Oxfordská - devatenáctá kapitola

            Sam mne vysadil skoro až u domu a zdvořile mne doprovodil k hlavnímu vchodu, když se ukázal. Přiběhl jen v různobarevných ponožkách, v ruce stříkací pistoli a na čele se mu perlily krůpěje potu. Srdcem mi proběhla prudká radost. Ale už to nebyla ta šílená láska jako tenkrát. Na to jsem měla až moc v hlavě Cedrika. Teď jsem cítila jen ryzí radost nad setkáním s přítelem. No dobře, ten přítel je sice až moc hezký, ale není špatný mít kamaráda, na kterýho se dá hodiny a hodiny koukat. Obličej se mu roztáhl v širokém úsměvu.

"Jocelyn! Už si tady!"

Objal mne. Upřímně a radostně. V tu chvíli jsem se cítila neskutečně šťastná.

Když mne Michael přestal objímat byl v obličeji lehce zčervenalý.

"Kde máš zavazadla? V autě?"

"Ehm – tohle jsou moje zavazadla..." ukázala jsem palcem na batůžek na zádech.

Tázavě nadzvedl obočí:

"Jak dlouho tady plánuješ zůstat?"

"Tak, jak jsme se domluvili. Měsíc."

"Jocelyn, ty máš na měsíc jen tenhle batůžek?"

"Tak předpokládám, že pračku tu vedeš, a že mě budeš krmit a nic víc k životu nepotřebuju. A teď, pokud přestaneš řešit velikost mého zavazadla, ráda bych věděla, kde budu bydlet a chtěla jsem tě poprosit, jestli si můžu zavolat, protože jsem to slíbila Cedrikovi."

"Ah, tvůj kamarád má o tebe starost? Spíš bych předpokládal, že budeš volat rodičům.

"

"Rodiče jsem nějak zapomněla informovat o tom, že opustím zemi, a až se vrátím, asi zapomenu i to, že jsem tady byla."

Nějak se mi nechtělo Michaela opravovat v informaci, co se mého vztahu se Cedrikem týče. Ani nevím proč. Krátce se zasmál a pokynul mi dovnitř.

Z obrovské zdobené haly se mi zatočila hlava. Byla... no rozhodně byla obrovská. A přezdobená. Všude byly obrazy, zlaté kurlinky a křesla, která vypadala, že když kolem nich moc prudce proběhnete, rozpadnou se. Upřímně – nelíbilo se mi tam. Bylo to moc. Moc obrovské, moc impozantní, moc všechno. Dávám přednost jednoduchosti (nehledě na to, že v místnosti, kde je málo nábytku unikám lehčeji katastrofám, kdežto tady si to koledovalo o tři držkopády denně) a prostoru.

Michael asi postřehl můj ne zrovna nadšený pohled.

"Nelíbí se ti tu?"

"Nemůžu říct, že nelíbí. Jen je to tu moc... plné nábytku."

Zíral. Jinak se to nazvat nedá. Asi byl zvyklý, že nad Neverlandem každý vzdychá, jen praštěná Jocelyn si stěžuje na nábytek. No co, nemám ve zvyku lhát. Moc.

"Je to vstupní hala. Má ohromovat."

"Je to tvůj domov, Miku, ty si ho musíš udělat podle toho, jak se líbí tobě. Ne, jak se líbí mě."

"No, mě se to líbí."

"Tak je to správný." zazubila jsem se a přerazila se o kabel. Přistála jsem obličejem před zdobeným křeslem na kterém byl, to mě podrž, andělíček. Tlustej, hnusnej andělíček. Neříkala jsem, že ta vstupní hala je past?

"No vidíš, našla si telefon. Alespoň jeho konec."

Michael se nepokrytě smál hýkavým smíchem, který byl neskutečně nakažlivý, takže jsem tam seděla před tím škaredým křeslem a smála se s ním jako blázen...

            Horní část domu, kde jsem měla pokoj naštěstí nebyla už tak škaredá. Byla sice stále luxusně vybavená, ale přeplácanost vstupní haly se kamsi vytratila a pokud jsem přešla fakt, že všude stály sochy nejrůznějších postav (od pohádkových po akční hrdiny), tak byl dům krásným místem – na hrad. Valnou část mého pokoje tvořila obří postel a stereo souprava. Po chvilku slídění jsem dokonce objevila televizi skrytou ve stěně. Možná jsem měla Cedrikovi zavolat později a tohle všechno mu popsat. Zíral by. Takhle jsem se, s Michaelem za zády, musela omezit pouze na to, že jsem dorazila v pořádku, že jsem se nikde nezabila, ani nikoho druhého. Pochybuju, že mi to tak úplně věřil, ale přece se nebudu usvědčovat z totálního kreténismu a dvou pádů během tří hodin.

Nesmělé zaklepání na dveře.

"Jocelyn, můžu?"

"Jistě, Miku, pojď dál."

"Už si hotová? Můžeme na prohlídku Neverlandu? Slibuji, že je mnohem krásnější, než zbytek domu."

Kdyby se pobaveně nezubil a nejiskřilo mu nezbedně v očích, skoro bych se bála, že se urazil.

"Na nic se netěším víc."

Vesele vzal svou dlaň do mé a táhl mne, on stále v ponožkách, z domu ven.

            Měl pravdu. Oproti téměř panoptikálnímu domu byl zbytek ranče (alespoň ten zbytek, co jsem viděla já – byl obrovský) doslova ráj na zemi. Obrovské zelené plochy, kolotoče, všude ohrady se zvířaty, rozkvetlé louky, malé můstky přes potůčky. A ty stromy! Krásné, obrovské stromy. A všude byla hromady lidí – hlavně dětí, u kterých se nezdálo, že by si něco dělaly z toho, že tráví svůj čas s nejslavnějším člověkem planety. Vesele na něj pokřikovaly přezdívkou "Applehead" a čas od času se nás snažili postříkat vodou nebo po nás házely vodní balónky. Samozřejmě, že Michael vždycky včas uskočil, zatímco já byla během první minuty na žmach. Nevadilo mi to. Bylo teplo. Po chvilce jsem si sundala i tenisky a chodila bosa. Nemusela jsem se bát, že bych se o něco poranila, všude bylo naprosto čisto a uklizenou.

            Michael se ode mne celý den nehnul ani na krok. Všechno mi ukazoval, všechno jsem musela vidět, ke každému místu, ke každému zvířeti měl malou, zábavnou historku. Ani jsem si neuvědomila, že už se slunce sklání k večeru.

"Dáš si večeři, Jocelyn?"

Rozhlédla jsem se po Neverlandu, koupajícím se ve večerním slunci. Děti odjely s rodiči domů a všechno najednou začalo působit smutně a osaměle. Sochy rozestavěné po celém parku, přes den stojíc skoro nepovšimnuty najednou děsily. Aniž bych si to uvědomila, trochu těsněji jsem se přimknula k Michaelovi. Buď si toho nevšiml nebo to prostě jen nekomentoval.

"Ano, mám docela hlad."

            Usadili jsme se v poměrně útulné kuchyni, kde už nám kuchařka chystala jídlo k večeři.

"Jíš sám, Miku?"

"Někdy. Dost často je tu někdo na návštěvě a jíme společně. Dneska to tak nějak vyšlo... Jsme tu sami."

Začervenal se, jakoby řekl něco naprosto nevhodného. Možná si myslel, že to vyznělo tak, jakoby mi tím chtěl naznačit, že má se mnou postranní úmysly. To by mne ale u plachého Michaela nikdy snad ani nenapadlo. Byl spíš jako dítě. Nedovedla jsem si představit, že by měl se mnou vůbec nějaké úmysly krom toho, jak mi províst nějakou lumpárnu. Zadívala jsem se na něj přes stůl a zaplavila mne vlna dosud nepopsatelného pocitu. Ten pocit byl hřejivý a krásný. Naplňoval mě tak, že jsem měla chuť vyskočit a objímat ho až do rána – s vděčností, s láskou, s přátelstvím... Asi si všiml, že na něj zírám jinak než obvykle, protože sklopil oči na leštěnou desku stolu a zčervenaly mu i uši. Nekomentoval to ale – zase. Kuchařka před nás postavila na stůl sendviče.

            "Jdeš se projít, Jocelyn? Nechoď daleko, prosím."

"Ne, nejdu... Je to tu trochu ... strašidelné."

Stála jsem na zápraží domu, pozorovala hory v dálce, na jejichž vrškách se stříbrně třpytilo světlo měsíce a užívala jsem si ten pocit toho, že jsem na Neverlandu a bydlím u Michaela. Přes ramena jsem si přehodila kostkovanou deku, kterou jsem vyhrabala ve svém pokoji v šuplíku, protože když slunce zapadlo, bylo docela chladno.

"Tady se ale nemáš čeho bát. Jen tarantulí a takhle blízko k domu nechodí."

Podívala jsem se mu do tváře, jestli si ze mě dělá legraci, ale tvářil se vážně.

"Máš tu tarantule?"

"Jsou tu, ale nechovám je – přišly samy. Jsou jedovaté, ale pokud na ně nešlápneš, neublíží ti. Bojíš se pavouků?"

"Ne, ale bojím se svého talentu na maléry – o co, že brzo na nějakou šlápnu."

Smál se a mimoděk mi upravil deku, která mi začala padat z ramenou. Z toho dotyku mi naskočila husí kůže. Nebylo to nepříjemné.

"Neboj se, říkám, že nechodí moc blízko k domu. Slibuju, že tě pokousat nenechám."

"Nechodí blízko k domu?"

"Nikdy."

"Tak co je potom tohle?!" hlas se mi zvedl lehce do hysterického podtónu a ukazovala jsem směrem ven. Michael vykulil oči a mžoural do tmy směrem, který jsem mu ukázala.

"To... to není možné. Nikdy tu nebyla. Fakt ne. Musím někoho zavolat. Nebo ji odsud dostat nebo..."

"Mám tě!"

Skočila jsem přímo před něj až sebou leknutím trhnul a smála jsem se.

"Kdyby ses viděl! Jak kulíš oči!"

"Ty!"

Znenadání se na mě vrhnul, ale podařilo se mi uskočit a prchat před ním setmělým Neverlandem. Byl zatraceně rychlý a po pár krocích mne doháněl. Otočila jsem hlavu dozadu, abych viděla kde je a samozřejmě jsem se zabrzdila o lavičku. Respektive jsem ji přeletěla kotrmelcem a zůstala ležet na zemi.

"Jocelyn! Proboha, seš celá?"

Nehýbala jsem se a nechávala oči zavřené. Ucítila jsem na tváři jeho starostlivý pohled.

"Bu!"

Vykvikl. Myslela jsem, že umřu smíchy. Byl to strašně zvláštní a legrační zvuk a nikdy by mne nenapadlo, že zrovna jeho uslyším kviknout. Chvilku se tvářil uraženě, ale já se nedokázala přestat smát. Nakonec mne se záludným výrazem začal lechtat a já se začala smát nanovo.