Elena Sawyer - Šestá kapitola

Portsmouth. Její bývalý domov. Doufala, že přistanou v přístavu a bude moci utéct, ale její plány byly rychle zmařeny. Renown zůstala dál od přístavu a jen kapitán a pár lodníků vyjelo na břeh pro čerstvé zásoby. Neměli mnoho času na zbyt.

            Tmavá noc. Měsíc byl v novu, dědeček někde v přístavu, klidně spal. Nechtěla to udělat. Bála se. Nejistota ji svírala hrdlo i srdce. Ale musela. Opatrně se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje a přehoupla se přes bord. Sešplhala po schůdkách až k vodní hladině a pak se pokusila neslyšně sklouznout do vln. Voda byla ledová. Ledové jehličky se jí zapíchly do kůže a Eleně sklouzla hlava pod hladinu. Sevřela se nad ní jako ledová ruka. Začala panikařit. Oblečení ji stahovalo stále dolů a ona neschopná pohybu klouzala ke dnu. Vyslala zoufalou myšlenku k pažím a k nohám, aby se pohnuly. Udělala jedno tempo. Tak je to správné. Pomalu začala stoupat. Když už myslela, že jí prasknou plíce, konečně se mohla nadechnout. Ledový vzduch působil jako pohlazení. Zaváhala, jestli se nemá vrátit, ale nakonec se rozhodla, že ne. Raději by zemřela, než dál zkoušet tu tyranii a nakonec se zničit rovněž opiem, jen aby zapomněla na bolest. Pomalými, rozvážnými tempy začala plavat k přístavu. Byla obstojný plavec, ale neodhadla délku k přístavu. Bylo to přeci jen daleko a navíc se docela ještě nezotavila. Začala se zadýchávat a cítila, jak jí nohou prostupuje křeč. Zatnula zuby a plavala dál.

            Doplavala do malé zátoky kousek od přístavu. Štěstí, že si ji pamatovala ještě ze šťastnějších dob. Vyčerpaně  se zhroutila na písek a cítila, jak ji zmáhá spánek. Zatřepala hlavou. Teď se nemohla dovolit spát. Musela se schovat, kdyby zjistili, že není na lodi ještě před odjezdem. Přinutila se postavit. Nohy ji sotva nesly. Zamířila do nejšpinavějších uliček Portsmouthu. Kupodivu nikoho nepotkala. V polorozpadlém domě našla vcelku zachovalou půdu, kde se vyčerpaně zhroutila a vzápětí usnula.             

            Nikdo nezjistil, že není na lodi. Až po vyplutí, kdy ji chtěl doktor navštívit zjistil, že nikde není. Kapitán zuřil. Nejraději by se vrátil, ale rozkazy ho posílaly na druhý konec světa a on by jen těžko vysvětloval, proč se vrátil zpět. A navíc by tím prasklo, že má na palubě vnučku a kdo ví, co by s ním admiralita udělala. Rozhodl se, že jen co bude mít volno vrátí se, najde ji a zavře do internátu, kde ji konečně pořádně vychovají, když už se to nepovedlo jemu samotnému.

            Elenu polechtaly na tváři sluneční paprsky. Otevřela oči a rozhlédla se. Několik krys poplašeně uteklo do svých úkrytů. Půda byla vlastně docela malá, prašná. Nyní se musela rozhodnout, co bude dělat dál. Věděla, že Renown je už v tuhle chvíli pryč a tudíž jí nikdo nehledal nebo nenašel. Stala se vyvrhelem. Psancem a dezertérem. Ne moc radostné vyhlídky. Vzala si sebou několik guineí, které uškudlila z dědečkovi kapsy. Ale ty jí na moc dlouho nevydrží. Mohla si za ně koupit nějaké obyčejné oblečení, aby nevzbuzovala pozornost a něco jídla. Možná hostinský pokoj a jednu koupel. Ale to jí moc dlouho nevydrží.

            Prkna starých schodů vedoucí na půdu zavrzala. Elena se přimáčkla co nejvíc ke stěně, jakoby doufala, že s ní může splynout a být tak neviditelná. Nejdříve se v otvoru ukázala zrzavá hlava, a pak celé tělo. Muž, možná stejně starý jako ona se na ni hněvivě zadíval. Měl ohnivě rudé vlasy, způsobně svázané do copánku a vcelku hezký pihovatý obličej. "Co tu děláš?" zavrčel

"Sedim, nevidíš?" sebrala v sobě svou starou drzost i špetku odvahy. Co by se jí mohlo tak stát. Zabije ji? Stejně neměla pro co žít. A jestli ji bude chtít znásilnit – dřív než se mu to povede, uštědří mu pár pořádných ran. Zatnula ruce v pěst.

"No to vidim, ale proč sedíš zrovna na mé půdě?" teď už se začal pobaveně šklebit.

"Líbila se mi."

"Těší mne, že se ti to tu tak líbí, ale patří mě. Tak vypadni."

Zvedla se a prošla kolem něj. "Díky za nocleh." A odešla.

Venku se vyčerpaně opřela o zeď domu. Takové štěstí by nemusela mít pokaždé. Neznámí byl sice hrubián, ale očividně měl tolik vychování, aby po ní nic nechtěl. Rozhodla se zajít na tržiště, aby si koupila nějakou halenu, sukni a hlavně boty. A pak by si mohla opatřit něco k snídani.

            Když měla na sobě dívčí oblečení a učesala se (koupila si dokonce malý hřebínek), lidé na ni konečně přestali zírat. Stala se jednou z davu. Jednou z mnoha. Zamířila do hostince u Tří košťat, který patřil ještě v době, kdy v  Portsmouthu bydlela k těm slušnějším. Byla ráda, že alespoň tam se nic nezměnilo. Dala si vajíčka a pivo. Po dlouhé době měla opravdový hlad a jídlo jí chutnalo. Zatímco přežvykovala přemýšlela, co bude dělat dál. Nic moc ji nenapadlo. Bez zázemí, bez ničeho. Mohla se přidat k nějaké portsmouthské bandě, ale nelíbila se jí myšlenka na to, že by měla být něčí sluha a odvádět mu peníze vlastně pro nic. A živit se krysama, jako v době, kdy se její otec oběsil se jí nechtělo už vůbec. 

Když vyšla zpátky ven do studeného počasí, nevěděla stále nic. Zamyšleně se opřela o zeď.
"Ahoj." Ozvalo se za ní. Polekaně se otočila. "No ahoj. Co dělá půda?"
"Stojí a krysy se mají taky dobře, děkuju za optání."
Vyprskla smíchy. "To jsem ráda. Copak potřebuješ?"
"Nic, jen jsem se chtěl zeptat jak se máš."
"Zrovna nic moc. Nevíš, kde se tady můžu uživit?"
"Hm, kurvy šlapou o pár ulic dál."
"Ne, díky. Nemyslím si, že se dá uživit poctivě, ale do tohohle mám doufám ještě dost daleko."
"Něco už vymyslíme."
"A proč bys mi vlastně měl pomáhat? Nevíš kdo jsem, a ještě jsem ti obsadila půdu."
"Ani nevim. Seš mi sympatická."
"Aspoň někomu." Zabručela. Ale to už ji vzal v podpaží a táhl někam pryč. Nakonec poznala svůj včerejší nocleh. "Chceš mne znásilnit?"
"Pche!" zabručel "To už jsem mohl udělat ráno... Neznásilňuju holky. Padají mi do postele samy. Tak co bych z toho měl. Ještě bys mě třeba mohla kousnout. A tomu teda neholduju."
Začal jí být sympatický.
Usadili se na půdě. Neznámý odněkud vytáhl pár špinavých pokrývek. Hned se sedělo pohodlněji. Dokonce se mohla opřít o stěnu a pohodlně se do nich zavrtat. Po mnoha dnech konečně cítila uvolnění.
"Sluší ti, když vypadáš jako ženská."
"Ale co z toho?"
"No, začal bych u zdvořilostí. Já jsem Dave" napřáhl k ní ruku
"El..." zarazila se. Chtěla zapomenout a tohle byl nejlepší způsob, jak začít znovu. "Elizabeth"
"Tak to mě těší." Mohutně jí třásl rukou.
"Hej, přestaň se mnou klepat nebo mi ta ruka upadne."
Rychle ji pustil. "Jinak ses ptala co z toho, že ti to sluší. Jsi moc pěkná ženská, Elizabeth. A tady je hodně bohatejch lidí, který maj pěkný holky rádi. Stačí, aby ses jim posadila na klín, něco vypila a pak s nim zašla do jejich pokoje. Nemusíš s nima spát, když se ti nelíběj, ale stačí je ukolíbat ke spánku, nasypat trochu uspávacího prášku do vína, a pak jim šikovně čmajznout měšec. Když se dáme dohromady, tak se můžeme mít moc dobře."
Přemýšlela o tom. Představovala si sama sebe na klíně nějakého starce. Vzápětí si vzpomněla na Richarda. Na jeho klín a příjemné polibky. Málem se rozplakala. ‚Ale ne. Já už nemůžu jen plakat a vzpomínat.´ pomyslila si. ‚Potlačit vzpomínky, to je to, co opravdu potřebuju. Na všechno zapomenout. Novým jménem jsem někdo jiný. Žena bez minulosti, bez vzpomínek. Hlavně bez těch. Vždyť by mne nakonec úplně zničily.‘
"Tak jo. Ale varuju tě. Jsem svobodný člověk a nechci a nebudu se někomu podvolovat. Budu ti platit za pronájem týhle půdičky. A budeme spolupracovat. Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě. Ale nikdy nebudu tvoje kurva nebo něco podobnýho."
"No jasně, El."
El. To se jí líbilo. Připomínka starého jména, příslib nového života. El...
Smrákalo se. Měl to být první večer, kdy někoho okrade. Zneužije mužské slabosti a pohostinnosti. Vešla do hostince. Halenu si upravila tak, aby co nejvíce byl vidět výstřih a bok sukně si rozstřihla až do půli stehen. Dave jí řekl, že vypadá "zatraceně dobře", a ona věděla, že mluví pravdu. Nejistě se rozhlédla. Nikdy jí to nepřišlo, ale teď se zdálo, že je hospoda plná mužů a skoro žádné ženy. Polkla. Vyhlédla si docela pěkného, mladého důstojníčka. Znovu se nadechla, a pak se jistým krokem vydala k němu.
"Ahoj vojáku."
Nejistě se na ni podíval. Takhle zblízka zjistila, že vlastně ani moc pohledný není. Obyčejný, tuctový chlap s hnědými vlasy a mírně odulou tváří. Nedalo si nic dělat. Hra byla rozdána. Nakonec se důstojník usmál a kousek se posunul, aby jí udělal místo. Když se usadila, majetnicky ji objal kolem ramen a poručil pohár vína. El zatnula zuby. Musela to vydržet.
Skoro svítalo, když vyběhla z hostince. Na ňadrech ji hřál naditý váček. Myslela si, že to bude složitější, ale nakonec se ukázalo, že by se tím mohla živit už dávno. Požehnán buď Dave a jeho brilantní nápad. Tím večerem jakoby se zbavila staré Eleny a zbyla jen Elizabeth. El. Věděla, že se jí to bude líbit, a chtěla se bavit.