji překvapila tak, že se zapotácela.

"Nech ji být!" postavil se před Elenu otec. "Na to nemáš právo!"

"Je to moje dcera a můžu ji mlátit jak se mi zachce!"

"Dejte mi pokoj, oba dva!" vykřikla Elena a vztekle se schoulila v rohu pokoje. Matka k ní přišla popadla za vlasy a postavila na nohy. "Už mě nebaví snášet ty tvý manýry. Zítra jdeš se mnou na večírek k Williamsům. Oblékneš si slušné dívčí šaty a vezmeš si boty. Je ti to jasný?" zatřepala s ní. Elena zavrtěla hlavou: "Nikam nepůjdu! Nemůžeš mě nutit" Matka se zle usmála: "Ale můžu, holčičko, můžu."

        Byli v krásné, honosné vile. Elena nemohla pochopit, proč oni, kteří žijí v podnájmu, jsou pozváni do tak honosně vily. Snad za to mohli matčiny styky – přes postel. Měla na sobě červené šaty. Matka ji učesala a upravila jinak nepoddajné vlasy. Nenáviděla svět své matky. Byl plný falešných slov a přisprostlých chlapů. Přišel pro ni nějaký starý důstojník. Chtěla ho poslat pryč, ale když viděla, jak se její matka tváří, raději šla. Starý muž jí dychtivě hleděl do tváře a jeho dech byl cítit po octu. Nakonec se mu po pěti tancích vymanila z náruče a zmoženě usedla na nejbližší židli. Rukou si promnula záda, na kterých zůstaly modřiny po matčině zuřivém záchvatu.

"Namáhavý večer?" ozvalo se vedle ní. Když otočila hlavu zjistila, že tam sedí podivný mužík, ne nepodobný skřítkovi. Stará, ošuntělá paruka, flekatá kůže. Mohlo mu být od dvaceti do třiceti let. Chtěla mu odpovědět, ale najednou viděla, jak se k ní hrne kulhající stařec se zpěněnou slinou u úst.

"Prosím vás pane, zachraňte mne!"

Mužík pohlédl na starce a velice rychle se dovtípil. "Pojďte" vzal ji za ruku a táhl na parket. Bylo vidět, jak stařec zklamaně protáhl obličej. Začali hrát valčík. Ukázalo se, že neznámý je vynikající tanečník. Eleně přišlo, že se vznáší.

"Děkuji, pane. Zachránil jste mi život."

Krátce se zasmál. "Tak tragicky bych to neviděl.

Je to jen stařec.!"

"To jistě, ale jistě by mě nakazil smrtelnou chorobou. Tady máte jasný důkaz, že jde o záchranu života. Viděl jste tu slinu?"

Rozesmál se "Ale teď tančíte se mnou. A pokud jsem si vědom, žádnou slinu u pusy nemám. Mimochodem – mé jméno je Thomas Meany."

"Velice mne těší pane Meany. Já jsem Elena Sawyer. A tančíte skvěle."

"Myslíte? No jo, když už jsem nebyl obdařen krásou, musím alespoň umět tančit. Horší je, že nemám mnoho šancí svůj talent uplatnit."

"Ale prosím vás. Já s vámi přeci tančím."

"Ano, ale jen proto, abych vás spasil před tím starcem." Smutně se usmál. Zastyděla se. Měl totiž pravdu. Těžko by sním jinak tančila.

"Tak víte co? Protančíme spolu celou noc. Jen vy a já. A to si pište, že vás z kola nepustím dřív, než padnete na kolena."

A tak také učinili. Thomas se zdál neúnavný a Elena zrovna tak. Nebyla sice skvostnou tanečnicí, ale pod Thomasovým vedením jen kvetla. Jen její matka sledovala s nelibostí, jak Elena odmítá ostatní tanečníky a všímá si jen toho zakrslého střízlíka. Ale za nějakou dobu, když se podívala na dno několika skleniček punče, zapomněla, že nějakou dceru vůbec má. Srdečně opětovala úsměvy jiných mužů a za chvíli s jedním z nich zmizela do tmy v zahradě.

            Bylo už ráno, když Thomas doprovázel Elenu domů. Vehementně ho ujišťovala, že to zvládne, ale nedal se odbít. "Taková malá žába," říkal "neubráníš se. Vyčítal bych si, kdyby se ti něco stalo."

Když stanuli přede dveřmi jejího bydliště, letmo ho políbila na tvář. "Děkuji za krásný večer, Thomasi..."

Usmál se a trochu zčervenal. "Uvidím tě ještě někdy?"

"Nevím, snad..." odpověděla a běžela do domu. Tiše otevřela dveře, aby nevzbudila otce, ale ten nespal. Seděl ve starém, oprýskaném křesle a jeho bledou tvář ozařovalo světlo jediné svíce. "Kde je tvá matka, Eleno?" zeptal se. Až nyní si Elena uvědomila, že matku většinu večera neviděla. Bylo jí to jedno. Pokrčila rameny.

"Mám strach, že se jí něco stalo. Poslední dny začala vykašlávat krev"

Elena ho objala: "Neboj se, tati. Ona se vrátí.

"Snad máš pravdu."