Elena měla pravdu. Za pár dnů byla oblíbená u všech mužů, včetně důstojníků. Když si je kapitán po týdnu svolal na palubu, aby vyslovili své stanovisko, všichni do jednoho souhlasili. I ti největší rebelové. A tak vypluli s Elenou na palubě. Byla šťastná. Musela sice hodně spát a polykat odporné léky doktora Cliva. Ale prvně vyplula na širé moře. Prvně měla možnost vidět,

Ale nevrátila se druhý den, ani třetí. Už i Eleně začalo být jasné, že něco není v pořádku. Otec často procházel Portsmouth , vyptával se různých lidí, ale nikdy nedostal žádnou odpověď. Někdy chodila Elena s ním. Až jednou. Byly to zhruba dva týdny od té doby, kdy viděla matku naposled. Byli zrovna v přístavu. Elena se

Renown odplula. Byla pryč a sní i radosti Elenina života. Když přišla domů – měli malý byteček v nájemném domě - zaslechla hádku. Povzdechla si. Matka byla znovu opilá a otec byl z toho stále víc a víc nešťastný.

"Kdes byla?" utrhla se na ni matka, když vstoupila do dveří.

"Na Renown, kde jinde?"

Kdybych mohla být tam, kde chci, asi tento zápis vůbec nepsala. Je naprosto s podivem, že mám ještě vůbec sílu psát. Ruka se mi třese pláčem, který zavinily ty vzpomínky. Nyní sedím v tmavé díře podpalubí a přemítám, zda má vůbec cenu zachytit myšlenky, když nebude nikoho, kdo by si je přečetl.

Tahle povídka není ani tak povídkou, jako spíš hodně krátkou novelou. Není ani o Mikovi a dokonce nepatří ani kategorie fan. Ale ... mám ji ráda, hodně moc ráda a po dlouhých úvahách ji sem budu házet, třeba si to někdo rád přečte :c)

Talanka