S úlekem jsem se probudila. Matně jsem si vybavovala útržky nějakého odporného snu, jenže čím víc jsem byla vzhůru, tím víc mi mizel z paměti. Snad tam byla nějaká mrtvola? Nevím úplně přesně. Položila jsem si ruku na zpocené čelo a sykla bolestí. Asi jsem se udeřila do tváře o chodník. Raději ani nechci vidět, jak vypadám. Paralerně jsem zachytila pohyb. Michael!

O vchod domu se opíral nějaký muž. Trochu jsem se lekla, budu ho muset odstrčit. Lekla jsem se víc, když jsem v něm poznala Patricka – zjevně slušně pod parou.

"Koukám, že sis rychle našla náhradu. S kým šukáš teď, hm?"

Týden uběhl jako voda. Květiny od Patricka jsem vytrvale házela do koše i s nerozbalenými vzkazy. Jediné, co jsem si přála bylo, aby mi dal konečně pokoj. Korektury na Michaelově knize byly dokončené a poslané dál, aby se brzy dostala do tisku. Krátká pohádka skončila. Už jsem v pátek měla sbaleno a čekal mne víkend u rodičů,

Ráno se přihlásilo zatraceně rychle s pocitem, že se mi předchozí večer jen zdál. Všichni v práci na mně divně koukali, ale asi je můj zombie look odradil, takže se nikdo na nic neptal. Alespoň že tak. Na stole na mne čekala další kytice – žluté růže, nepochybně

Asi ve tři odpoledne, když jsem tupě zírala na tužku na stole a po stopadesáté si snažila vybavit pohled Michaelových očí, přistála přede mnou obrovská kytice růží. Klučina, který ji přivezl mi cpal pod nos desky na podepsání. Když konečně

Protivné zvonění budíku mi přišlo jako zlý sen. Cedrik už v pokoj nebyl, ale asi mi ho, starostlivě, natáhl. Omámeně jsem se vypotácela z postele s jasným rozhodnutím, že s Patrickem končím. Pohled do zdrcadla mne utvrdil

 Potichu jsem se vkradla do bytu, abych nevzbudila Cedrika, ale zbytečně, protože ten stejně