Doufala jsem, že budu sedět u okýnka? Marně. Jako na potvoru jsem seděla přímo uprostřed letadla a ještě uprostřed prostředku. Takže všude daleko a víc než co jiného mi poměrně malý prostor letadla naplněný sedadly připomínal vagón na přepravu dobytka. Vedle mě seděla postarší, šedovlasá paní a asi desetiletý kluk

Nakonec trvalo celý dlouhý půlrok, než jsem dostala vízum a mohla odletět do Ameriky. Když jsem o něj žádala poprvé, udala jsem jako důvod vycestování návštěva Michaela Jacksona. Ta kráva za přepážkou se na mně podívala jako na chcíplou

Zítrala jsem na něj a snažila se vstřebat, co mi to právě řekl. A pak  mi to došlo. Vtip. Jen blbej, hloupej vtip. Nikdo neví víc, než Cedrik, že mi nevadí udělat si ze sebe srandu, ale tohle bylo moc. A zatraceně to bolelo. Do očí mi vrhkly slzy vzteku a rozhořčení.

"Tohle není vtipný.

"Má drahá Jocelyn,"

Zájíkla jsem se blahem. Má drahá Jocelyn. Už jen tehle řádek mě vynesl do nebes. Setřela jsem si slzu, která se mi vkradla do okna a začetla se dál.

"Moc se omlouvám, že jsem tak zmizel, ale povinnosti

Seděla jsem na plastikové židličce vedle plešatého černocha a snažila se nevnímat přílišné hučení v hlavě ani rozbouřený žaludek. Michaela se mi nakonec podařilo přesvědčit, že se má jít vyspat do hotelu, a že mi bude stačit pouze Yanickova přítomnost. A teď vedle mě seděl, tvářil se značně nezúčastněně a já pomalu vyhlížela záchod, protože mi bylo jasné, že za chvilku

S úlekem jsem se probudila. Matně jsem si vybavovala útržky nějakého odporného snu, jenže čím víc jsem byla vzhůru, tím víc mi mizel z paměti. Snad tam byla nějaká mrtvola? Nevím úplně přesně. Položila jsem si ruku na zpocené čelo a sykla bolestí. Asi jsem se udeřila do tváře o chodník. Raději ani nechci vidět, jak vypadám. Paralerně jsem zachytila pohyb. Michael!

O vchod domu se opíral nějaký muž. Trochu jsem se lekla, budu ho muset odstrčit. Lekla jsem se víc, když jsem v něm poznala Patricka – zjevně slušně pod parou.

"Koukám, že sis rychle našla náhradu. S kým šukáš teď, hm?"

Týden uběhl jako voda. Květiny od Patricka jsem vytrvale házela do koše i s nerozbalenými vzkazy. Jediné, co jsem si přála bylo, aby mi dal konečně pokoj. Korektury na Michaelově knize byly dokončené a poslané dál, aby se brzy dostala do tisku. Krátká pohádka skončila. Už jsem v pátek měla sbaleno a čekal mne víkend u rodičů,

Ráno se přihlásilo zatraceně rychle s pocitem, že se mi předchozí večer jen zdál. Všichni v práci na mně divně koukali, ale asi je můj zombie look odradil, takže se nikdo na nic neptal. Alespoň že tak. Na stole na mne čekala další kytice – žluté růže, nepochybně

Asi ve tři odpoledne, když jsem tupě zírala na tužku na stole a po stopadesáté si snažila vybavit pohled Michaelových očí, přistála přede mnou obrovská kytice růží. Klučina, který ji přivezl mi cpal pod nos desky na podepsání. Když konečně