S úlekem jsem se probudila. Matně jsem si vybavovala útržky nějakého odporného snu, jenže čím víc jsem byla vzhůru, tím víc mi mizel z paměti. Snad tam byla nějaká mrtvola? Nevím úplně přesně. Položila jsem si ruku na zpocené čelo a sykla bolestí. Asi jsem se udeřila do tváře o chodník. Raději ani nechci vidět, jak vypadám. Paralerně jsem zachytila pohyb. Michael!

"Doufám, že už máš zabaleno."

Luke stál v honosné hale Neverlandského ranče a nepříjemně se rozhlížel. Bylo vidět, že se mu nelíbí to, co vidí.

"Nějak jsem si neměla moc co zabalit. Nedali jste mi příležitost."

Probudila se s úlekem. Zdál se jí sen, kde sama sebe zabila, ale nějak se to nepodařilo. Ten pocit, kdy už byla smířená s tím, že to udělala, ale nakonec přežila se jí nelíbil. Ale teď, když se vzbudila si uvědomila, že tenhle pocit už jednou zažila. Michael seděl

O vchod domu se opíral nějaký muž. Trochu jsem se lekla, budu ho muset odstrčit. Lekla jsem se víc, když jsem v něm poznala Patricka – zjevně slušně pod parou.

"Koukám, že sis rychle našla náhradu. S kým šukáš teď, hm?"

Týden uběhl jako voda. Květiny od Patricka jsem vytrvale házela do koše i s nerozbalenými vzkazy. Jediné, co jsem si přála bylo, aby mi dal konečně pokoj. Korektury na Michaelově knize byly dokončené a poslané dál, aby se brzy dostala do tisku. Krátká pohádka skončila. Už jsem v pátek měla sbaleno a čekal mne víkend u rodičů,

 První, co cítila, když otevřela oči bylo příjemné teplo po celém těle a naprostá

Ráno se přihlásilo zatraceně rychle s pocitem, že se mi předchozí večer jen zdál. Všichni v práci na mně divně koukali, ale asi je můj zombie look odradil, takže se nikdo na nic neptal. Alespoň že tak. Na stole na mne čekala další kytice – žluté růže, nepochybně